Milý Jeronýme,

píšu ti z České republiky z 21. století. Máme rychlovarné konvice, nad hlavou nám lítají drony (ne, tím nemyslím trubce) a často překládáme, aniž bychom se dotkli papíru. A rádi o sobě tvrdíme, že jsme nejateističtější země Evropy. Dokonce se tím i chlubíme! Asi kroutíš hlavou, viď? Za tvůj překlad Bible ti přesto děkujeme. Jemináčku, kde bychom bez něj byli? Díky, že sis s tím dal tu práci. Leckdo z nás překladatelů by ti záviděl, žes přeložil nejkupovanější knihu světa. (Bibli však pomalu dohání Maova Malá rudá knížka a Korán.) My tady v Čecháčkově jsme rádi, když se kniha vůbec dostane do obchodů a nestahuje se jen z všelijakých serverů… Promiň, vůbec nevím, jak ti vysvětlit, co je to server, protože to sama nevím. Vlastně hodně z toho, co používám, nevím, jak funguje. Třeba žárovka, papiňák nebo Google. Svět za těch šestnáct století prodělal různé proměny a kotrmelce, i když na druhou stranu je v podstatě všechno, jak bylo. Tebe, našeho patrona, by nejspíš zajímalo tohle: pořád překládáme. Jako diví.

A poslední dobou taky trochu hudrujeme. Ale konstruktivně, neboj se. Nalévám si víno a v lidové encyklopedii (divil by ses, ale dnes všichni tak nějak smí spoluvytvářet encyklopedii mapující celosvětové pinožení) čtu, žes

byl velmi komplikované povahy a často ses rozcházel s lidmi, kteří se kolem tebe vyskytovali.

To se stává i nám překladatelům, například těm, co spolupracují s nakladatelstvím Omega! Nevyplacené honoráře a počítání chyb v odevzdaném překladu, sodoma gomora! Dále jsi měl

úzkostnou a hádavou povahu, z toho plynoucí osobní problémy a strach z pronásledování.

Zcela ti rozumím. Dnes člověk trpí nespavostí hlavně z Anticeny Skřipec a Jana Vaňka jr., kterému nic neunikne. To taky nevím, jak ti vysvětlit. Ale prostě, milý Jeronýme, Skřipec dostat nechceš. Dostat Skřipec, to je moje představa přímého přenosu z pekla. Čtou se tebou přeložené věty a rozebírají se chyby v nich. Shodneme se oba, že to není fajn večer, ne? Každej máme jiný představy o tom, jak trávit květnový večery, viď? Já třeba u Vltavy a ty hlazením lebky… To asi ne, ale promiň, nejde mi vygooglovat žádný tvůj koníček! Vím, že ti v naší zemičce před deseti lety vyšla kniha dopisů v překladu Jiřího Šubrta, ale knihovna je daleko. Nezlob se, lenost opanovala duši mou a víno zamotává mé myšlénky… Máš pravdu, člověk se denně musí překonávat, už ji objednávám.

Před mnoha lety jsem se kvůli království nebeskému odřízl od domova, rodičů, sestry, příbuzných, a což bylo nejobtížnější, i od vybraného jídla, na které jsem byl zvyklý, a vydal se na cestu do Jeruzaléma, abych tu svedl svůj boj. Nedokázal jsem se však zříci své knihovny, kterou jsem s tak obrovským úsilím a námahou dal dohromady během pobytu v Římě,

píšeš. Jak ti rozumím! Kvůli jakému království nebeskému podstupují torturu u stolu dnešní překladatelé? Byt mám zatím malý jako zpovědnici, ale jediné, pro co je v něm vždy místo, jsou knihy. Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce, píše se v Bibli. Představ si, v naší zemičce se ročně vydá více než 6 000 překladových titulů ročně, český knižní trh má totiž „importní charakter“. Ostatně Bible je taky import. Z toho nejlepšího jazykového prostoru! Takže neboj se, makáme, sedíme na tom. Jediné, co nás trochu trápí, je čas a peníze. A záda…

Ono to vlastně souvisí. Čas ve 21. století teče nejspíš stejně rychle jako ve tvém 4.–5. století. Tik tak. A víš… Hrbíme se. Zády, ale i metaforicky. Abys mi rozuměl, nejsme zvyklí se handrkovat o peníze jak babky na trhu, respektive nejsme schopní si říct o tolik peněz, abychom z toho, co děláme, vyžili. Leckdo z toho dokonce ani žít nechce, protože to by toho musel dělat opravdu dost. A do toho děti, do toho komerční překlady. Často píšeš o vnitřním odhodlání, to mi imponuje. A i my jdeme dál na naší cestě. Smysl má bojovat nejen sami za sebe, ale za celou knižní smečku. Jenže vždycky se najde nějaký zbloudilec, který přeloží román za 130 Kč/NS, to je doslova donebevolající, ti povím… Přitom všichni trpíme tím stejným pachtěním – a hned mám chuť citovat Kazatele!

Viděl jsem též všechno pachtění i vše, co prospěšného se koná, a jak přitom jeden na druhého žárlí. Také to je pomíjivost a honba za větrem.

Inu, žárlí jeden na druhého, protože jeden bere 140 Kč/NS, druhý 220 Kč/NS. To dělá rozdíl pár žejdlíků. Nebo taky pár hodin, kdy můžeš drhat nebo kontemplovat, místo abys datloval. A co na to Kazatel?

Vše spěje k jednomu místu, všechno vzniklo z prachu a vše se v prach navrací.

Tys normostrany ani volnou nohu neřešil, čtu, žes v mládí cestoval (až do Aleppa, hm, to bys dneska asi zíral, co se tam děje…), taky pro papeže dělals, ten ti zadal mrknout právě na Bibli, a potom ses rozhodl poustevničit, a to přímo v Betlémě, zbývajících třicet let jsi žil u místa Kristova narození a trávil je překladem bestselleru. Tomu říkám life style!

Milý Jeronýme, věřím, že i každý z nás překladatelských poustevníků směřuje ke svému poustevnickému štěstí. Spočívá ve zvládání nezvládnutelných deadlinů, překonávání nočních můr z posunování termínu, googlování vygooglovatelných slov, překládání nepřeložitelných slov, komunikování s autorem a handrkování s literárním redaktorem… A třeba i ve sdružování, protože jen sdružováním vzniká týmová atmosféra, a hudrování se tak může proměnit v konkrétní čin, počin či zločin.

No a tak to je, milý Jeronýme. Ochraňuj každého jediného z nás nadále. Překládáme, tvoříme v tomto překnížkovaném zmateném světě. Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce, překladu zdar!

Tvoje Tereza