Tereza Semotamová

Pádlo: #FreeSentsov

Od 14. května 2018 Oleh drží hladovku, někde na Sibiři až v Labytnangi. Hřebík, který se neohne.

Esejistika – Úvaha
revue Ravt 12/2018

Jak o mně víte, jsem posedlá vězeňstvím. Již v dětství jsem se matky ptala, jak se dostat do vězení, jak se tam žije, co tam asi člověk pořád dělá, co mu jde hlavou, jaké vede rozhovory a tak dál. Svoboda, jak s ní naložit a její ztráta – moje velká fascinace. Uchvátil mě seriál Přítelkyně z domu smutku a všechny jeho hrdinky – ta nevyžádaná blízkost mezi vězeňkyněmi, šeď a bezčasí. No a pořád mě to drží. Teď už trochu jinak.

V poslední době myslím hlavně na čínskou básnířku drženou v domácím vězení Liou Sia a na neprávem vězněného Oleha Sencova a Oleksandra Kolčenka. 14. května 2018 tohoto ukrajinského filmového režiséra v lágru někde na Sibiři už přestalo bavit jen tak sedět. Začal držet hladovku, jejíž ukončení podmínil propuštěním všech téměř 70 ukrajinských politických vězňů. Přitom dle výpovědi jeho matky v dokumentu Proces hladovku nepovažoval za dobrý druh boje. Zápletku v zapření a následném popření vlastní výpovědi, která se odehrála mezi ním a Genadijem Afansjevem, si mimochodem dovedu představit jako hollywoodský trhák v hlavní roli s Danielem Craigem a, co já vím, třeba Danielem Radcliffem.

Předminulý rok Sencov z vězení napsal: „Tady ve vězení jsme omezení. Ani ne svobodou – tu už nám neseberou – ale tím, že pro svoji zemi můžeme udělat jen málo. Přesněji řečeno, můžeme udělat jen jedno – držet se. Nemusíte nás odsud dostat za každou cenu – vítězství se tím nepřiblíží. Používat nás jako zbraň proti nepříteli – ano. Buďte si jisti – my nejsme vaším zranitelným místem. Jestli nám bylo souzeno stát se hřebíkem do tyranovy rakve – chtěl bych být takovým hřebíkem. Buďte si jisti, že tento hřebík se neohne.“ (překlad: Radko Mokryk)

Minulý týden jsme za Oleha a všechny ostatní ukrajinské politické vězně pořádali před ruskou ambasádou demonstraci. (K jeho případu se mimochodem náš ministr zahraničních věcí v demisi Martin Stropnický absolutně nevyjádřil. Prostě mlčí.) Těsně před začátkem akce za mnou přišel filmový režisér Jan Hřebejk, kterému jsem tento Olehův dopis vtiskla do ruky s tím, že by bylo super, kdyby ho za něj na naší akci přečetl – filmař za filmaře. Zabýval se pořád tím slovem „hřebík“ a já celá zmatená nafukujíc balonky heliem (co vězeň, to jeden balonek) nechápala, co mu na té formulaci tolik vadí.

Tak řekněte klidně hřeb nebo co já vím. Co vám na tom vadí?“

„No já se jmenuju Hřebejk přece! Nebude to znít blbě, když to budu číst já?
Až v tu chvíli jsem viděla zapadnout ten hřebík do tyranovy rakve. Až v tu chvíli mi došlo, čím by Sencov vlastně chtěl být. Hřebíkem, který se neohne.

Od 14. května 2018 Oleh drží hladovku, někde na Sibiři až v Labytnangi. Hřebík, který se neohne. Pořád ještě na světě. Na světě, kde žije sedm miliard hřebíků a hodně z nich se tak snadno nechá ohnout.

 

A toto lágrový pádlo zakončím aktuální básní ukrajinské básnířky Olhy Brahiny nalezenou v útrobách sociálních sítích, na kterých lidi těkají a číhají na sebemenší zprávu o tom, jak je na tom Sencov a Kolčenko a Liou Sia a a a. . .

