Andrej Sannikaŭ je na Wikipedii označen za politického a sociálního aktivistu. Výraz „aktivista“ ve mně evokuje svlékání se, věšení se na různé budovy, pobíhání s transparentem a posedlost kontroverzními tématy. Co z toho Andrej Sannikaŭ opravdu dělal? Dost možná nechtěl být aktivistou, ale jen vládnout ve svojí zemi, o níž si myslel, že je svobodná. To máme možnost se dovědět z jeho knihy Můj příběh, která ve vynikajícím překladu Magdy Bělkové právě vychází v nakladatelství Volvox Globator.

Andrej Sannikaŭ má za sebou kariéru úspěšného diplomata: ještě za bolševického režimu působil na sekretariátu OSN v New Yorku, později jako náměstek na Ministerstvu zahraničních věcí. Byla to doba 90. let plná naděje a evropského směřování. Naděje, že Bělorusko pod Lukašenkovým vedením směřuje ke svobodě, ovšem brzy začala slábnout, a proto Sannikaŭ roku 1996 odstoupil z funkce. Následně působil v občanské iniciativě Chartyja97.

Později kandidoval v prezidentských volbách a vše nasvědčovalo tomu, že má šanci vyhrát. Tedy kdyby žil ve svobodné zemi. Výsledky voleb však byly zmanipulovány, a proto se konaly demonstrace, jichž se Andrej Sannikaŭ se svou manželkou a novinářkou Irynou Chalip zúčastnili. Demonstrace byly potírány násilím a došlo k zatýkání. A právě v tomto momentu začíná Sannikaŭova kniha: v momentu, kdy je zatčen a jeho manželka nejspíš sedí ve vedlejší cele. Sannikaŭ se navíc bál o svého syna Danika – ve vazební věznici KGB mu totiž bylo oznámeno, že ho hodlají umístit do dětského domova.

Díky knize získáváme vhled nejenom do pobytu ve věznici Amerikanka, ale také do prezidentské kampaně a běloruské opoziční scény vůbec. Nejděsivější a zároveň nejpůsobivější je však líčení vězeňských praktik. Psychoteror, ano, s tím by jeden počítal, ale mučení je až překvapivě rafinovaně tělesné. Cílem je člověka zlomit přes jeho doslova základní potřeby – vykonávání potřeby, spánek, hygienu, informace. V knize se líčí, že například vykonávání potřeby je ve vazební věznici omezeno na ponižující proceduru možnou pouze dvakrát denně. Další metodou je lživé informování o rodině, neustálé opakování osobních prohlídek, příšerné vybavení cel a tak dále. To vše je manipulativní zacházení s prahem vědomí, až se člověk bojí i vlastních snů:

„Sadistický otřes, zinscenovaný Orlovem, mi byl vodítkem k tomu, jak se dál chovat ve vězeních a koloniích: nepropadat zoufalství, ale také se hned neradovat, když svitne naděje. Ovládat v zajetí své emoce je způsob, jak přežít. U mě toto ovládání dosáhlo děsivé úrovně: začal jsem ovládat i své sny. Jakýmsi nadpřirozeným způsobem jsem se naučil ve snu rozpoznat, že se jedná o sen, a ne o realitu, a pokud se sen ubíral tam, kam jsem nechtěl, to znamená, že se mi zdálo něco hezkého, donutil jsem se, abych se probudil. To se týkalo snů o domově.“

Na knize je pozoruhodné to, že ve smyslu memoárů není zahleděná do sebe. Sannikaŭ portrétuje své spolupracovníky, spoluaktivisty, využívá jejich zápisků či článků, proces, který byl proti němu veden, dokládá spoustou kuriózních detailů a dokumentů včetně závěrečné řeči či překvapivého vyjádření ruského a ukrajinského Ministerstva zahraničních věcí. Nejde mu totiž primárně o to, postavit sám sobě pomník jako jiným autorům memoárů. Přitom se svojí zemí prožil thriller napínavý tak, že by to nezvládli autenticky natočit ani někde v Hollywoodu. Při následném procesu byl totiž odsouzen na pět let vězení za „organizování masových nepokojů“ k pobytu v pracovním táboře. Po celou dobu pobytu ve vězení bojoval se zdravotními problémy.

