Hablova
Anna Beata Háblová

Slam…

Co bys doma dělal s rodinou,
když můžeš mezi regály spočinout?
K čemu by ti byly doma peníze,
když je můžeš utratit v americké franšíze?
A k čemu by ti byla tvoje duše,
kdybys neměl apky na její retuše?

Beletrie – Poezie
Z čísla 3/2020

Slam obchodního centra

Vítám tě! Jsem obchodní centrum,
jsem tvoje nové epicentrum.
Pojď, rychle, vejdi do mě,
dneska jsem vážně ve skvělé formě
krabice, kterých ti za městem leží
tolik, kolik chceš. Tvé auto (stále svěží)
se těší, až se vydá po dálnici
k mojí unifikované tržnici…

Neváhej! Rychle do mě vkroč,
zažiješ klimatizovaný kolotoč,
automatickými dveřmi se ti otvírám,
kvůli tvé kreditce umírám,
reklamy rozkročuju jako dlouhé nohy,
triček a kalhot najdeš tu stohy!
Na nic už nečekej, čekám jen na tebe,
až mě tu někdo jako ty ojebe.
Dám ti, co chceš: krásu a štěstí,
budou ti slušet jako želízka na zápěstí.
Udělám tě zase chtěným a svěžím,
stačí jen sbírat nálepky do soutěží,
k tomu si koupit pár krémů a tak…
zkrátka ber všechno, na co padne tvůj zrak.
Co s tím budeš dělat, vyřešíš pak.

Co bys doma dělal s rodinou,
když můžeš mezi regály spočinout?
K čemu by ti byly doma peníze,
když je můžeš utratit v americké franšíze?
A k čemu by ti byla tvoje duše,
kdybys neměl apky na její retuše?

Eskalátor tě vynese za lepším zbožím!
Já jsem totiž tak trochu chrámem božím,
a jestli toužíš po duchovním prožitku…
(teď jsme se dostali k nějakému přežitku)
… každopádně má jména tě navedou správně:
Eden je tvůj ráj, a ne sůl v ráně,
Palladium je posvátný předmět, který tě ochrání,
Futurum je tvá skvělá budoucnost k dostání.
Nesmrtelnost zaručí Fénix jako pták vylétající z popela,
Olympia je vrchol a ty v něm posazený do čela!

Ve skutečnosti jsem tvoje panoptikum, tvoje vězení.
Údaje o tobě ve mně zkamení,
vymačkám z tebe všechnu šťávičku,
podoba zbyde ti už jen na selfíčku.
Ve mně si nesedneš, kam se ti zachce.
Otevři pusinku, ať ti tam nacpe
reproduktor hudbu podle tvé chutě.
Tady se nefotí, varuju tě!
Tady se neběhá ani nekřičí,
nebo budeš vyhozen livrejovanými škrtiči.
A jestli sis vzpomněl na demonstraci,
ve mně se demokracie záhadně ztrácí.
Už žádná svoboda, jakous měl venku.
Dostaneš lízátko anebo plenku.

Ze spleti schodů už nenajdeš cestu ven.
Co jsi tak schlíplý, vypadáš unaven!
Sotva se držíš ty chudáčku malinký.
Co tady vlastně chceš bez svojí kreditky?
To radši jdi zase, odkud jsi přišel.
Co vlastně chceš v mém krásném břiše?
Ještě mi tady svou schlíplostí uškodíš
a musím říct, že dvakrát moc nevoníš.
Vlastně ti docela dost smrdí z pusy
a nemáš už ani za co koupit si džusy,
ani bambusy, ani citrusy, ani ubrusy,
ani kuskusy, ani falusy, ani statusy!
Prostě nic? No to se mi snad zdá!!
No tak už běž!
kšá
kšá
kšá!

 

Slam metra

Projíždím, mizím, protínám, spojuji,
spolu s milionem lidí denně lajkuji:
rychlost, dostupnost, křížení, sítě.
Pod tebou v autě doháním tě!
Pod záchvatem povrchu, pod kokony bytů,
pod buňkami kanceláří a center si tu
ve skrytu duním v zářivkovém svitu.
Pod svěžestí parků, pod opilostí města,
jsem zkrátka snem každého velkoměsta!

Jinak řečeno jsem em há dé,
slyším tě křičet: „Už jede, nomáde!“
Patřím k těm, které znáš už odmalinka,
jsem červená, zelená a žlutá linka.
Ale brzy přibyde i modrá barva.
Jsem jako larva, do které ses narval.
Ve špičce přemýšlíš, jak převézt se zdarma.

Jsem linie. Moje řeč je přímá.
Jenže tvá hlava v mobilu, nikdo si nevšímá
jemné kresby mramoru na Andělu,
zlatého Můstku, jeho trojlodního předělu.
Nejvíc se dmu na vypouklé hliníkové disky,
ve kterých se odráží tvoje tenisky velké jak pysky
a risky mezi disky jsou jak trysky mezi strnisky kolejí,
do kterých se vtiskly tvé oči, jinak zapíchlé v displeji.
Nebo řekni mi, kdo ocení
stanici Karlák čtyřicet metrů pod zemí?
Na jeho stěnách válečky jako štangle skleněných salámů.
Tohle osloví možná jen elitu gurmánů!

Jiné mé zastávky jsou temné jak hlína:
Černý Most je černý, i na stropech je špína,
paneláky v okolí jsou skvrny na ubruse,
Rajská zahrada je zbytek omáčky na puse.
Taky se ptám, jestli Zličín není zlý?
Jeho okolní prostor je naprosto mdlý…
Vltavská se vylila mezi koleje a dálnici,
Nádraží Holešovice je holé, jak když civíš na zadnici.
Z některých dilatací občas cosi teče
a tebe tubusem mé ostří meče vleče,
za okýnkem trubky vytvářejí skeče.

Čumíš na odrazy ve skle a strnulé tváře,
už abys zas seděl ve své pohodlné káře.

Chviličku.
Načítá se.
  • Anna Beata Háblová

    (1983), básnířka, architektka, teoretička. Publikovala básnické sbírky Kry (Mox Nox, 2013), Rýhy (Arbor Vitae, 2015), Nevypínejte (Dauphin, 2018) a básně i povídky v literárních časopisech. V kulturním centru Dominikánská 8 ...
    Profil

Souvisí