Pokud je důvod se radovat, je na tomto šíleném světě třeba jej vždy beze zbytku využít a radovat se. Když jsem se 18. října dozvěděla, že vietnamská bloggerka Matka Houby byla propuštěna, tak jsem okamžitě začala výskat. Volám hurá! Hoan hô! Ledy se hnuly! Byla jsem zrovna u rodičů, zamířila jsem do obýváku a s tatíčkem jsme si připili na svobodný Vietnam. On u toho procedil nějakou cynickou poznámku a já dodala, že ta pálenka chutná nadmíru vietnamsky. Matka Houby je venku z basy a už objímá své děti, které se ve Vietnamu běžně oslovují „houbička“ (tak ostatně vznikla i její blogerská přezdívka).

V rozhovoru s Reuters Nguyen Ngoc Nhu Quynh promluvila o dvou letech ve vězení, kde byla držena na samotce, aby neovlivňovala spoluvězeňkyně – držela totiž několik protestních hladovek (nejdelší trvala 16 dní). Quynh se kriticky vyjádřila ke stavu věznic a k drastickým podmínkám, kdy se ženy sprchují venku za špatného počasí nebo sdílejí celu s 50 dalšími. Oficiální vyjádření vietnamské vlády zní, že byla propuštěna „z humanitárních důvodů“. Naděje, že se ve Vietnamu blýská na lepší časy, je bohužel planá, zapamatujme si tedy nová jména, která dosud zůstávala spíše v pozadí případu Quynh: #free Lê Đình Lượng, #free Nguyễn Trung Trực, #free Nguyễn Văn Oai. A tak dále.

Jaké to je po vietnamsku „držet hubu a krok“, se lze brzy zeptat přímo několika vietnamských aktivistů (Le Hồng Phong, člen vietnamské exilové lidskoprávní organizace VOICE, Nguyễn Thị Vi Yên, nezávislá novinářka, a Cao Vĩnh Thịnh, lídryně environmentalistické skupiny z Hanoje). Navštíví totiž na pozvání Člověka v tísni Prahu. Akce se koná 30. 10. v 18:00 v kavárně Anthill založené druhou generací Vietnamců žijících v ČR.

Ale to už jsme ryze na poli politického aktivismu. Vraťme se k literatuře. Může se zdát, že literatura už nemůže být v současné době rozbuškou a nikterak neovlivňuje světové dění. Přitom Salman Rushdie se roky musel schovávat po tajných ubikacích a chodit na rande s ochrankou… A v německém městě Kassel, známém konáním umělecké přehlídky documenta, se v minulém týdnu odehrála událost nahánějící hrůzu. Krátce po vydání detektivky kritické vůči Turecku před domem autora knihy Matthiase Gilberta explodoval molotovův koktejl. Policie nevylučuje politický motiv.

Matthias Gilbert je autorem thrilleru Tödlicher Befehl, v němž turecká tajná služba sleduje kritické německé Turky a zavraždí je. Gilbert ovšem nadále vystupuje, na již smluvených čteních. K situaci řekl pro Süddeutsche Zeitung následující:

Neví se, kdo to byl. Policie nemá podezření na žádnou konkrétní osobu. V mé detektivce jde o fiktivního prezidenta, který si u pracovníka tajné služby objedná vraždu disidenta v Německu. A o strach, který se šíří tureckou komunitou. (…) Moje žena se přátelí s ženou komunálního politika s tureckými kořeny. Skrze ni jsem pochopil, jak hluboká je ta propast, která se právě vytváří v tureckých rodinách a ničí přátelství. Příkopy strachu a vzájemného slídění. Podnikl jsem mnoho rešerší a znovu a znovu slýchal, že dříve se o politice otevřeně všichni dohadovali, ale dnes už se jen mlčí.

Případ Chášakdží začíná nabývat absurdních rozměrů. Nedávno jsme se například dočetli, že jeden muž ze skupiny, která jej měla zabít, ze saúdskoarabského konzulátu odešel v oblečení zmizelého novináře. Jiný kraj, jiný mrav.

V českém kontextu mohu doporučit článek Františka Kalendy v Deníku Referendum. A především zajímat se o další případy nesvobody v Saúdské Arábil, například věznění bloggera Ráifa Badawího. Ten si ve vězení odpykává desetiletý trest, již 2 320 dnů sedí nevinně ve vězení.

Je s podivem, že EU nadále přešlapuje ohledně konkrétních opatření na podporu novinářů. A co se týče možných reakcí a konsekvencí na státní úrovni, je nejvyšší čas začít požadovat po české vládě, aby zvážila, kam český stát vyváží zbraně. Dokonce i bloud Tomio Okamura se tentokrát postavil na správnou stranu a nepodotknul, že embargo by ohrozilo i export ostatního zboží.

V neděli slaví naše zemička 100 let a přirozeně se bilancuje. Oslavme to! Hoan hô! Je zázrak, že tehdy v Americe vznikla, někomu stála za ten lobbing a papírování. Zbilancujte si každý sám.

