– Jdu po Hlavním nádraží v Praze, hledám kamaráda, který na mě čeká na prvním nástupišti. Odtamtud pojedeme do Plzně na divadelní představení tvořené z básní Ivo Hucla a Liao I-wua. Vyjedu po jezdících schodech, když v tom si všimnu několika Číňanů přede mnou: je to ona, a on s malou holčičkou, které na Facebooku říká mravenec, to jsou oni! Osoba z Google a Wikipedie se zhmotnila: směje se, je hrozně hubená a křehká. Dělám, že je nevidím, protože nevím, co dělat.

– Nasedáme s Reném do vlaku, sedíme ve stejném vagonu jako čínská výprava, to je pro nás znamení, přitom je to jen logistická náhoda. (Ale není celý život jedna velká logistická náhoda?) Bavíme se o špionech, do hovoru s námi se přidávají čtyři ostatní žínky v našem kupé, hádáme, že i jedna z nich bude špionka. Ale koho sledují? Nás? Zas tak důležitý přece nejsme. Číňany? Kdo je vlastně sledováníhodný?

– Kamarád se jde zeptat čínské delegace, kde vystupují, jestli ve městě nebo na předměstí. Vrací se a říká: „Ona je k zulíbání, několikrát se na mě usmála.“ A já mám chuť zařvat: Ona fakt existuje! Ona fakt žila ten příběh, který jsme s Kristýnou neustále googlovaly a představovaly si, co asi tolik (8!) let v domácím vězení dělala. (Pak se jí na to zeptám – prý si četla!)

– Vystupujeme v Plzni na předměstí a jdeme do hospody. René pořád mluví o tom, že je jom kipur (přitom není) a dává si nevímkolikátý pivo, konečně jsem pochopila, jak se tyhle židovský tradice udržují v praxi. Potkáváme účastníky divadelního večera, objednávají si hamburger a mexický hermelín. Pijeme pivo, které je plzeňské, tedy lokální.

– Odcházíme na představení Broken words, které je komponováno z básní Ivo Hucla a Liao I-wua. Tyto performance na lidskoprávní témata většinou bývají příšerná podívaná, ale ze soucitu se spíš chválí. Nic tedy neočekávám, ohrnuju nos i nad nějakým videoartem nebo co. Přímo přede mě si sedá paní Liou Siu, jejíž jméno jsem se konečně naučila vyslovovat správně čínsky. (Můžu teď machrovat v pražských a jiných kavárnách.)

– Představení se odkazuje na masakrové události na Náměstí nebeského klidu v roce 1989, jež Liao I-wu bytostně prožíval – sepsal o nich báseň Krveprolití. (O jeho životním příběhu už asi víte, nebo si to načtěte. Jeho osobnost u nás není neznámá.) Videoart, hudba, čtení básní nakonec bylo skvělé a dohromady skvěle fungovalo. Až jsem se zastyděla, jaká jsem husa, že jsem čekala, že to bude tak blbé, a ono to přitom bylo tak dobré.

– V diskusi po představení Liao I-wu vypráví historku o tom, jakou roli v životě jeho a Liao Siao-poa sehrály texty Václava Havla. Eseje včetně Moci bezmocných prý kdysi vyšly v Hongkongu, odkud mu je dovezl kamarád. Měli tehdy večírek a I-wu knihu Siao-poovi ukázal, jaké bylo jeho překvapení, když druhý den zjistil, že si je odnesl domů. Jenže tím, že Siao-poa pár dnů nato zase zavřeli, říkal si: to je dobře, že si užil pár dnů s Havlem. V době, v níž žijeme, se často diskutuje o tom, jestli vůbec může mít literatura nějakou moc? Znáte lepší důkaz než tento? Je to přece jenom příběh: Jednoho dne se v našem zelináři cosi vzbouří.

– Odcházíme do foyer a čínská delegace má hrozný hlad. Sedají si a já a další k nim. Rozpačité pohledy, jak a o čem se vlastně bavit, rozpouští úsměv paní Liou a cupitání I-wuovy holčičky Anny. Jsou jí čtyři a mluví dost možná líp německy než celá Liaovic rodina, chodí totiž do německé školky. Brzy jim bude tlumočit a jednou to bude myslím top mozek.

