Člověk má pocit, jako by neustále valil onen příslovečný balvan, obklopen světem, který se čemusi tak subtilnímu, jako je umění slova, odnaučil naslouchat. Opakovaně se v našich rozhovorech s básníky i prozaiky vracejí motivy fragmentace, analfabetizace, duchovní i prostě lidské osiřelosti. Přičteme-li k tomu obecný úpadek humanity, všudypřítomný strach z cizího a neznámého, růst destruktivních politických i ekonomických tendencí, úzkost z budoucnosti našeho kontinentu i celku světa – existuje dost důvodů, proč cítit mocné vanitas…
Milí čtenáři Tvaru,
je tu čtvrté letošní číslo a čtvrtý editorial. Sedím v redakci, kde mě svými vrtochy trápí jeden z počítačů, za oknem pluje mdlý únorový pátek a já cítím podivné mravenčení na těle i duši. Možná za ně může doznívající zima, možná toužebné tušení jara, které ještě nějaký ten pátek nedorazí – Bůh nebo čert ví. Mravenčení marnosti… Každý, kdo se věnuje profesionálně literatuře či pracuje v kultuře, tyhle mravence důvěrně zná. Žijeme v době, která je vůči umění včetně toho literárního spíše lhostejná. Člověk má pocit, jako by neustále valil onen příslovečný balvan, obklopen světem, který se čemusi tak subtilnímu, jako je umění slova, odnaučil naslouchat. Opakovaně se v našich rozhovorech s básníky i prozaiky vracejí motivy fragmentace, analfabetizace, duchovní i prostě lidské osiřelosti. Přičteme-li k tomu obecný úpadek humanity, všudypřítomný strach z cizího a neznámého, růst destruktivních politických i ekonomických tendencí, úzkost z budoucnosti našeho kontinentu i celku světa – existuje dost důvodů, proč cítit mocné vanitas… I brněnský básník a redaktor Martin Stöhr se v rozhovoru čísla o tyto temné plochy otřel, a přece z rozhovoru s ním vane i jakási skrovná, možná ale o to cennější naděje. Naděje založená na touze po životě, básněném i žitém. Naděje, že stále se básně píší, a tudíž i čtou, že poezie – to dobrodružné obhlížení a evokování zázračnosti skutečnosti – má stále na světě místo. Hlavně, aby nezmizela poezie… Zvláště jsem Martinu Stöhrovi vděčný za tato slova:
„Místo všeho marného chtění a snažení raději nějak obyčejně, autenticky, žij! A buď za to vděčný. S tím by se snad jednou na Věčnost odejít dalo.“
A na Věčnost odešel Petr Mikeš (1948–2016), kultivovaný, jemný a přesný básník a mimořádný překladatel. Jak moc mu osobně vděčím za jeho uvedení Pounda, s nímž se cítil celoživotně spjat, k nám v devadesátých letech: výborem Chtěl jsem napsat ráj (Votobia, 1993), na němž se překladatelsky podílel, nebo úžasnou knihou esejů Ezra Pound. Mistr těch, kteří vědí (Votobia, 1995). Avšak Pound nebyl jediný, komu Mikeš propůjčil svůj jazyk. Myslím na skvělého Basila Buntinga, Kerouacovy prózy i básně, Joyceovu lyriku nebo verše Thomase Ernesta Hulmea, na výbory imagistů i básníků Nové Anglie… Ve své nádherné básni, kterou připomněl v citlivém nekrologu Jakub Guziur, Mikeš napsal:
Alespoň nahlédnout
přes okraj
propasti času
dříve, než sejdu
dolů ke člunu,
v němž nesedí Charon,
ale někdo,
kdo žádné jméno
nemá.
Celé roky
jsem čekal
na tu první řádku,
která prý
je daná,
une ligne donnée,
snad je to
skutečně ta pravá. […]
– Věřím, že je.
Přeji vám nadějné čtení.
To hlavní
-
S Martinem Stöhrem o básnických zahrádkách, nedomilovaném Brně a povinnosti nezůstat pitomcem.
-
Předvádivost k literatuře patří. Nejen to. Literatura předvádivost potřebuje. Potřebuje inteligentní, výrazná gesta, která zasáhnou.
-