Rozluštíme správně problém národní, jestliže pochopíme, že budeme tím národnější, čím budeme lidštější. (…) Mezi národem a člověčenstvem, mezi národností a mezinárodností, mezi nacionalismem a humanitou není poměr takový, že by člověčenstvo jako celek, a lidskost a mezinárodnost jako mravní úsilí, extensivní a intensivní, bylo něco vedle národa, proti národu nebo nad národem a národností. Národové jsou přirozenými orgány člověčenstva. (…) Ne láska ke svému národu, nýbrž šovinism je nepřítelem národů a lidstva. Láska ke svému národu nevyžaduje nelásky k národu jinému,

napsal ve spisu Světová revoluce kdysi tatíček Masaryk, kterého si kdekdo bere do huby, a přitom ne vždy svoji lidskost prověřuje konkrétními národními či nenárodními činy. Zamýšlejme se, co všechno naší slabostí, netečností a lhostejností umožňujeme. Náš popel.

Na Frankfurtském veletrhu jsem listovala vystavenou Magorovou summou a zahloubala se do této básně. Böll v ní viní Sovětský svaz, který už neexistuje. Svět čelí novým uspořádáním a novým výzvám. Často ovšem „co zváno jinak, vonělo by stejně“. Báseň si aktualizujte dle svého nejlepšího vědomí a svědomí u mapy světa.

Pokaždé je co dělat, o kom a komu psát – Magor se tehdy (červen 1981) zoufalý vězněním svého přítele Václava Havla rozhodl psát Heinrichu Böllovi, který byl známý pašováním lidí přes hranice v kufru auta nebo ukrýváním Solženicyna („Jestli Alexandr Solženicyn přijede, dostane u nás čaj, chleba a postel.“). Jirous doufal, že Böll by Havlovo věznění mohl zviditelnit. Böll šéfoval mezinárodnímu PEN klubu a razil heslo

„Vměšovat se!“ („Vměšování se je jediná možnost, jak zůstat realistický.“).

Lehat si na struhadlo je až ta poslední, krajní možnost.

Drahý Heinrichu Bölle,

Sovětský svaz, jehož moc je už tak hrozná,
že jeho jméno se mnozí bojí vyslovit,
Sovětský svaz, jeho moc je už tak hrozná,
že sám jeho název se stal tabuizovaným slovem
jako toten krkavec,
Sovětský svaz
požírá nejlepší z nás.
Teď se rozhodl sežrat Václava Havla.
Pravda,
žere i jiné, žere desítky a desítky milionů jiných,
o nichž si myslí, že je žere bezejmenně.
A žere je bezejmenně.
Naše slabost, netečnost a lhostejnost
mu to umožňuje.
Sežral Angolu, nic o nich nevíme.
Náš popel.
Sežral Etiopii, nic o nich nevíme.
Náš popel.
Sežral Jižní Jemen, nic o nich nevíme.
Sežral Vietnam.
Sežral Kambodžu.
Sežral Laos.
Náš popel.
Sežral Afghánistán, nic o nich nevíme.
Před mnoha lety sežral Litvu,
Lotyšsko a Estonsko,
nic o nich nevíme.
Sežral Besarábii.
Dávno jsme na ně zapomněli.
Sežral Ukrajinu.
Žere pomalu, byzantsky, plíživě, celej svět.
Je horší než plíseň.
Ale,
Heinrichu Bölle,
na to si nestěžuju.
Když jste se rozhodli mu to dát, dejte mu to.
Vy, Západ.

ALE AŤ NÁM NESEŽERE VÁCLAVA HAVLA!

Ve svém Biliáru o půl desáté
máte nejkrásnější dělení lidí, které jsem poznal,
a od té chvíle jsem je přijal za své.
Dělení na lidi, kterým bych se vydal,
a na ty, kterým bych se nevydal.

Václavu Havlovi bych se vydal.

S půlnoční strany hory
padá sprška třešňových květů.
Dívám se na zátočinu, v které řeka vymílá břeh,
než se rozmyslí pokračovat dál.
Sleduju záští, s nímž establishment
promyšleně likviduje
nejlepšího člověka, kterého jsme kdy měli
kolem sebe,
vedle sebe
a s nímž jsme byli spolu.

V co doufá apokalyptická sovětská šelma,
když nás zasáhla zrovna do krku?
Když se chová jako šelma krvepijec?

Myslí si, že zatkla další,
že zapomeneme na Václava Havla?

Vy jste nenapsal jenom Biliár o půl desáté,
ale i Irský deník,
kde citujete irské přísloví:
Když Bůh dělal čas,
udělal ho dost.

Drahý Heinrichu Bölle,
Václav Havel sedí už třetí rok!
Zastaňte se ho znovu a ještě silněji,
pro lásku Boží!
Rozevřete nebesa, drahý Heinrichu Bölle!

V době, kdy jsme byli v temnotách,
zastal jste se nás.

Co můžeme dělat my odtud?
Lehnout si na struhadlo?
Myslíte, že ta krev,
že její čůrky někoho vzpamatují?
Pane Heinrichu Bölle,
pro lásku Boží,
osvoboďte Václava Havla!

(1. červen 1981)