– Přichází tlumočnice a díky ní si můžeme říct víc než jen úsměv. I když ten úsměv nakonec není vůbec špatný. Ptám se, jestli paní Liou ví, že její básně teď na podzim u nás vyjdou – nic neví. Vyprávím, jak k tomu došlo, že jsme šli naštvaní a zmoklí z demonstrace-oslavy jejích narozenin u čínské ambasády a básník Vítek Kremlička tak nadával, až vytočil číslo básníka Bohdana Chlíbce (v jeho nakladatelství básně Liou Sia tento podzim vyjdou). Nebo jak jsme šly s Kristýnou za Piráty do Poslanecké sněmovny (ti jediní na naši emailovou výzvu odpověděli, protože jako jediní ve sněmovně nejspíš umí otevřít e-mailovou schránku). Předtím jsme se pořádně nartěnkovaly a koupily jako dar Liaovu knihu Kulky a opium. Apelovaly jsme, ať na případ Liou Sia upozorní, chtěla jsem je utáhnout hlavně na to, že nemá internet, a to je přece i pro ně samotné něco nepředstavitelného. No, a hošani, vesměs o deset let mladší než já, řekli: No jasně, to je hrůza, bejt bez internetu, horror life! A k novému čínskému roku čínské velvyslankyni opravdu napsali zdravici, kde se o Liou Sia zmínili. Vyprávím taky o padesáti policistech, co i s antony dorazili k čínské ambasádě, když jsme před ní po smrti Liao Siao-poa chtěli uctít jeho památku. Čekali hlaholení o Tibetu a dočkali se nakonec jen čtení básní a esejů. A tak dál. Vlastně se o těchto našich kulišárnách nikdo v Číně nejspíš nedozvěděl, ale my jsme si užily spoustu švandy.

– Komu tedy vděčíme za to, že sedíme s Liou Sia u jednoho stolu v Plzni a jíme svorně fíky? To mi vrtá hlavou, ale zeptám se na to až v pozdních nočních hodinách za Plzní, kde sedíme v haciendě Iva Hucla, už bez čínské delegace. Žádám kamaráda Reného, ať mi to vysvětlí polopatě (jsem prostá dívka ze vsi, co doteď nepochopila, co vedlo k bitvě u Slavkova), nejlépe za použití talířku s rajčaty, talířku se sýrem a talířku s chlebem. Jenže už je hodně hodin a rajčata evokují spíš Čínu než Trumpa, takže v tom jeho hejblíkování s nimi po stole se ztrácím… Nakonec jsem si zapamatovala jen to, že Trump uvalil na Čínu sankce, které mají vliv i na Evropu, a tak Merkelová vyjednala dohodu, která vedla k tomu, že Liou Sia byla propuštěna, díkyčau. Jestli tomu nerozumíte, tak volejte Trumpovi, protože tomu prý venkoncem vděčíme za to, že jsme se s Liou Sia v Praze mohli selfíčkovat. (Její bratr ovšem nadále zůstává v zemi a celá diplomatická situace i její stav nadále zůstávají křehké, velmi křehké.)

– Dva dny nato si po dopoledním sbírání hroznů v Modřanech na sebe beru čínské šaty. Říkám si, jestli to vlastně není přešlap, jestli tím čínskou delegaci nenaštvu. Jenže dnes je všechno oblečení z Číny a tkát neumím. Odjíždím směrem k Lucerně, kde se koná setkání s Ivanem Havlem. Liou Sia a Liao I-wu s rodinou prý právě navštívili hrob Franze Kafky. Snažím se rukama nohama říct, že o něm přece napsala báseň, ale výsledkem je pouze úsměv a naše vzájemné chichotání. Nedokážeme si říct ani slovo! Ale to nevadí, hlavně že jsme tady. (Ptám se opravdových sinologů, jak se řekne báseň: prý „š’“ – 詩!)

– A pak se obědvá. Vůbec nevím, o čem jsme se tam bavili. Vím, že jsem se dozvěděla pár sinologických věcí (např. že I-wu je jméno, nikoli příjmení, Číňani si jména často vymýšlejí a I-wu znamená „ten, co má zesílit“, protože se narodil v době ukrutného hladomoru). Jsem tedy zase o něco vzdělanější hobbysinoložka.) A vím, že Ivan Havel řekl, že Lucerna jim po 40 letech nepatřila, ale teď je zase jejich, a že tedy je třeba věřit, že věci se mění, i když někdy to ďábelsky dlouho trvá. – Daruju své nové kámošce sošku bílého ptáčka (ptáci se objevují v několika jejích básních a pták je obecně symbolem něčeho svobodného). Naposledy se objímáme a odcházím z Lucerny. Vůbec nevím, co se to vlastně stalo. A jestli právě to není svoboda: že to nejde popsat. Děje se toho tolik, že člověk neví, jak to všechny zpracovat, popsat. A možná není nutný všechno popsat. Některý věci se prostě jen dějou.