První ponor do recenzí a kritik z posledních zhruba pěti let mi přinesl nejedno překvapení. Rozhodně jsem nevstupoval do práce na tomto seriálu s iluzemi o tom, jak velké bude množství přečtených textů, které mi dovolí analyzovat a posuzovat uplatněná kritéria. Realita mě však přesto překvapila. Odhaduju, že minimálně 80 % recenzí se ukázalo jako nepoužitelných pro rubriku zaměřenou na kritiku kritérií. Nebyla v nich totiž ani stopa po hodnotícím uvažování, ani náznak měřítka, s nímž by mohla být kvalita posuzovaného díla poměřována. Prostě se jen trochu popsalo, o čem knížka je, pár osobních dojmů o tom, jak je napsána, a hotovo.

Sotva tento seriál začal, už se řítí do marginality. Ale co. Minule jsem psal něco o staré cestě a o kolech bez přehazovačky… Ale ještě než vydrolím bláto z vousů a začnu vám povídat o tom, co jsem se dočetl, chci předeslat, že si všech těch dvacetiprocentních vážím. I když s nimi budu mnohdy nesouhlasit. Vážím si odvahy riskovat, bez níž skutečná kritika není možná. Tam, kde se neriskuje, že nepoznám budoucího Šiktance nebo že ztrhám nastupujícího Kunderu, není kritika, ale pouze její osmde- sátiprocentní imitace.

Předvádivá. Předvádivě. Předvádivost. Znáte ta slova? Já se musím přiznat, že jsem o jejich existenci donedávna nevěděl. „Nepředváděj se,“ říkají někdy rodiče dětem. To ano. Ale „předvádivá literatura“? Když jsem na toto slovo narazil v první recenzi, myslel jsem si, že jde o momentální recenzentův pokus o originální metaforu. Ale pak se začaly vynořovat další výskyty. Zapochyboval jsem o své znalosti češtiny a šel se podívat do slovníku. Slovník spisovné češtiny tato slova rovněž nezná. Tak tedy Internetová jazyková příručka. Nic. Google nabízí místo předvádivosti představivost. Ano, ta se hodí. Chytám se až v Českém národním korpusu. Rešerše k dotazu předvádiv* má dva výsledky. Aspoň něco.

„Text je sám v sobě příliš soukromý, hudba je předvádivá,“

píší v knize Most přes Dlouhou řeku Eva Kantůrková, Jan Cimický a Václav Dušek. Původního sémantického jádra tohoto výrazu se však dotýkají spíše Zdeněk Matějček a Marie Pokorná v knize Batolata:

„Pohyby jsou vláčné, oblé jako jejich tělíčko, řeč je roztomile patlavá, také jaksi oblá a měkká, nálada je převážně radostná a chování trochu předvádivé. Děti totiž moc rády předvádějí své dovednosti a mají vysloveně radost z pozornosti dospělých.“

Výhrady kritiků proti předvádivosti některých literárních výkonů mají skutečně charakter odmítnutí jisté dětinskosti, neukázněnosti či sebestřednosti. Jiří Trávníček chválí Martina Reinera za román Básník těmito slovy:

„Jako by Martin Reiner dokázal potlačit dva démony svého předchozího psaní – předvádivost (‚tak jakej jsem byl, kluci?‘) a bolestínskou sentimentalitu. Jeho typus vždy prozrazoval, že má slova rád a rozumí si s nimi, ale také že ne vždy zná jejich pravou míru. Jinak řečeno: že to klukovi nějak moc mluví.“

Tak vida, kluk nám dospěl, už není předvádivý. Ale recenzuje se tu autor, nebo jeho text? Jde tu o estetické, nebo spíš morální hodnocení? Jako jedno z úskalí, k němuž kritérium ne/předvádivosti vede, je antropomorfizace textu. Máme hodnotit text, jeho jazykovu kvalitu, stylovou originalitu a významovou dynamiku? Nebo člověka, kterého si (navzdory všem vypravěčům, lyrickým subjektům a dalším abstrakcím) za slovy, jež k nám ze stránek plynou, představujeme? První možnost je ideální. Druhá přirozená. Literatura jde ze své podstaty proti všemu, co nám připadá přirozené: proti přirozenosti jazyka jako nástroje, proti přirozenosti tématu jako významové danosti apod. Přesto si myslím, že by kritika neměla zcela potlačit přirozenou (někdo by možná řekl naivní) čtenářskou tendenci slyšet v knihách lidský hlas. Literární dílo je ve výsledku vždy výraz lidského postoje, nebo spíš stopa po jeho hledání. – Ale v Trávníčkově kritice jde o něco jiného, o odmítnutí mnohomluvnosti a autorské sebestřednosti projevující se nápadnou či „křiklavou“ stylizací textu.

