Guillaume Basset

Zločin a trest jako zrcadlo společnosti

Festival spisovatelů Praha našel téma pro letošní ročník ve slavném Dostojevského románu – Zločin a trest.

Esejistika – Úvaha
revue Ravt 8/2016

Festival spisovatelů Praha našel téma pro letošní ročník ve slavném Dostojevského románu – Zločin a trest. Mohli bychom na tyto pojmy nahlédnout prostřednictvím díla ruského spisovatele, přesněji napříč Raskolnikovým váháním a trýzněním, ale ústředním bodem tématu je bezpochyby jeho dualita, to znamená jeho vnitřní rozpor, nesoulad, napětí, spojitost…

Čím můžeme tyto dva koncepty propojit? Čím vzájemně odlišit? Jaké mezi nimi vládne napětí?

Ano, na první pohled se přirozeně nabízí myšlenka, že to, co oba pojmy spojuje, je příčinná souvislost: Jaký zločin, takový trest. Bez zločinu není trest. Není kouře bez ohně. Jak tomu často bývá, abychom odhalili komplexnější, hlubší a výmluvnější vztahy, musíme tuto příčinnost samozřejmě rozplést.

Jádrem zločinu a trestu je násilí, to znamená použití síly (individuální nebo kolektivní) vůči druhému. Za zločin tedy považujme nespravedlivé a nemorální násilí; za trest považujeme násilí, které je reakcí na zločin (nebo obecněji, na morálně odsouzeníhodné jednání). Trest je tedy násilí spravedlivé a morální – legitimní. Ale co rozlišuje spravedlivé a nespravedlivé násilí? Co určuje hranici mezi zločinem a trestem?

Muž zabije toho, kdo mu znásilnil dceru, a je přesvědčen, že vykonal trest (vždyť se jedná o násilí, které je reakcí na násilí nemorální), nicméně bude odsouzen, protože vražda je zakázána. Následuje rozsudek smrti a muž je popraven. A kat? Ten je placen za svou práci. Kde je tedy hranice mezi vrahem a katem? Takový je zákon: ten jediný si může dovolit ospravedlnit násilí. Tak jak to vyjádřil Max Weber, stát má monopol na legitimní násilí (Politika jako povolání). Přístup k násilí si tedy přivlastňuje pouze stát a jen on může aplikovat legitimní násilí, to znamená trest. Stát je vlastníkem násilí, zákon ho legitimizuje, stát je tvůrcem zákona, takže legitimizuje sám sebe a spojuje v sobě násilí a spravedlnost, přesněji možnost trestu. Ale pakliže stát vládne trestem, kdo vládne zločinem? V případě, že stát má monopol na legitimní násilí, pak každý občan, každý člověk v sobě nese zločince. Tato úvaha o státu (celkem tradiční od moderního pojetí státu, jak ji známe například u Rousseaua nebo Hobbese) má jasný, byť možná nečekaný důsledek: tím, že chceme zloduchům házet klacky pod nohy, děláme ze všech lidí a priori zločince (jednáním nebo silou). Důsledkem čehož není nijak překvapivé pozorovat, jak narůstá množství sledovacích systémů a jiných technik, které mají za cíl kontrolovat těla a duše ve veřejném prostoru.

Ale všechny tyto úvahy jsou čistě politické. Co z toho spadá do literatury? Jak se může literatura k tomuto tématu vyjádřit?

Jako vždy literatura (stejně jako každá forma umění) hraje mnohem hlubší, analytickou roli. Jako vždy musíme hledat – znovu a znovu – pod politickým povrchem.

Literatura, zejména román, je místo, kde se vyprávějí příběhy, ale ne pro prosté potěšení. Příběhy, které se v románech odehrávají, jsou vyhrocené události, které zkoumají člověka do hloubky, intimní vztahy mezi ním a světem, vize světa v jeho metafyzice, vnitřní fungování naší společnosti, naše morální postoje, naše nastavená pravidla. Při četbě knihy Kamela Daúda Meursault, přešetření nevnímáme ani tak příběh Aarona, bratra Araba, kterého zabil Meursault v románu Cizinec Alberta Camuse, jako spíš probádání reakcí na tuto vraždu, zločin – a pokusy tento zločin přesáhnout. A samotnou reakci Harúna, který v záchvatu pomstychtivosti zabije francouzského kolonistu. Co je zde zločinem, on vidí jako trest. Ale nejzásadnější je následující pasáž, kdy je Harún vyslýchán poté, co je jeho čin odhalen:

