Je sobota večer, sedíme v Lipsku na hlavním náměstí na zahrádce bavorské pivnici. Tuším, že na to sedět venku je ještě příliš křehké jaro, ale potlačím to v rámci nervozity z prvního setkání s Yamenem Husseinem. Yamenovi básně jsem předminulý rok překládala pro Nedělní chvilku poezie u příležitosti Dne vězněných spisovatelů. Bohužel přes němčinu, což je neprofesionální, ale bohužel se mi zatím nepovedlo najít překladatele z arabštiny, který by dokázal briskně reagovat na moje nálezy. (Hlaste se!)

Při pročítání programu lipského knižního veletrhu jsem si všimla Yamenova jména, napsala mu, jestli by měl čas se chvíli sejít a popovídat si. Líbilo se mi říkat, že ne, dnes nejdu do hospody, „jdu za syrským básníkem“. Mělo to nádech něčeho tajuplného. Jako by syrský básník byl jiný než jiní básníci, jako by věděl a viděl víc, jinak. Kolonky.

Celý veletrh mi to slovo jde hlavou. Kolonka „česká literatura“, kolonka „ženská autorka východní Evropy“. Kolonky buď sami tvoříme, nebo jsme do nich sami vkládáni. Ale téměř nikdy se do ní nenatěsnáme v celé svojí podobě – většinou něco přečuhuje a právě to je to zajímavé. Ale jak to zachytit?

Obavy z toho, že si nebudeme mít co říct a Yamen nebude chtít o ničem vyprávět, byly zbytečné. Yamen hovoří, ale není to nějaká naučená vyprávěnka, dojemný příběh syrského básníka. Je to příběh, který začíná ještě na škole, studoval totiž matematiku. Napsal humorný článek, ve kterém zesměšnil vládu. Přímo na přednášku si pro něj přišla tajná policie, aby ho odvedla a zatkla. V přednáškovém sále nikdo ani nepípl. To byl rok 2006.

Během revoluce později pracoval jako televizní reportér pro různé televizní stanice. Tajná policie začala ohrožovat jeho i jeho rodinu, a proto z rodného Homsu odešel do Damašku. Tam se různě schovával po kamarádech a kamarádech kamarádů, aby nebyl zatčen. Později ho ale znovu zatkli. Pak se zase dostal ven z vězení, vedl v Damašku uměleckou kavárnu a nakonec se díky stipendiu německého PENu dostal do Německa, kde od prosince 2014 žije. Nejdříve v Mnichově, nyní v Lipsku. Hledá si práci a snaží se psát.

Yamenovo vyprávění není chronologické, je to sled obrazů, těch, co utkvěli v paměti. Nejdříve mám tendenci hledat chronologii v tom všem, co vypráví, abych to mohla sepsat. Ale tahle kronikářská chiméra mě brzy opustí, jsem vděčná za to setkání, stydím se za svoje kolonkování a tendenci hledat chronologii ve světě, ve kterém mnohem víc vládne chaos než pořádek. Zároveň mi začíná být strašná zima, protože se už hodně ochladilo a já mám jenom tenkou krátkou bundu a krátký šaty. Ale nevím, zda spíš netrnu z toho, o čem vypráví. A jaký to musí být si takhle roky zachraňovat kejhák.

Yamen říká, že jeho rodiče jsou trochu muslimové. Ta věta mě zarazí: všeobecná představa muslimství se totiž nikdy nepojí s něčím, co je jenom „trochu“, ale spíš „nadoraz“. Další stereotyp. Yamen dodává, že když přijel do Německa, byl okamžitě muslimem, uprchlíkem, a tedy obětí. Hovoří o tom, že ho vlastně začalo štvát, jakým způsobem se jeho básně čtou – lidé očekávají, že jim v nich řekne, jak to všechno bylo. Vede to u tebe k autocenzuře? Ano, mnohem míň toho pouštím ven. „Vidím to i podle reakcí na facebooku. Když jsem zveřejnil báseň o tom, jak skypuju s mámou, měl jsem spoustu lajků. To je to, co se ode mě chce. Ale chci to takhle i já? Naplňovat tuhle kolonku?“ A potom hovoří i o překládání, že není nutné všechno překládat, protože překládat znamená zaprvé něčemu rozumět. Což je další nedorozumění, protože není nutné všemu rozumět. Nerad neustále něco vysvětluje, jeho básně jsou otevřené konce a neskýtají odpovědi. Tomu rozumím, i když nebo právě proto, že jsem překladatelka.