Ještě jasnější je to v recenzi, kde týž kritik chválí Petra Kukala za jeho Deník muže ve středních letech:

„Kukal psát umí. Je přesný, úderný, ale přitom bez potřeby předvádivých efektů. Dokáže se adaptovat na mnoho poloh a stylů (v tomto – ale nejenom v tom – nechává Michala Viewegha daleko za sebou). Je to se vším všudy někdo, kdo dozrál literárně i sociálně.“

A opět tu máme osobnostně-literární zrání, jehož nejlepším projevem je text bez nápadností, efektů a gest.

Odpor k předvádivosti vede Jiřího Trávníčka v recenzi na knižní rozhovor s ilustrátorem Janem Kudláčkem až k úvahám o „rozvodu“ se současnou prózou:

„Nejsem asi úplně sám, kdo má stále raději knižní rozhovory, zejména pokud jsou usazeny na životopisném základě. Příznak čtenářského stárnutí? To nepochybně také. Knihy tohoto druhu jsou totiž jakousi jistotou: životopis skýtá silnou osnovu, která umí nést i korigovat předvádivé umělosti. Také je v tom únava ze současné prózy, zejména z toho, že čím méně toho má autor co říct, tím se to snaží sdělit ‚umělečtěji‘. A kdo to má pořád snášet? Snad jen čtenářský masochista.“

Umělecká próza je zde konfrontována s publicistickým žánrem rozhovoru. Nejde ovšem o dvě dosti odlišné a vzdálené žánrové sféry? Předvádivost prózy a věcná informativnost rozhovoru – je to souměřitelné? Docela jasně se zde Jiří Trávníček zříká umělecké prózy jako principu, protože je jím unaven a přesycen. Na to má svaté právo. Kritériu ne/předvádivosti literárního textu můžeme přiznat jistou relevanci, povýšit ho však na nadžánrové hledisko, na úběžník, který smývá rozdíly mez uměleckou a věcnou literaturou (či literaturou faktu, Sachliteratur) – to možné, domnívám se, není. Po novém dílu Hvězdných válek také nechceme, aby nás divácky uspokojoval stejným způsobem jako časosběrné dokumenty Heleny Třeštíkové.

Podtitul citované recenze zní „Radosti spolehlivého žánru životopisného rozhovoru“. Myslí to Jiří Trávníček s rozlišováním spolehlivých a nespolehlivých žánrů vážně? Zdráhám se tomu věřit. Pravděpodobnější mi připadá, že se sám kritik nevyvaroval syndromu předvádivosti, před kterým varuje. Mezi řádky se tu říká: Tak teď mrkejte, děcka, co si můžu dovolit…

Jako by se z odmítnutí předvádivosti stal fundament, k němuž se kritikovy myšlenky až nekriticky silně vztahují. – Asi vám připadá divné, možná i podezřelé, že zatím cituju pouze z recenzí Jiřího Trávníčka. Má to svou logiku. Explicitní odmítnutí předvádivosti je v jeho textech četnější než v příspěvcích jiných kritiků a kritiček. A pokud se tento úhel pohledu už vyskytne někde jinde, je to opět text publikovaný v Hostu – a nejednou u kritičky, již lze považovat za Trávníčkovu žačku. (Existuje dnes něco jako „brněnská škola kritiky“?)

