Kilimandžáro
Poušť roztančená vzpomínkami
Nevinnost srdce v chvějící se dlani
A smrt byla v nás jak spící tygr.

Nebe se o nás opírá jako nemocný stařec
Ale my pospícháme
Nebe svou modří připomíná nebožtíka

Zvěř se řítí udává tempo
Hodiny bez ručiček
V písku suchém jako sevřená ruka

Také noc teprve přijde
Těžko říct bude-li temná jako
Víno nebo krev

Ještě nás čeká přečkat noc
Kde hvězdy vybuchují jizvami
A měsíc je břitkým úsměvem

Vstoupíme do ní jako když se poodhalí závoj
S přehnanou něžností
A přílišnou krutostí

Ráno přispěchá vítr
Drží se víček ospalých
Pískem studeným jako mrtvé maso.

V dálce ještě není vidět sníh
Ještě ne ještě ne
Srdce je marné nadšení

Další a věčně další den
Ale den bez noci
Den po kterém už další není

A ten den přišel
Vždy nakonec přijde
Vždyť jsme na něj tak čekali

Je tady sníh
Poušť klesá na kolena
A zvěř se hroutí

A my zvedáme oči
Tak jako je zavíráme
Nad zkoušenými srdci

A pomíjivá slunce hltají
Ze sněhů – zdánlivě věčných
Ze sněhů Kilimandžára.

Smíchovská náplavka

Tichá stínohra propletených prstů
Ve společnosti vlaků které jedou neznámo kam
Žádáme o slyšení
Osiřelou řeku
Která nám znovu připomíná že svět je zrcadlo
A že dva
Jsou samota

Vyšehrad

Řeka v dálce září plamínky
Které pomalu mizí
Ještě nech barvy plynout
Plynout navždy
Nemůžou říct ani slovo
Možná snad jen nemožné

Voda není oheň
Plameny nestékají
Alkohol je sen který pijí jen básníci
Ostatní v něm jen zahánějí smutek
A nikdo by si neměl říkat básník

Konec řeky pro nás není
Umí před námi jen utíkat
Ztratit se v dálce

Není nekonečná je to jen obzor
Navždy překonaný navždy skutečný
Po nás věčně hladový

Plameny přicházejí plameny prchají
A my stojíme
Plameny přicházejí plameny nikdy nehasnou
A my nehybně na místě
Z rukopisu chystané básnické sbírky Malostranský Apollinaire přeložila Marie Dudillieux.