Básník za hranicí své země neexistuje. Musí přijít překladatel a ukázat na něj prstem. Cizí čtenář musí vyjít vstříc dvakrát tak daleko. Báseň musí být znovu vytažena z porodních cest cizí řeči, znovu převážena a uznána kompletní. Je v tom mnoho blahodárné nejistoty a mnoho příležitosti dozvědět se cosi nového o skutečném obsahu své básnické řeči. Protože — jakkoliv se to nám, kdo nutkavě hromadíme rukopisy, nemusí líbit — ten není závislý na použití konkrétních českých slov – píše Jitka N. Srbová ve svém Pádle v Ravtu č. 10/2019.

O pocitech básnířky za hranicí jsem četla s údivem a radostí. O to víc, že přestože jako autorka mám velmi podobný pocit, ve své druhé roli – jako introvertní literární překladatelka – na to okamžitě zapomínám. A to zejména během literárních festivalů, kde musím přesvědčivě hrát roli té, která ukazuje prstem (musíš být jako most, který spojuje dva břehy, řekla mi jednou znamenitá ukrajinská básnířka v hotelu v Užhorodu ve čtyři ráno). A ano, je to tak. Chtěla bych propojovat autory různých (ale velmi si blízkých) jazyků, ukazovat, jak obdobné jsou zkušenosti, ze kterých vycházíme. Řešíme tytéž problémy, vedeme analogické debaty.

Jak vlastně vzniká překlad básně? Překládání je neviditelná (průsvitná?) práce, která nikdy nekončí. Překlady poezie téměř nikdy nedělám na zakázku, protože poezii málokdo objednává. Je to velice nepraktické a má to nesčetné nevýhody. Napadá mě spousta věcí. Kde publikovat neobjednané překlady? Co s domácím rozpočtem? Kde na to vzít čas? Mohla bych pokračovat, ale možná si to nechám na jindy. Příležitost k tomu určitě bude. Tento sloupek nemá být cynický a frustrovaný. Nezávislost je krásná v tom, že dává neomezenou svobodu volby, velice krásnou a taktéž nebezpečnou.

Překládání současné poezie je v mém případě splněný sen. Právě proto jsem se rozhodla pro studium cizích řečí. Abych mohla číst básně ve více jazycích, a pak překládat ty, které mě osloví nejvíc, ty, které si dokážu představit v polském kontextu, kde je v určité fázi své práce nechám žít jejich vlastní život. To, že si texty na překlad vybírám sama, je pro mě nejkrásnější stránka překladatelské činnosti. Je tam i jisté riziko – nesu za svůj výběr odpovědnost a jsem si jí plně vědoma.

U překládání novinek a mladých autorek a autorů je to obzvlášť závazné. Slíbím svým čtenářkám a čtenářům, že jim ukážu to, co je v současné české (a občas i slovenské) poezii zajímavé. Měla bych působit jako filtr, který k nim, na jejich „trh“, do jejich časopisů, na jejich pečlivě pěstovaný literární internet pustí jen největší talenty. Každý den skládám vlastní ročenku Nejlepší české básně. Nemám žádného arbitra ani editora. Je to nádherná a vyčerpávající práce. Čtu sbírky, časopisy, chodím na literární akce, abych si udržela přehled. Zároveň musím sledovat i to, co se děje v Polsku, abych dokázala určit, které texty budou za hranicemi nejlépe působit. Možná někdy udělám chybu a přeložím něco, co za to nestojí. Možná někomu úplně znechutím nejnovější českou poezii. Možná přeložím něco, co vejde do kánonu a ovlivní další generace polských básníků a básnířek? Možná se nestane vůbec nic.

To, jak moc jsem (ne)úspěšná, zhodnotí jen čtenář(ka) odtamtud. Mně zbývá jen doufat, že nějaký/á čtenář/ka vůbec existuje, že v tom nejsem jen já a verše. Občasná zpětná vazba naštěstí potvrzuje, že cílová skupina existuje, že někdo tím mostem občas projde. Dokud odpovídá nejen echo, budu tu práci dělat – budu dělat z českých básní polské básně. A nebudu přitom ukazovat prstem. To texty ukazují prstem na mě. A já jim ráda vyhovím, pokud si mě vyberou.