Druhá básnická sbírka Nely Bártové (1998), která na sebe výrazně upozornila už svou prvotinou Na konci chodby je ráno (2021), zaujme na první pohled i pohmat. Sbírka kapesního formátu je vypravená ve výrazné akvamarínové zeleni a její obálka s plastickou ražbou dává vyniknout změti plovoucích bílých vláken. Uvnitř na nás pak zaútočí expresivní ilustrace Matouše Střelce: hromady lidských figur natlačených v sobě, chaos dravých linií v pozitivu i negativu, změť scén bez čitelného smyslu. Samotný titul je pak gestem o sobě. Házeliště granátů evokuje nebezpečný, hlídaný prostor vojenského újezdu, kam je civilistům vstup přísně zakázán.

Už v předchozí knize Bártová zaujala svým stylem necenzurovaného básnického záznamu. Metodu dále rozvíjí v dlouhém pásmu, neohraničeném podobně jako dny, o nichž se tu podává svědectví. Život se valí a básně jsou pokusy o přežití. Středobodem všeho je mluvčí, která všechno akutně zakouší, glosuje, odhaluje (se). Záměr podtrhuje grafika knihy, stránky s nepravidelnou sazbou, která střídá levý a pravý prapor. Klopýtáme ze strofy do strofy, provázeni střídavě unaveným a akcelerovaným těkajícím vědomím mluvčí. Podstatným rysem sbírky je nepokoj, neústrojnost, neukotvenost – ale především boj s každou hodinou. Typický je akcent na žitý paradox: „nemůžu jít dál takže jdu dál“ (s. 11),

nikdo nám nerozumí
ani my sobě
s. 80.

Je to celé rozbité.

Autorka se zabývá i sběrem terénních nahrávek, lze tedy usuzovat, že zejména texty označené souborně jako „štěnice“ prostě odposlechla. Není podstatné, jak výrazně byly pro knihu editovány, výsledek si charakter přepisu nahrávky zachovává. Zároveň označením těchto kusů štěnicemi je autorka vědomě staví do určitého světla – jsou to nedobrovolné účasti, vyrvané kusy cizích životů. Navíc, jak je tvůrčí metodě Bártové vlastní: pokud je něco trapné, blábolivé, nelichotivé, tak právě to nevystřihne, toho se skrze ready-made báseň musíme účastnit i my. Kromě promluv hází do básnického proudu i různé politicko-ekonomické fráze, popkulturní reference, náhodná fakta a cokoliv dalšího, co se dá zremixovat v básni, která zdánlivě kamsi směřuje, ale po způsobu horské dráhy v nejvyšším bodě trhne, uhne a padá s námi do hlubiny.

Neustávající tempo vršených obrazů, scén, myšlenek, memů, drobných reflexí a intimních zpovědí zdůrazňuje chaos jako status quo i jako cíl. Čteme marasmus prostého záznamu, šklebíme se nad milostnými selháními v reflektovaných karikaturách a vzápětí se přes různé formy provokace a drsná až silácká konstatování ocitáme ve zranitelné křehkosti, umocněné ich-formou: „ty si myslíš že život je jen sranda / tripy / techno / kakao / jenže on bývá / dojezd kdy pláčeš u rockyho / plastové jídlo / a ohlušující ticho“ (s. 23). Tady můžeme tušit, že smích a znalecké pokyvování publika končí chrapotem a pohledy pod stůl.

Spíše než svědectvím o světě je sbírka (generační) výpovědí o vzdoru a hněvu vůči danostem současného světa. Obranné mechanismy jsou různé a vlastně dost známé: cynismus, posměch/smích, únik skrze vhodné substance, hledání někoho, kdo by aspoň na chvíli rozuměl a byl dostupný. Literární výstupy těchto strategií se vrší v házelišti a Nela Bártová si nevybírá. Její granáty míří do všech směrů. Nejčastějším terčem je ovšem sama mluvčí: „kdybych mohla brečet rozbiju okno / ale místo toho si držku dál rozstřílím o život“ (s. 45), „jsi jako maďarský tabák / ztratila jsem tě / na večírku / byls na hovno / špatně ses balil / kuřba o ničem / nechutnals dobře / ale trochu / se mi po tobě stýská“ (s. 58),

jsi tak nevinný
až je mi líto se tě dotknout
mýma špinavýma rukama
s. 60.

