Chtěla jsem dnes psát o Ujgurech, ujgurských básních skrytých pod parketami a rozprodávaných ujgurských orgánech. Ale protože moje vlastní orgány stávkovaly a dávaly mi znamení, že je třeba se o ně zajímat, na diskusi do Knihovny Václava Havla jsem nedošla. Věřím, že bude záznam a dovzděláme se. Prozatím sdílím alespoň tento rozhovor s Ujgurem Omirem Bekalim, který si v jednom z čínských koncentráků pobyl sedm měsíců.

Musím tedy tentokrát improvizovat a hrabu v šuplíku. Pod ruku mi přišel deníkový zápisek z 22. prosince 2018, kdy jsem si prožila malé pravdoláskařské vystřízlivění.

Přijela jsem domů na Vánoce. Máti říká: Tamhle máš dopisy. Prohrábnu tu hromádku: pojišťovna, rozhlas, něco od banky a obálka, které mají v Rusku. Už je znám – PSČ se na ně vypisuje digitálními číslicemi do čtverečků. Raduji se, že moje pravdoláskařské snažení mělo zase jednou smysl a odezvu. Nálada na selfíčko.

Jenže… Otevírám obálku, jeden list papíru oboustranně a hustě popsaný krasopisnou azbukou, velmi ornamentální, plus kartička s malbičkou Dědy Maroze a Sněhuročky, na níž mi chlapec přeje všechno dobré a v příštím roce samý chorovod. To je prý nějaký ruský lidový obřadní tanec, jak mi vysvětluje záhy tata. Ten je ovšem znaven sezením v obýváku u televize a odmítá mi přečíst, co mi „můj vězeň“ píše. Rozčílím se, tak on trpí v gulagu a tobě se v křesle v obýváku ani nechce přečíst, co mi píše? Je pro něj těžké mít takové moralistní dítě, jako jsem já. Máti taky začne bručet, a tak se tata opravdu začte. Ovšem brzy dopis zase odkládá s tím, že by se musel soustředit a to se mu nechce. Tím bych shrnula téměř veškeré dění na tomto světě. Na jeho obranu musím sdělit, že to krasopisné písmo se opravdu těžko čte.

Beru tablet rodičů a hledám na něm stránku, na níž jsou evidováni všichni ruští a ukrajinští političtí vězni. Najdu tam tohoto chlapce a ukazuju tatovi: Přečti mi teda aspoň tohle. Tady klikni na překladač, řekne mi. „Takzvaný případ ‚ABTO (autonomní vojenská teroristická organizace)’ je případ, kdy neexistují ani oběti, ani zranění, ale existuje fantastická kvalifikace ‚terorismus’ a podmínky výkonu trestu odnětí svobody neslučitelné s úkony,“ přeloží mi nakonec překladač.

Máti vytřeští oči: on je terorista? Proč si dopisuješ s teroristou? A proč píše na naši adresu? Ale mami, v Rusku je terorista každej. Asi je prostě aktivista, říkám, ale teče mi krev do hlavy a začíná mě bolet v oblasti žaludku.

Nafotím tedy dopis M., s níž tyto dopisy lepíme, a píšu jí: Hele, radost! Do půl hodiny mám odpověď, což jsem nečekala, protože bych myslela, že se adventně věnuje rodině. Jenže její manžel dopis v cukuletu přečetl a M. mi namluvila jeho obsah.

Ze začátku dopisu se prý ptá, kdo jsme a že má prý mnohem víc otázek, než se může na první pohled zdát, potom se ptá, jestli nám došel jeho první dopis, ve kterém nám nakreslil svého spoluvězně. (V první várce dopisů jsme totiž posílali návod, jak kreslit pomocí mřížek.) Potom píše, jaké další dopisy od nás dostal. To je dobrá zpráva, a vypadá to, že mu zatím přišly všechny. A taky vypisuje všechny recepty, které mu došly v dopise posledním. (Byla jsem tehdy tak roztřesená, že Sencov umře, že jsem celý minulý dopis napsala na téma jídlo: báseň i povídka + návod, jak meditovat.)

Potom píše, že si myslel, že jsme se spletly, že píšeme zrovna jemu, protože víte, co jsem snídal? Perlovku. To jsou nedovařený kroupy, a ty jsou tak nedovařený, že chutnají jako červi. K obědu měl vařený zelí s bramborama politý teplým sádlem, který hrozně smrdělo. Je vám to příjemný si o tomhle číst? Není. A to jsem vám neřek, proč to vlastně smrdělo. Protože bylo starý. Téma jídlo je tabu, protože v base si nic dobrýho nemůžou dovolit. Před půl rokem si poprvý po osmi letech objednal grilovaný kuře, někde v restauraci. Asi mohl vyjít na chvíli z lágru?

