Tereza Semotamová

Pádlo: Ochočení chudáčci a pár světlušek

V našich končinách jsme svobodní, ale tak nějak. Pořád si ještě pleteme černou s bílou. Chybí nám totiž vize, jakým státem chceme být.

Esejistika – Úvaha
revue Ravt 11/2018

Bandi česky znamená světluška, brouk, který světélkuje. A jeho malinkatá záře doletěla nyní až k nám…

 

V době instantních zpráv na všech našich chytrých strojích propojených s našimi hlavami se nám může zdát, že samizdat je passé. Opak je pravdou. Někde totiž neprojde ani samizdat. Trest za něj je tak hrozivý, že se do tajného samovydávání lidé ani nepouštějí. Ale píší, snad nadále píší. Mluvím o Severní Koreji.

Nedávný mezikorejský summit vzbudil naději na usmiřování Severní a Jižní Koreje, korejští vůdci Mun Če-in a Kim Čong-un totiž společně zasadili borovici míru. U stromu pak odhalili kamennou desku s nápisem „Sázíme mír a prosperitu“… Přitom spíše přituhuje, v Severní Koreji totiž okamžitě došlo ke zvýšení „bezpečnosti“ na hranicích, nejspíše v obavě, že přibude uprchlíků. Možnost z domoviny odcházet a zase se do ní vracet je znakem skutečně svobodné země, svobodě je však Severní Korea nadále na hony vzdálená.

Atmosféru života v této zemi, kde zítra již znamená předevčírem, přibližuje kniha povídek autora vystupujícího pod pseudonymem Bandi, jenž ve své vlasti stále žije a píše. O literárně zachycených poměrech v této zemi jsme se prozatím dozvídali od severokorejských uprchlíků, z textů psaných již mimo KLDR. Bandi česky znamená světluška, brouk, který světélkuje. A jeho malinkatá záře doletěla nyní až k nám, jeho kniha totiž nedávno vyšla v českém překladu Davida Petrů v nakladatelství Plus (provedeném z anglického překladu).

Kniha obsahuje sedm povídek zachycujících běžný život v Severní Koreji. Nejvíce se mě dotkla povídka Tak blízko, a přece tak daleko vyprávějící o Mjong-čcholovi, který ne a ne dostat cestovní povolení, aby mohl jet navštívit svoji nemocnou matku. To je odůvodněno tím, že v regionu, odkud pochází, probíhají přípravy na státní akci první kategorie. Metaforou přežívání se stávají skřivani, které Mjong-čcholovi dovezli příbuzní, když se dozvěděli, jak se mu po rodné vsi stýská.

 

„Jsem zavřený v kleci, zrovna jako tihle ptáci… Do háje!“ Mjong-čchol se skřípěním zubů odemkl klec a otevřel dvířka dokořán. Skřivani sborově zašvitořili, jako by mu děkovali, pak si protáhli křídla a vylétli z klece, byť zprvu trochu nemotorně po tom dlouhém věznění.

„Přesně tak!“ mumlal si pro sebe Mjong-čchol. „Leťte si, leťte. Vy určitě taky máte někde rodnou ves a mámu, která vás přivedla na svět…“ Hleděl za skřivany, kteří se postupně zmenšovali v černé tečky a nakonec se rozplynuli v modři oblohy. Mjong-čcholovi se křečovitě stáhl obličej, načež mrštil prázdnou klecí na zem. Když viděl, jak ptáci volně letí do dáli, probudila se v něm palčivá závist a zároveň i odvaha, jakou v sobě dosud nepoznal. „Když můžou oni, půjdu i já… Ano, přesně tak, půjdu i já!“

 

Vrátí se Mjong-čchol domů? A vrátí se skřivani? Jsou to ochočení chudáčci, nebo svobodní tvorové? To už se dozvíte v knize Žaloba, první knize lstí vynesené z krutého režimu Severní Koreje autora Bandiho, který je členem Ústředního výboru Korejské ligy spisovatelů a jeho identita zůstává v utajení, aby jeho život nebyl ohrožen. Nezbývá dodat: více světlušek a méně ochočených chudáčků!

V našich končinách jsme svobodní, ale tak nějak. Pořád si ještě pleteme černou s bílou. Chybí nám totiž vize, jakým státem chceme být. Zemí furiantsky uzavřenou světu, co si ale ráda vezme dotace na kdejaká hnízda, která pak pseudorebelsky počmárá nápisy czexit a zanadává na zlý Brusel? (Přitom Brusel jsme i my.) Nebo zemí, která není vyjukaná ze všeho nového, tzv. jiného, a je si vědoma toho, že jedině otevřeností a spoluprací jde dosáhnout něčeho jedinečného a autentického?