 

 

#FreeSentsov

Olha Brahina

 

Co můžeme udělat abychom člověka uchránili před

trávením požívaného jídla

stažením stěn prázdného žaludku

poklesem úrovně glukózy v krvi

rozpadem glykogenů polysacharidů

rozštěpením tukových zásob organismu

rozpadem svalové hmoty

oslabením funkce imunitního systému

nedostatkem vitamínů a minerálů

rozkladem srdečního svalu

a jiných životně důležitých orgánů sestávajících z bílkovin

srdečním záchvatem arytmie v důsledku krajní degradace tkání

elektrolytické nerovnováhy nemožnosti přizpůsobit

svůj mechanismus novému metabolismu dva týdny

málo času zůstalo jestli máme dva týdny druhý už začal

co můžeme udělat podepisovat petice už nás

je dvacet pět tisíc jako první selhává srdce

nastavit si hashtag freesentsov na profilový obrázek

přijít k velvyslanectví na Povitroflotské třídě

napsat na společný chat přijďte všichni je to pokojná akce

ale vezměte citrón nebo čajový sáček

jestli budou gumové projektily je to nejlepší způsob jak zastavit krvácení

nejspíš všechno proběhne dobře nikdo neumře

ještě arafatky ty ukryjí tvář před plynem

ani na velvyslanectví nikdo není nehrotím to

ale v téhle zemi nikdy nic není navíc

citróny brát nemusíte jede potom někdo na Kurenivku?

co můžem udělat všechno co jsme mohli udělat jsme vyjmenovali

bannery na facebooku setkání ve všech městech

výzvy k lidskoprávním organizacím

rozklad orgánů z bílkovin

(Překlad: Miroslav Tomek)

 

 

Oleh Sencov: Životopis (úryvek)

Narodil jsem se v pondělí třináctého. Určitě mám i kvůli tomu veselý život.

Dětství bylo, jaké dětství bývá – zářivý čas. Vyrostl jsem na vsi, v napůl intelektuální rodině: matka byla vychovatlkou, otec řidičem. Nežili jsme si bohatě, ale na nic špatného se nepamatuji.

Ve škole jsem se dobře učil, byl jsem nejlepší ze třídy. Hodně jsem četl. Úkoly jsem dělal, ale šprt jsem nebyl – vezl jsem se na tom, že mám dobrou paměť a táhne mě to k vědění. Ve třídě jsem byl vyvržencem. Hubeňour. Bili mě.

Ve dvanácti letech jsem hodně nastydl. Nachlazení se projevilo na nohou – polyartritida. Ochrnuly mi, půl roku trvalo léčení – pak jsem začal zase chodit.

Na druhém stupni jsem se hádal s učiteli – někdy k věci, jindy prostě z drzosti – dráždí mě lidé, kteří se pokládají za chytřejší než ostatní, ale nejsou. Vklouzl jsem do školní party a začal se kamarádit s chuligány – život mi ukázal novou tvář. Začal jsem sportovat, ačkoliv mi to lékaři zakazovali. Medicína se mne zřekla, ale já jí také. Zesílil jsem, zocelil se.

Po škole jsem přijel do města S., abych nastoupil do prestižního ústavu, na státní oddělení. Doklady nechtěli:

– Odkud jsi, chlapče?

– Z vesnice S.

– Máš zlatou medaili?

– Ne.

– Stříbrnou?

– Ne.

– Tak co tedy chceš?

– Studovat.

Pustil jsem se do samostudia. Prošel jsem s tou nejslabší známkou. Nejšťastnější den mého života. Za půl roku přišlo rozčarování: studenti dělají, že studují, přednášející dělají, že učí. Zapomněl jsem na ostatní. Učil jsem se: trojka – beru. Chodil jsem ven. Chodil jsem s rockery a muzikanty. Bylo veselo. Chudoba, ale veselá. Takové to už nikdy nebude.

