Co se stalo přes prázdniny? Nemůžu zmínit všechny novinky ze světa lágrů a porušování svobody projevu, tak alespoň výběr toho nejpodstatnějšího. Ze všeho nejdříve velká radost. Slavíme jedno obrovské osvobození, které nám leželo na srdci. Čínská básnířka a fotografka Liou Sia, která nikdy nebyla obviněna z trestného činu, strávila osm let v domácím vězení poté, co čínskou vládu popudilo, že její vězněný manžel Liao Siao-po dostal Nobelovu cenu za literaturu.

1. července tohoto roku, tři dny před prvním výročním smrti manžela, byla letadlem přepravena do Německa, které bylo hlavní hybnou silou diplomatického vyjednávání. Čínská média údajně informovala o tom, že Liou Sia vycestovala dobrovolně léčit se. O tom, co za těmito diplomatickými kroky může být, píše server Sinopsis (https://sinopsis.cz/liou-sia-venku-dobra-zprava-s-cinskymi-rysy/). Potěšující zprávou je, že Liou Sia se má v Berlíně dobře a my v Česku se brzy dočkáme vydání jejích básní. Část překladu jejích básní bude prezentována v rámci veletrhu Svět knih v Plzni za účasti disidenta a spisovatele Liao I-wu.

Nejásali jsme však nad čínským švestkovým vínem příliš dlouho, protože den na to byl za protistátní činnost odsouzen Čchin Jung-min, čínský veterán boje za lidská práva. Jedná se o známého čtyřiašedesátiletého aktivistu, který si už za svůj život odpykal asi 22 let za mřížemi nebo v převýchovných pracovních táborech. Nyní jej čeká 13 let vězení.

Na koho myslíme nad každým smažákem, je ukrajinský politický vězeň Oleh Sencov, který drží hladovku již více než 120 dní. Jak se to dá vydržet? To ví jen Oleh a částečně čeští filmaři, kteří momentálně po pěti dnech hladovkují v rámci solidarity s ním. O návštěvě Oleha v sibiřském vězení v Labytnangi píše Zoja Svetovova v Deníku Referendum. Doporučuji tento text všem, kteří pochybují nad tím, jaké to celé může mít smysl. Smysl bývá někdy skryt, Jan Palach a Jan Zajíc o tom věděli své. „Pozdravujte kluky, řeku a les,“ loučil se Zajíc se svou rodinou. Tak až půjdete lesem či kolem řeky, myslete na tyhle kluky.

Sencovova záležitost ovšem může mít ještě dlouhé trvání. Někdejší vůdce Krymských Tatarů a současný poslanec ukrajinského parlamentu Mustafa Džemilev o hladu (ovšem na nucené výživě) vydržel 303 dnů. Tehdy si Džemilev odpykával trest za to, že se pokusil americkému prezidentu Richardu Nixonovi předat petici za uznání zájmů Krymských Tatarů. Právě životní příběh Džemileva, který strávil na patnáct let v různých věznicích a pracovních táborech, dokazuje, že není malých cílů. Džemilev v současné době nemůže domů na Krym.  Nedávno navštívil Prahu, kde s ním udělal rozhovor mimo jiné Český rozhlas. Na otázku, zda Džemilev nelitoval potíží, s nimiž se potýkal poté, co podepsal protest proti okupaci Československa, odpověděl: „Víte, splácíme svůj dluh, morální dluh. A není důležité, jestli to bude mít nějaké praktické důsledky nebo ne. Jestli nesplatíme svůj dluh, nemůžeme se považovat za plnohodnotné lidi. Tím, že jsem se ozval proti okupaci, udržel jsem sám sebe jako normálního člověka. Jinak bych se tak necítil.“

Se znepokojením sleduji situaci ve Vietnamu. Dne 12. června 2018 vietnamským Národním shromážděním prošel návrh zákona o kybernetické bezpečnosti a vstoupí v platnost 1. ledna 2019. Podle tohoto zákona mimo jiné společnosti provozující ve Vietnamu sociální média budou muset odstranit ze svých platforem nežádoucí obsah do 24 hodin poté, co je o to úřady požádají. Za těchto okolností se 28. června 2018 představil první a jediný dokumentární film „Když je matka pryč“ věnovaný rodině vězně svědomí v Bangkoku. Druhé promítání bylo zrušeno thajskými úřady poté, co vietnamské úřady projevily nevoli. 14. září, v předvečer gastrofestivalu Ochutnej Vietnam, máme v Knihovně Václava Havla tento dokument možnost vidět v předpremiéře. Nejdřív lidská práva, a až potom Bún bò Nam Bộ, vážení!