Jak jedinečně a autenticky je na tom naše migrační politika, lze dobře sledovat na počínání trestně stíhaného premiéra v demisi Andreje Babiše ohledně žaloby EU kvůli neplnění uprchlických kvót. Dále také na (ne)udělování azylu čínským křesťanům, kteří ve své zemi byli pronásledováni a utekli k nám. Do země, jejíž obyvatelé se, když se jim to hodí, prsí vyznáváním tzv. křesťanských hodnot, ale vzápětí zase prvenstvím v ateismu a nemodlení se. Tomu říkám holistický přístup.

A jak nedávno na svém facebookovém profilu informovala novinářka Petra Procházková, problémy ohledně provozování Společenství investigativních novinářů má v Česku také ruský novinář Grigorij Pasko. Ten psal články o atomovém odpadu pocházejícím z atomových ponorek Tichooceánské flotily, což ruské soudy odsoudily jako údajnou špionáž ve prospěch Japonska, a téměř čtyři roky strávil ve vězení. Nedávno Grigorij Pasko od českého ministerstva vnitra dostal vyrozumění, že se jeho žádost o zaměstnaneckou kartu zamítá, protože nemá čistý trestní rejstřík. Černá je náhle bílá? A bílá je černá? To naše ministerstvo vnitra informace z ruského trestního rejstříku přejímá opravdu takto nekriticky? Psaní investigativních článků, pouhé poctivé vykonávání zaměstnání investigativního novináře, v naší tuze svobodné zemi považujeme za špionáž?

Takové zacházení se zbytkem světa nás staví do pozice těch, kteří na papíře hlásají strategii migrační politiky stavěnou na otevřenosti a flexibilnosti, ovšem co se razítek týká, dál u nás dlí duch trautenberkovského Milana Chovance (a jiných průkopníků uzavřenosti) procházejícího se kolem žiletkového plotu, který z nás všech i celého světa dělá chovance. A my, v něčem stále podobni sladkobolně zadumaným Korejcům, ochočeným chudáčkům, tomu všemu jen tiše přihlížíme s Havlem nostalgicky pověšeným na stěně. Jenže ten už to za nás, chovanečky, nevyřeší… Pocit chovance je totiž zakořeněn hluboko v nás. Stejně jako je na každém z nás, jestli se nám kazajku podaří rozšněrovat. A začít světélkovat.

 

 

Místo poděkování

(nepojmenovaná báseň přiložená k původnímu rukopisu Žaloby)

 

Padesát let v této severní zemi

Živ jako mluvící stroj

Živ jako spoutaný člověk

Bez nadání

Pln čiré zloby

Ne perem a inkoustem

Ale kostmi máčenými v krvi a slzách

Psal jsem tato svá slova

 

Ač možná jsou suchá jako poušť

A drsná jako step

Omšelá jako mrzák

A primitivní jako kamenné nástroje

Čtenáři!

Snažně tě prosím, čti má slova.

 

– Bandi

 

P. S. Těm, které zajímá vzrušující atmosféra samizdatu a chtěli by si ho na chvíli prožít, doporučuji retro bojovku Expedice společensky užitečného divadla Krutý krtek. Konspirační byty a schůzky, mrtvé schránky, tajné spojky, šifrované vzkazy a záznamy. Toulání se Prahou, během kterého jde mimo jiné o to, bez papíru pronést báseň do bezpečí.

Chviličku.
Načítá se.
  • Tereza Semotamová

    Pochází z moravské vesnice Spešov. Vystudovala dramaturgii a scenáristiku na JAMU, německý jazyk a literaturu na FF MU, má taky doktorát. Pracuje v jádu a učí číst. Napsala desítku rozhlasových ...
    Profil

Souvisí

  • Daphne Caruanová Galiziová byla maltská novinářka, která zemřela 16. 10. 2017. Provozovala populární blog Running Commentary, na kterém upozorňovala na skandály a případy korupce předních politiků ve své zemi.

    Esejistika – Úvaha
    revue Ravt 9/2018
  • Glosu dopisuji v pondělí, kdy mě zasáhla zpráva o vraždě mladého slovenského investigativního novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně.

    Esejistika – Pádlo
    revue Ravt 5/2018
  • Tereza Semotamová

    Sláva čerstvému vzduchu

    Ráda bych popsala i Aslıino literární dílo, které je poměrně rozsáhlé, ovšem dosud z něj nic nebylo přeloženo do češtiny a guglování o dílech není žádné čtení.

    Esejistika – Pádlo
    revue Ravt 2/2018