Vysokou jsem dokončil. Do odboru (marketing) jsem nenastoupil. Od devíti do šesti – to není pro mne, večer bych všechny kolegy pozabíjel.

Když mi bylo dvacet, zemřel otec. Dokážu o tom mluvit až po deseti letech. Veselý život skončil. Přivydělával jsem si od třinácti, teď jsem ale musel začít skutečně vydělávat. Pracoval jsem na trhu. Herbalife, rok jsem z lidí tahal peníze. Pustil jsem se s kamarádem do byznysu. Půjčil jsem si spoustu peněz – a spálil se, kamarád zmizel. Já jsem to přežil – psal se rok 96.

Pracoval jsem v počítačových klubech, pak jsem tam byl manažerem. Věnoval jsem se kybernetickému sportu. Čtyři roky jsem profesionálně hrál počítačové hry. Dotáhl jsem to na šampionáty, byl jsem přeborníkem Ukrajiny. Dost jsem cestoval. Dal jsem dohromady kybernetický tým, 5 stran autobiografie, shromáždil kolem sebe stejně smýšlející lidi, byl jsem vůdcem kybernetického hnutí na Krymu.

Posledního půldruhého roku jsem se zabýval otevřením velkého internetového centra v Simferopolu. Otevřel jsem ho. Výnosné.

Když mi bylo dvacet, stál jsem o hodně peněz – nebyly a nijak se je nedařilo vydělat. Ke třicítce se můj světonázor úplně změnil, peníze teď zdaleka nejsou na prvním místě v mém systému hodnot, ale přišly… Nejspíš to tak mělo být. Nevím.

O osobních věcech jen maličko: déle než deset let žiju se stejnou ženou, jsem s ní ženatý. Mám dvě malé děti, také s ní. Všechny je miluji.

Nikdy jsem nesnil o tom, že se stanu filmařem. Ale kino jsem v dětství měl moc rád. Dobré kino. Čím jsem byl starší, tím víc jsem si brousil umělecký kinematografický vkus, jako vždycky sám. Čím jsem víc rostl, tím víc se zužoval okruh lidí, s kterými jsem o filmu mohl povídat. Dnes jsou to jen dva tři známí.

Knihy jsem četl vždycky. A to hodně. Ve škole jsem psal slohy. A vždycky na výbornou. Pod vlivem kybernetického sportu jsem o něm začal psát publicistické články – přeplňovaly mne myšlenky, nemohl jsem se udržet. A jak řekl Michal Michalyč (Michail Michajlovič Žvaněckij, ruský satirik ukrajinského původu –pozn. Mir. Tomek), kterého si velmi vážím: „Psát se má jen tehdy, když už člověk nemá sílu trpět.“ Sílu trpět jsem neměl – ale síly psát ano. Zpočátku mi to moc nešlo, ale bylo to veselé. Po desítce článků jsem si vypiloval techniku a vypracoval si vlastní způsob. Napsal jsem pár povídek nebo esejů – ani sám přesně nevím. A teď píšu knížku.

Chci točit filmy. Zase přetékám, a papír nemá takové výrazové možnosti jako filmový pás. Snažím se dostat na studia režie. Jsou, zdá se, dobrá. Když to nedopadne, budu se probíjet jen tak, sám, bez přípravy – nebude to poprvé.

Nemám rád Grebenščikova, ale jednou dobře odpověděl na otázku na  své hudební vzdělání: „Třicet let poslechu hudby a dvacet let jejího provozování.“ A já se už třicet let dívám na filmy – je na čase hnout se dál.

(Překlad: Petruška Šustrová, za poznámky k překladu děkujeme Miroslavu Tomkovi)

 

Chviličku.
Načítá se.
  • Tereza Semotamová

    Pochází z moravské vesnice Spešov. Vystudovala dramaturgii a scenáristiku na JAMU, německý jazyk a literaturu na FF MU, má taky doktorát. Pracuje v jádu a učí číst. Napsala desítku rozhlasových ...
    Profil

Souvisí