Básnířka sází pointy v rychlém sledu za sebou. Jazyk básní je neurvalý, neuspořádaný, vulgarita ze zdi záchodku se střídá s lyrickými obrazy. Je to jedno, pravidla nejsou. Při sledování záznamů z básnířčiných autorských čtení si všimneme, že poslech jejích básní vyvolává spontánní hlasité reakce. Často se ozve smích. Vystavená trapnost nesčetných pokusů o intimní vztahy je vtipná. Dekonstrukce já na drogách je vtipná. Našlehaný velmi pozdní kapitalismus je vtipný. Na poslech. Nezapomeňme ale, že nejdříve byla skutečnost, pak až báseň. Je to smích, kterým se distancujeme od sebe samých. Smích jako obrana.

Účinek básní urychlují četné připíchnuté slogany, svižné hříčky: „srbovo kosům / slova slovákům“ (s. 12), „holku z východu dostaneš / ale východ z holky ne“ (s. 24). Tyto kusy budou skvěle fungovat na první přečtení, první náslech. Zároveň se v nich básně stávají stand-upem, který počítá s publikem, kterému se musí servírovat hodně srozumitelně, aby se zasmálo na správných místech: „jsem vyprodaná show / na kterou se musím blbě sundat / bejt na hadry / protože hadry dělaj člověka“ (s. 31). Pro výsledek básnické sbírky či spíše pro poezii je to trochu škoda – snadný úspěch se vyčerpá prvním přečtením, už není třeba se k němu vracet. V tomto smyslu jsou účinnější texty, kde je méně vděčných point a existenciální tíseň není rovnou zesměšněna:

jsi dost stará na to abys měla hlad
a proto si velice dobře pamatuješ čas
kdy jste neděli
vlastnili
s. 76.

V těchto básních je zkušenost vyslovena vážněji, výsledný obraz utkví, chceme se k němu vracet.

Zde mířím i na patrně sympatizující redakci Jana Horského. Ano, Bártová má prakticky v každém textu nápad, dvacet nápadů, a pokud ne, pak prostě funguje skrytá kamera namířená na faily, které čteme po způsobu dopravní nehody: není to hezké, ale pohled to přitahuje. Sbírka bez výrazného oblouku – můžeme také říci: sbírka, která chtěla být celá v nejvyšším bodě oblouku – se na své poměrně rozsáhlé ploše nevyhnula repeticím, vršení téhož dokola. Život se samozřejmě opakuje. Básně ale nemusejí. Přísnější výběr mohl knize prospět, učinit ji ve výsledku působivější.

Je dobré nezapomínat, že Bártová pracuje s různými médii: součástí Házeliště granátů je i zvuková kompozice, v níž se střídají noisové plochy s dokumentárním zvukem z hospod či mejdanů – soudě dle dikce mluvčích z té části noci, kdy se střízlivost definitivně rozloučila. Střih ale obratně vylučuje jakýkoliv smysl, zůstává koláž momentů rozbitého vědomí kdesi nad tím vším. Zvuk je v tomto smyslu odrazem textu sbírky. Realita je pro Bártovou výchozí materiál, z něhož vybírá a pozoruje extrémy. Ať zvukové, či psané básně jsou tedy kombinací zneklidňujícího hluku, blátivé směšnosti toho, co nazýváme realitou, i zoufalé snahy najít nějaký moment, kdy věci budou aspoň na chvíli dávat smysl.