Je naštvanej, že jim píšem takový věci, protože každej vězeň má 57 rublů, ale to je oficiální, protože cestou se to rozkrade. V Praze, kde dle vašich slov „jíte čím dál míň“ a „je čím dál tepleji“, to asi nechápete, tady je minus dvacet devět stupňů ve dne a minut třicet jedna v noci a potřebujeme jíst. Není sadomasochista, aby četl tu povídku o jídle a báseň o boršči. Kdyby v dopise nebyl ten návod jak meditovat, tak by si myslel, že ho trolíme, a že bysme měly líp vybírat témata, dodal.

Musíme mu napsat, naskočí mi v hlavě. Jenže to jsme si říkaly, už když nám odpověděl prvním dopisem. Už tentokrát jsme opustily obvyklou frekvenci psaní. A já si to vyčítala. A teď si vyčítám, že jsme vůbec něco poslaly. Jsem trol?

Dostávám třas rukou. Na konci dopisu nám přeje všechno dobré. M. mi píše, že nedovede na fotce rozluštit jeho příjmení. Píšu jí ho, rozluštila jsem ho pomocí té stránky, na níž jsou katalogizováni všichni vězňové. Píšu, že jsem se na této stránce dočetla, že je členem teroristické organizace ABTO, jestli to může vyguglovat. A jestli je na mě naštvaná? Vždyť přece to, že „jíme čím dál míň“ znamenalo, že Sencov drží hladovku, a to, že je „čím dál tepleji“ zase znamená globální oteplování, ale o tom hoši v gulazích nic neví. Ti řeší jiné problémy. A že jich mají.

Myslím na tohohle kluka a říkám si, co jsem to za člověka, že mu ještě už tak trudnej úděl ztěžuju svýma podělanýma dopisama? Jak jsem to mohla udělat? Volám Kristýně, andělovi, který je nucen být skoro ve všem „se mnou na této cestě“. Uklidňuje mě, že to celý má i tak smysl, že i když se vězeň naštval, tak ho to třeba k něčemu přimělo. A hlavně ať si nevysnívám Havly, co v Rusku tiše bojují za demokracii. A Petruška Šustrová přece říkala, že dopisy mají zásadní vliv, už jenom proto, že bachaři vidí, kde všude na světě na ně lidi myslí. A já říkám: No ale nemáme jim teda fakt radši posílat kalhotky, jak mi radil P.M.? Že nějaký moje pravdoláskařský kecy jsou jim v sibiřským lágru k ničemu.

Takže si to zrekapitulujeme: on je terorista a já trol. Ale možná jsem já i já a on prostě jakýsi klučina, co ve své zemi dělal, co uznal v tu chvíli za vhodný. Proč to soudím? Kdo ví, co bych za tak tuhého režimu podnikala já? Poté, co jsem přečetla Haklovu Skutečnou událost a začala se víc zajímat o RAF, jsem z těch jejich zapalovaček úplně na větvi nebyla. Ale nějak dovedu pochopit, že to někdo tehdy dělal a přišlo mu to jako dobrý řešení tehdejší bezvýchodný situace. Čas běží. Já chodím po pokoji, abych nahnala kroky a měla pevný stehna, a on sedí v base a posunuje vší silou čas kupředu. Všichni mají problém s časem!

Píše mi M., že chlapec není terorista, že je to spíš aktivismus, co dělal. Píšu Irině, jestli se na to nemůže podívat. Píše, že to není tak hrozný. Prý kdyby se fakt naštval, tak nám tu kartičku s dědou Mrázem a Sněhuročkou nepošle. Ponoukli jsme ho k zamyšlení a třeba si i zameditoval. Podle toho návodu. Prý co viděla na internetu, tak jenom zapaloval policejní revíry, a dostal za to 11 let, což je ale za chuligánství nepřiměřeně moc. To souhlasím.

Ale i tak: Jak se dostal na ty ruské stránky politických vězňů? Tam mají být jenom ti, co bojují za pravdu a lásku, ne? Vrtím hlavou.

Vybaví se mi Magorova báseň:

Jasně, vole.
Pobavíme se o počasí.

Ale co ti, kteří jsou tam?
Ale co ti, kteří teď žijí v bezčasí?

Počasí, můry noční, a měsíc, hvězdy,
nejenom židovský, ale všechny,
ale co ty?

Pobavíme se o počasí.

A dnes píšu konečně vězňovi Bohdanovi.

Milý Bohdane,
velice se omlouváme za to, co jsme ti poslaly – nějak jsme nedomyslely to, jak se tam vlastně máte. Ráda bych věděla, kdo jsi, a ráda bych ti řekla, kdo jsme my. Takže…