Líčení děsivých podmínek v pracovních koloniích je strhující četba pro silné povahy. Chování některých spoluvězňů, kteří byli evidentně nasazení na jeho mučení, je jen těžko popsatelné. „Osud nemá rád, když je pokoušen. Ve svém úplně prvním rozhovoru po odstoupení z postu náměstka ministra zahraničí jsem řekl: ‚Nechci, aby se z mé země stalo Hlavní velitelství Lukašenka Alexandra Grigorjevice neboli GULAG.‘ Ale nejen že se z Běloruska stal ten samý GULAG, který diktátor přebudoval a dál upevňuje po celé zemi, ale já sám jsem se ocitl v těch nejtemnějších kasárnách toho koncentračního tábora.“ Sannikaŭ byl převážen do jiných kolonií, byl neustále přemísťován do cel, to všem mělo vést k tomu, aby jeho pobyt ve vězení byl nesnesitelný. Líčí taky nevysvětlenou otravu. Jako by samotné odsouzení k pobytu ve vězení nebylo dostatečným trestem. Absolutní bezpráví.

Sannikaŭ navzdory stoupající frustraci nelenil a žádal o přemístění, následně držel hladovku. Celou knihou se táhne jako červená nit boj s vlastním vědomím, boj s „nesnesitelnou ohavností bytí“ a hledání naděje: „Znovu jsem se chytil na stejnou návnadu: uvěřil jsem, že by mě mohli osvobodit. Když přišla eskorta z transportu, pořád jsem si ještě myslel, že mě odvezou do jiné věznice, a tam mě pustí, nebo do Minsku. Při sebemenším záblesku naděje se člověku chce věřit v to nejlepší.“ Lidské, příliš lidské!

Nakonec pomohlo podat žádost o milost a jakýmsi zázrakem byl vskutku propuštěn. Ovšem skutečným důvodem byl tlak EU a zavedení sankcí. Andrej Sannikaŭ ve vězení strávil celkem šestnáct měsíců. Ostatně nebojí se ani ostré kritiky Západu, který v lecčems svojí slepotou Lukašenkův režim podporuje. Zmiňuje například německý program školení policejních důstojníků, spolupráci Západu s běloruskými tajnými službami v rámci zavedení transparence a všeobecné demokratizace či zavádějící komentáře západních expertů.

Protože jsem snílek, čtu knihy o bezpráví a zlu tak, že hledám jiskřičku naděje a solidarity mezi vězni. Něco takového se v této knize hledá velmi složitě. Sannikaŭ tvrdí, že „vězení je existence bez života“. Co Sannikaŭa nakonec drželo nad vodou, bylo psaní pohádek synovi Danikovi – na lepší způsob komunikace s dítětem z vězení totiž nepřišel. (Mimochodem ze Sannikaŭových pohádek vznikla divadelní hra Proletět duhou, kterou má v repertoáru Naivní divadlo v Liberci.) A také psaní haiku, většina z nich zanikla, nedochovala se, ovšem čas, který s nimi strávil, jej přenášel jinam po proudu vědomí. Disciplína myšlenek, matematická přesnost verše.

Musím říct, že dnes tuto glosu píšu přes závoj slz, Sannikaŭ by patrně napsal „vaří se mi mozek“. Myšlenkami jsem totiž v pracovní kolonii Vitba a píšeme s Andrejem toto haiku: „Mříže na okně / pokryla čtverečky list / dopisu z basy.“ S Andrejem jsem měla možnost se setkat, a to 6. března 2017 v pražském divadle X10, kde proběhlo scénické čtení divadelní hry Západ západu. Tehdy jsem o něm ale nic moc nevěděla, myslela jsem si, že je to jen takový běloruský diplomat, který byl nucen pár měsíců luštit křížovky v poklidném běloruském vězení, protože někomu vadilo, že demonstruje.

V knize Můj příběh jde Andrej na dřeň. A já při její četbě pociťovala až fyzickou bezmoc a odpor, zejména při líčení vztahů se spoluvězni a bachaři. Jak píše Primo Levi: „Zrůdy existují, ale je jich příliš málo, aby byly opravdu nebezpečné; nejnebezpečnější jsou obyčejní lidé.“ Známe zrůdy, které leckde vládnou, ale nezapomínejme na obyčejné lidi.