Mám na mysli Evu Klíčovou. Za příklady nepřijatelné „literární předvádivosti“ v knize Marka Šindelky Mapa Anny považuje např. tato slovní spojení: „kontinenty ve vlaku, které se proti mé vůli daly do pohybu“, „tisíce meteoritů“, „chuchvalce galaxií“, „intergalaktické tokání“. Lámu si hlavu nad tím, v čem zde ona předvádivost spočívá. Eva Klíčová nemusí mít ráda tyto „astronomické“ metafory (jak by asi u Klíčové dopadl Jan Neruda s Písněmi kosmickými?), nemusí si libovat v přírodovědných obrazech jako „biologie jekotu“. Ale co je na nich předvádivého? Jsou klišovité a neobratné, s tím bych souhlasil. Nevadí tu náhodou už sám fakt, že jsou to metafory? Nebo přesněji – metafory intelektuálsky znějící? Klíčovou dráždí Šindelkův úspěch u generace, která prý potřebuje „literaturu chytrou jako iPhone 6“. Literatura má být tedy prostá, bez zvláštností, bez intelektuální hantýrky? Mimo kulturní a módní trendy? Podle některých kritiků/kritiček zřejmě ano. Nasvědčuje tomu i rozhovor Evy Klíčové s Evou Hauserovu. Když přijde řeč na Michala Viewegha, Klíčová se mimo jiné zeptá:

„Myslíte třeba v Biomanželce? Taková ta předvádivá racionalita? Vy jste také trochu bio…“

Racionalita v literatuře, tentokrát dokonce v poezii, vadí i Jakubu Chrobákovi, když recenzuje Týdny Olgy Stehlíkové:

„Všude tu dominuje jakýsi předvádivý ironický odstup, který má snad mít ten smysl, aby nekalil případnou přesnost analýzy, nebo rovnou diagnózy stavu dnešního člověka.“

K hlavním vadám sbírky totiž údajně patří, že

„básně jako kdyby neustále upozorňovaly na to, že jsou přece intelektuálním výkonem“.

Jiří Trávníček zase během recenzování knihy Iva Tretery Vzpomínky na Bohumila Hrabala a na život vůbec chválí Hrabala za to, že

„jeho znalosti nebyly povrchní, tedy připravené toliko na předvádivá intelektuální defilé, kterými se vyznačují především vzdělanci“.

Přesto však může být pojem „předvádivosti“ v recenzi použit účelně a bezproblémově. Za nejzdařilejší případ užití tohoto kritéria, na který jsem zatím narazil, považuji recenzi Kateřiny Skalíkové na knihu Ivy Pekárkové Najdža hvězdy v srdci:

„Už z dřívějších knížek víme, že si Pekárková občas libuje v užívání vulgarismů. V některých částech její nové knihy výstižně dokreslují atmosféru, ale jinde jsou až příliš časté, působí téměř teenagerovsky předvádivě a čtenáře mohou dokonce unavovat.“

Nefunkční, nadměrné a svým způsobem dětinské užívání vulgarismů označit za předvádivé jistě lze. Významy tohoto slova těsně přiléhají k in- tenci, již recenzentka sleduje. Není zde ani stopa po nadsázce a snaze posuzovaný text ironizovat. Prostě se konstatuje a hodnotí přesně pojmenovaná stylová kvalita.

Předchozí výskyty slova předvádivost a jeho variant mě příliš nepřesvědčily o relevanci tohoto kritéria. Neznamená to ovšem, že směry úvah o literární hodnotě, které se mezi hláskami tohoto slova kříží, jsou nepodstatné. Ba naopak. Ostražitý dohled některých kritiků nad předvádivostí literatury a jejích autorů ukazuje hned k několika podstatným věcem. Za prvé je to míra pozornosti, kterou autor svým textem strhává na sebe samého. Míra exploatace privátního světa v literárním díle. Je možné tuto fasetu předvádivosti označit za a priori špatnou? Myslím, že nikoli. Taky se mi nestýská po období, kdy se Martin Reiner označoval za největšího neoklasicistu a tato egomanská póza trčela z jeho textů na každém druhém řádku. Ale v tom nespočívá slabina jeho tehdejšího psaní. Podle stejného kritéria by musel propadnout Seifert či Blatný s texty stavěnými na ryze privátní vzpomínce. Jsem přesvědčen o tom, že míra autorské sebestřednosti/předvádivosti může být libovolná, pokud se jí zároveň označuje některá z obecných situací člověka. Předvádivost ano, ale s přesahem.