„Me Vang Nha“ – „Když je Matka pryč“ je film o disidentce a blogerce Matce Houbě. Ta je jednou ze 200 vietnamských vězňů svědomí, v roce 2016 byla odsouzena na deset let. Autorem dokumentu je Clay Pham, který se zaměřil především na osud rodinu politicky vězněné ženy, v tomto smyslu se ve vietnamském kontextu jedná o výjimečný dokumentární počin. Další zakázané počiny vietnamské provenience nedávno přinesla Nedělní chvilka poezie: doporučujeme! A doufáme, že i tyto básně brzy vyjdou v knižní podobě.

Je třeba zmínit také domácí terén, a to především „kauzu Hollinghurst“, která českým mediálním rybníčkem prosvištěla v červenci. Radní Tomáš Kňourek se velmi neomaleně vyjádřil na adresu Alana Hollinghursta a jeho díla, z nějž část byla v červenci odvysílána v pořadu věnovaném vodě. „Alan Hollinghurst je podle mě homosexuální aktivista převlečený za spisovatele. Uvedené oplzlosti svědčí o úrovni společenského života Velké Británie, země, která je dobrovolně zaplavována tou nejodpudivější formou islámu, kdy do některých městských čtvrtí domorodci raději nechodí, ‚lidé‘ se asi z dlouhé chvíle polévají kyselinou a bodají nožem. Fakt, že je zde za slavného spisovatele vydáván chlípník, nelegitimuje Český rozhlas, aby takové prasečiny poslouchaly naše děti. Tak špatně, jak dnešní Velká Británie, na tom ještě Česká republika není a doufám, že nikdy nebude.“

Těžko říct, co by tomu celému řekl Hollinghurst, nositel Man Bookerovy ceny. Kňourek každopádně svým tvrzením porušuje Zákon o Českém rozhlase ohledně důstojnosti funkce člena Rady. Daný pořad byl vysílán na stanici Českého rozhlasu Vltava, jejíž poslechovosti ředitel René Zavoral během zasedání věnoval vícero detailních otázek. Kéž by mu některý z moudrých radních vysvětlil, jak se to vlastně s kulturním rádiem tohoto formátu má mít. Ano, Vltava nemá vysokou poslechovost a měla by usilovat o poslechovost větší, ale samotná poslechovost nemůže být důvodem k razantním krokům do budoucna.

Pornostanice Vltava je z principu stanicí pro náročné posluchače a těch podle všeho v Česku není mnoho, nové posluchače je třeba vychovávat. Jak? Náročnými nebo nenáročnými obsahy? Rezignací nebo novými formáty a výzvou? Náročných posluchačů je mezi radními bohužel pomálu, zato zasedání RTVS 5. 9. návrh na projednání porušení zákona naštěstí smetlo ze stolu.

Je mým dobrým zvykem končit literárně. Od zhlédnutí filmu Jan Palach pročítám Přítelkyně z domu smutku Evy Kantůrkové, autorky scénáře k tomuto filmu:

Jak se vězeň, kterého vedou z pátého patra od výslechu anebo na procházku na dvůr, noří hloub a hloub do budovy, omamuje ho pach stále hustší. V prvních dvou měsících mě předvaděč vodil pachem budov čtyřikrát denně, na výslech, z výslechu, na výslech, z výslechu, otevíral a zavíral spoustu katrů a pokaždé mi dal v mříži přednost, nikoli z kavalírství, ale protože je takový předpis; nikdy neřekl „prosím“, když mě pouštěl před sebe, ale já vždycky řekla „děkuji“, když mě nechal projít; a jednou jsem poznamenala, pod vlivem humanitní iluze: „Dýcháme oba stejný vzduch.“ Ta iluze dostala potom přímý zásah: zas mě vezli k výslechu a do výtahu přistoupil propocený řimbuch, brada ocelová a vlasy krátce přistřižené, bylo léto, vedra, v celách na jižní stranu se ženy v nevyvětratelném smradu dusily a omdlévaly srdečními nevolnostmi, a vyšetřovatel, jedoucí do vězení za prací, udělal vtip, když mě uviděl: „To se tak někdo má, sedět si v chládku.”