Zofia Bałdyga

Poslední cestopisy

Beletrie – Poezie
revue Ravt 2/2020

handmade

Jsou věci, které si musí zapamatovat ruce.

Výčet ztrát a nálezů se musí vepsat do dlaní.

Nesmí padnout na zem.

 

Hladký příběh, hladký výsledek.

Každá generace v této části světa začíná od nuly –

kapesní atlas manuálních prací musí zatím stačit.

V tomto domě se neztrácejí ani jehly. Ani nesměle dlaně

které je nejistě drží. Dekorativní hodnota je nežádoucí účinek.

 

Spolu jsme nic takového nedělaly, třeba protože

jsme spolu nedělaly vůbec nic. Jen ty nádechy,

uzemní plán symetrického vyčerpání.

Teď by to mohlo být jinak, teď jsme v básni.

Dáš si něco na závěr? Ty zákopy tu byly před námi.

Zákopy a tác předkrmů.

 

Poslední cestopisy

Cizí vzpomínky na moji přítomnost. Budoucnost je v ohrožení. V dětství jsem o minulosti věděla více, potom jsem se odmlčela pro nedostatek důkazů.

*

Následuje slavnost nadšeného puntičkářství. Ve stoje přednášíme to něco málo, co víme o životech zvířat, která jsme nestihli vyhubit a o jejich hořících domovinách.

*

A co rostliny, jak popsat květině, jak vypadám? Moje oči mění barvu, aby se s ní sladily. Jsme k jídlu? Je život k jídlu? A jaké barvy je láska?

*

Píšu si poznámky na neplatných vstupenkách. Srdce plejtváka obrovského bije jen dvakrát na minutu, bije na poplach. Nechává prostor i pro cizí odkazy. Pro řeky, které ústí do moře. Moře nemá kam ústit. Jak dlouho taková řeka žije? Na konci světa je meziprostor. Hned za mřížkou.

*

Řeky spolu mluví až na konci cesty z vnitrozemí. Ptají se. Líbila by ses sama sobě, kdyby ses potkala ve slepé uličce? A jaké barvy je láska? Sešívání břehů jako domácí úkol, trvalý pobyt v meziprostoru nemusí stačit. Zatím jen tak jsme, pouštíme do vzduchu balonky, které jsme předtím vyplnily jeho vlastní tkání. Odmyslet si prostor? Je to slibný začátek konce.

*

Svět se otočil a všichni byli experti. Po jednom procházeli na druhou stranu okraje. Vzduch si u cesty vybíral daň. Na konci světa je meziprostor, kde už nikdo neupadá do zimního spánku.

*

Na okraji mapy žijí jen muži, kteří jedí výhradně maso zvířat, které sami uloví. I tam je budoucnost rodu ženského, mimochodem stejně jako minulost a přítomnost. Zdejší básně neznají vlastní jazyk, ale opakují se, aby zachránily čas. Lovec a kořist se spolu nebaví.

 

(noční směna)

Křik ze snu nebudí ozvěnu. Domácí mazlíčci ho neuslyší.

A i kdyby, v cizích snech pořád někdo umírá.

 

Všichni pořád umíráme v cizích snech.

Ozvěna budí křik v jazyce, který neznáš přes den.

Zbytek noci trávíme spolu v závorkách.

Znakovým jazykem jednáme o prostoru.

 

V cestě nám stojí paměť zapomínání.

Dívá se do očí někomu jinému.

Ozvěna budí upřený zrak.

 

Putování soukromého měsíce

Jde to i přes den?

V noci se musí hlídat světlo.

 

Kreslit prstem na kůži portréty větru, jen tak narychlo.

Nahlas a bez obrysů.  Tak to asi vidí poslední vlaštovky.

 

Periferie jde do vedení. Živly si vymýšlejí příběhy,

pak jim začínají i věřit.  Měsíc putuje na otočku.

 

Možná i důvěřovat. Vítr se nedívá do stran.

Snaží se poslat celý svět domů.

 

Měsíc udělal plný oběh.

Žádný polibek nepadl vedle.

Chviličku.
Načítá se.
  • Zofia Bałdyga

    (nar. 1987, Varšava) je básnířka, bohemistka a překladatelka. Vydala tří básnické sbírky: Passe-partout (2006), Współgłoski (2010) a Kto kupi tak małe kraje (2017). Vystudovala Jižní a západní slavistiku na Varšavské univerzitě. Překládá nejnovější ...
    Profil

Souvisí