Další faseta předvádivosti spadá už více do oblasti stylistiky. Spočívá v údajném konfliktu mezi  umělostí/uměleckostí a přirozeností jazyka v literárním díle. Nebo jinak řečeno – míry pozornosti, kterou si od čtenářů žádá jeho forma a kompozice; intenzity nasycenosti překážkami, které čtenáře mají během „života s textem“ zbavovat recepčních stereotypů. Obávám se, že ve výše citovaných případech, kde bylo toto kritérium v tomto smyslu použito, šlo spíše o výraz osobního vkusu než o hledání literární hodnoty. Texty, které se čtou hladce a plynule, nejsou pro tuto svou vlastnost hodnotnější než texty plné překážek a zádrhelů, resp. texty, které předvádí svou „udělanost“. Obojí má svou cenu. Obávám se, že zejména „brněnská škola“ v případě čtivosti nejednou zaměňuje prostředek za cíl. Čtivost je jistě pozitivní vlastnost, ale kvůli ní samé se umělecká literatura nepíše ani nečte. Kvůli čtivosti se píše a čte čtivo. Literární hodnotu mají i texty, které číst nelze (z posledních let např. glitch artová próza Impromptu Romana Haisela). Nepřehlédnutelná je snaha tohoto proudu současné kritiky setřít rozdíl mezi literaturou a čtivem, případně mezi literaturou uměleckou a literaturou faktu. Jak víme ze školy (a od Romana Jakobsona), literární text se od všech jiných textů liší tím, že největší důraz klade nikoli např. na sdělení či na výraz autorského já, ale na sám kód (jazyk), jímž je zapsán a šířen. Umělecká literatura je tedy předvádivá ze své podstaty a nemůže být jiná. Otázkou spíše je, zda kritika, která odmítá tuto podobu předvádivosti (resp. literárnosti), je ještě kritikou literární. Nejde už spíše o kritiku knižní (v intencích německé Buchkritik) či o kritiku čtení?

K podstatným fasetám kritéria předvádivosti patří v neposlední řadě posuzování podílu intelektuálního diskursu na diskursu literárním. Tedy doptávání se po tom, jak literárním dílem, resp. jak v literárním díle myslet a nezbavit ho významové dynamiky – nedegradovat ho na sdělování vymyšleného. To je nepochybně velmi podstatné literárněkritické hledisko (ostatně tvoří centrální bod Blažíčkovy koncepce hodnoty literárního díla, kterou jsem zmiňoval minule). V recenzích, které jsem zde citoval, se však kritik či kritička nikdy neptali na to, zda míra a způsob užití racionality podporuje či brzdí významovou dynamiku díla. Pokaždé byly racionální či inteligibilní tendence v díle šmahem odmítnuty jako nežádoucí předvádivost (jako intelektuálština, chtělo by se říct). Když důsledná racionalita nevadí u pozdního Holana či Holuba, proč by měla vadit dejme tomu u Stehlíkové? Spisovatel je intelektuál – až na několik málo božských prosťáčků, kteří jsou od této role osvobozeni. Literatura spoluutváří intelektuální klima své doby. Přál bych si, aby kritika tuto její roli podporovala a posilovala, nikoli ji ironizovala.

Předvádivost k literatuře patří. Nejen to. Literatura předvádivost potřebuje. Potřebuje inteligentní, výrazná gesta, která zasáhnou. K dobrým příkladům ze světa patří Kenneth Goldsmith: extrémně předvádivý autor (např. všech 836 stran jeho knihy Day tvoří texty převzaté z novin New York Times vydaných 1. 9. 2000). Goldsmith slaví úspěchy při svých veřejných vystoupeních i v masových médiích, daří se mu prodávat své téma, motivovat veřejnost k přemýšlení o změnách způsobů psaní v digitální éře apod. Přitom jeho koncept netvůrčího psaní je a zřejmě i zůstane v rámci literárního systému pouze okrajovou záležitostí.

Předvádivosti podléháme občas všichni. Autoři, kritici, ale i čtenáři běhající s každým druhým výpotkem mysli do veřejného (byť většinou virtuálního) prostoru. Podlehl jí na řadě míst i autor tohoto textu. Jen považte, jak často v úvaze o kritériích sklouzl k první slovesné osobě. Trestuhodná předvádivost!