Rozhovoříme se o syrské literatuře. Yamen zmiňuje Rafika Shamiho, Syřan píšící německy, vypravěč, autor tlustých románů. Jednu jeho povídku jsem kdysi překládala pro časopis Host, v češtině vyšla jeho kniha Temná strana lásky v překladu Kateřiny Klabanové. Yamen dále zmiňuje Salima Barakata, Kurda, který od roku 1999 žije ve Švédsku a švédsky v poslední době i píše. Dalším básníkem, kterého si váží, je Golan Haji, Kurda, který v současné době žije ve Francii. Zmiňuje také Rashu Abbas, mladou syrskou autorku, která píše povídky. A asi nejmladším Syřanem, který naplňuje kolonky našeho hladu po tom dozvědět se konečně něco o té zemi, kde je už roky válka, ta opravdová válka, je Nather Henafe Alali. Narodil se roku 1989 a minulý rok mu v prestižním nakladatelství S. Fischer vyšel překlad jeho debutového románu Prostor bez oken. Vypráví v něm o milostném páru: on se zraní ve válce a zmizí, zatímco ona se vydává na nebezpečnou cestu do Evropy. Kniha o osamělosti a exilu, o tom, že „wir schaffen das – to zvládneme“, výrok Angely Merkelové v době takzvané migrační krize, může mít i existenciální rozměr. A taky o tom, jak těžké je být Syřanem – kolonkou.

Yamen vypráví o tom, jaké to bylo, když ho přišli zatknout. Jeho matka, která dosud žije v Sýrii, tajné policii otevřela dveře a byla neuvěřitelně pevná. Sdělila jim, že jeho názor nezlomí. Ze stoupenců Assadova režimu není třeba mít strach – strach je jejich metoda. Jakmile z někoho vycítí strach, je jejich. Domov opustil roku 2011, aby se skrýval v Damašku a neohrožoval rodinu. Matka přesto dveře nechává otevřené v naději, že se vrátí. Jediná možnost, jak se potkat, bylo před dvěma lety letět do Erbílu v Iráku, kam oba dostali povolání vycestovat.

Yamen zmiňuje, že mučení syrského režimu už má za oběť 22 000 obětí, další mučení přežijí a jsou nadále vězněni. A potom mluvíme o naději a o tom, že v ní je něco až šíleného, maniakálního, co člověka může držet nad vodou, ale i klamat. A ničit. Yamen vypráví příběh jedné známé, která přestože viděla fotografii svého mučeného přítele (ty jsou veřejně dostupné a je jich až 66 000), stále věří, že se její láska jednoho dne z vězení vrátí. A s takovouto nadějí žijí tisíce lidí. Často s kamarády stojí před otázkou, zda známé tu naději brát.

Yamen vypráví, že syrský underground ve sklepech Aleppa provozuje školy – za 1000 euro se může učit 300 dětí, aby z nich nebyly ideologové. A takové projekty by se měly provozovat a podporovat ve velkém. Ale moc se to neděje, chaos.

A zmiňuje Bertolta Brechta, který v exilu, ale i jinak to s tím svým marxismem měl hodně těžký. Po válce trpěl nemožností se k některým věcem vyjádřit, zapsat je, dát do slov. („Co je to za časy, kdy/ Rozhovor o stromech je skoro až zločinem / Protože tak zahrnuje mlčení o tolika ohavných přečinech!“ – úryvek z básně psané v exilu Později narozeným). A že i přesto tu všechno strnulost a nemožnost se vyjádřit je nutné psát. Ale mimo kolonky.

A já už mrznu úplně. Loučíme se. Po těch dvou hodinách jsem sice zmrzlá jak rampouch, ale pronikla jsem zase hlouběji mimo stereotypy, mimo kolonky. Ke skutečnému lidství, síle života v tomhle šíleném chaotickém světě, kde se válčí a kde chronologie a kolonky jsou jenom konstrukt.

Yamen Hussein

Skype s mámou

Včera si vzpomněla, že mě kdysi zbila kvůli špatné známce z matiky.

Brečela na skypu a prosila Boha, ať jí za trest zlomí ruku, kterou na mě vztáhla.
Trhalo mi to srdce.

Přísahal jsem při jejích prošedivělých vlasech a slzách, že si na to nepamatuju a že se na ni nezlobím.

Jak jí mám vysvětlit,že na těle od ní nemám žádné jizvy kromě pupku?

Neklid

Zvyknout si na místo posiluje neklid.
Cesta kolem hřbitova, autobusová zastávka, prodejce chleba simit,
emaily od konzulátu.
Turkyně, co na střechy házejí zbytky chleba
holubům a rackům.
Sebevědomé kočky a psi se známkou v uchu,
nechávám své jméno napsat na kelímek
a čekám, až mě zavolají,
že moje espresso je hotové: „Yameen“.
Tady – neklid,
ani dopředu ani zpět,
bez radostných zpráv, bez vyhlídek,
viset jako hutný šlem
v hrdle světa.
Tady – znamená neklid,
protože místa lákají k tomu si na ně zvyknout.
Tady – znamená hodit ponožky na židli, každý den na to
stejné místo, a čekat na to, co přijde.