Toho Francouze jsi měl zabít s námi, za války, a ne tenhle týden!“ Odpověděl jsem, že to na věci nic nemění. Nepochybně ho to zarazilo, zmlkl a pak zrudl: „To teda mění všechno!“ Díval se hodně zle. Zeptal jsem se, co se tím mění. Začal něco koktat o tom, že je velký rozdíl mezi zabíjením a bojem ve válce, že nejsme žádní vrazi, ale osvoboditelé, že mi nikdo nedal příkaz, abych toho Francouze zabil, a že jsem to měl udělat už předtím. „Před čím?“ zeptal jsem se. „Před pátým červencem! Ano, před ním, ne po něm, proboha!“

(Překlad Alexandry Pflimpfové, Odeon)

V několika větách nám autor pomocí silné a zároveň ironické a přemrštěné výpovědi vysvětluje, že napětí mezi zločinem a trestem je jen otázka načasování, přesněji otázka politiky. Je to otázka politické hranice, časovosti, místa. Hranicí mezi zločinem a trestem pak je právě tato hranice politiky.

Jenže politika není otázka revoluce, vlády nebo vedení, je to také otázka společnosti, kultury, zobrazení světa, hodnot. Umělec se často staví proti řádu, proti společnosti, ve které tvoří (Existuje vůbec tvorba, která není především velké nietzscheovské ne?). Ano, kromě první definice, ve které jsme definovali zločin coby akt násilí vůči druhému, existuje mnoho případů, kdy kultury odsuzují jednání, přestože je ze strany všech zúčastněných zcela dobrovolné, nebo i pouhou existenci chování či sklonů, považovaných (často z náboženských důvodů) za nečisté, nemorální, a tedy zločinné – zasluhujících tedy trest, občas i nejvyšší. Nejvíce do očí bijící příklad, jak historické, tak geografické povahy, je homosexualita. Homosexuál, i když nikoho nenapadl, je považován v řadě společností – z kulturních či náboženských důvodů – za zločince, a proto je odsouzen. V tomto smyslu vidíme, že to, co může definovat zločin a trest, není jen zákon (tato definice je platná pouze v demokratické společnosti, axiologicky neutrální v otázce morálky). Z širšího pohledu je to samotná kultura, kolektivní organizace společnosti, společné hodnoty společnosti, co vytváří zločin – a tedy i trest.

A právě zde, v samém srdci hodnot, předsudků v tom nejpřísnějším a nejpřesnějším významu (předsudky: to znamená souhrn mentálních postojů a konstruktů, hodnotové soudy, které považujeme za přijaté a samozřejmé, aniž bychom je předem blíže zkoumali), musí říct své slovo spisovatel. On je tím, kdo pečlivým zkoumáním hodnot nebo vizí dané společnosti ukazuje, co se skrývá vespod nebo stranou – co je nejhlubší nebo zcela k zavrhnutí. Ať už je to J. M. Coetzee a jeho knihy, které se nepřímo stavějí proti apartheidu (potrestání černochů, jejichž jediným zločinem je to, že jsou černí), Jen Lien-kche, který se v každé ze svých knih zabývá aspektem čínského komunistického režimu (převýchovné tábory, rolníci z Henanu…), Chuck Palahniuk a jeho galerie lidí žijících na okraji a americká tabu (sex, násilí, šílenství…), Kamel Daúd a jeho kritika rodného Alžíru a jeho arabsko-muslimského světa (za kterou si vysloužil nepochopitelné obvinění z islamofobie), nebo Mohamed Metwalli, jehož poezie pronikavě prozkoumává metafyziku egyptské společnosti a její nepokoje. Všichni jsou zapojeni do tohoto obrovského úkolu. Není pochyb o tom, že i zástupkyně české literatury Marie Iljašenko má v tomto neustálém a metafyzickém boji své místo.

Chviličku.
Načítá se.

Souvisí