1.

Hanba a neštěstí,
jak strom upadá.
Můj milý rajský ptáku!
Devět párů rukou mě odstrkuje a drží.
Minulost mě rozvrací a znovu staví zpět.
Má neviditelnost je bezpečná.
A svátek,
jenž sklouzne do prvního paprsku.
Do celého domu a v očích se zastaví.
Perem rajského ptáka.
V básni není nic jinak.
Obnovuje listy.
Domy a paláce v Trnovu.
Řeku a večer ve vrboví.
Ó, šumící hvězdy. Břinkněte o skalpely,
ať z hrotů zasviští modrá vata,
jež mrtvé vyléčí.
Tak, aby děti měly předky.
Lásko, ukaž se!

2.

Kam dám Egejské moře?
Kam velryby?
A ledovce? Prameny? Kam dám klavír?
Zvuky jsou mocná příroda,
v níž odpočíváme.
Průvod obsadil dvůr,
rozházel zavazadla, jež se tu válí dvacet let. Snad i déle.
Mládím poničí úrodu,
městu zpolíčkují tvář
a krále naženou do smrtících her.
Kdy mu neznámá síla přinese skutečnou práci,
aby zas ožil?

3.

Šel jsi poslouchat pod vrby.
Sám Bůh se valil
s oparem, co se drží břehu.
Řeka bez jediné vlnky.
Večer voněl po teplém rozinkovém koláči.
Byl jsi šťastný.
Už dlouho jsi nebyl.

10.

S jakou silou skočil do kamenné zahrady.
Převrhl atlas. Rozsypal plevel.
Poháněla ho vzteklá božstva.
Věděl,
věděl o galaxiích,
o galaxiích, jež spalovaly dědictví.
Záhony ho držely a oheň,
a oheň ho živil.
Hlína zmírnila údery,
údery dějin,
dějin, jež rozesílaly štěstí,
zadržovaly povodeň,
povodeň, jež by zaplavila dlouhé záhony vysokých květin.
Když vstoupí květiny pod vodopád, zlomí se.
Kolik člověk vydrží!
Nebeskost proniká stále dál
a ten měsíc, vyleštěný
a zdrcený.

11.

Spisovatelé nadělali spoustu frašek
a ženy jim pomáhaly.
Modrý diamant se převléká nečekaně.
Dvoření na pomyslných místech
se rozplynulo.
Za tiché noci had opouští svou starou kůži.
Na dětských čapkách z krajek se nasbírala rosa.
Odpor je
láska.

12.

Naslouchám dechu, co naráží do dřeva.
Věrná labuť posílá bochníky chleba.
A sladké pozdravy na luně dopsané.
Rostliny s výhonky jsou nebezpečné
a smyslnost bolí,
není-li přesná.
Těsto na rukou kyne.
V mém srdci a v hlavě jsou stejná
bílá hejna.
Plachá.