A máme tu nový rok. Všechno dobré všem lidem dobré vůle!

Poslední dobou oceňuji každý text, u něhož cítím, jak se autorovi samotnému tajil dech nad tím, o čem píše. Bývá to většinou při četbě portálu sinopsis.cz, který skýtá informace o dění v Číně psané odborníky na Čínu. Můžeme být šťastní, že Sinopsis v Česku máme – mimo jiné i nyní, kdy nevíme, zda mobily Huawei nejsou spíše odposlouchávací zařízení.

Nejčastějším motivem článků na Sinopsis bývá záhadné čínské „mizení“: mizí informace, knihy, orgány. A mizí lidé. Čtení takto děsivých zpráv, které působí jako smyšlené příběhy, může mít i ten efekt, že máte pocit, že i vy brzo zmizíte. Takto se píše o problematické návštěvě čínského exilového spisovatele Ma Ťiena v Hongkongu, poslední bašty svobody v Číně, která se však v poslední době znatelně mění:

Vzhledem k několika případům zmizelých hongkongských knihkupců před dvěma lety Ma Ťien sám prohlásil, že ‚si nemůže být jist, že zítra, až půjde v Hongkongu po ulici, prostě nezmizí‘.

Pro silnější povahy je pak rozhovor Kateřiny Procházkové s novinářem Ethanem Gutmannem, který se ve své knize věnoval obchody s orgány ujgurských obyvatel.

(Jednou jsem měl telefonický rozhovor se stěžejním svědkem ze Sunjatsenovy nemocnice v Šanghaji, měl opravdu důležité informace. Po našem rozhovoru zmizel. Byl pryč. Hned ten večer zmizel. Měl rodinu a děti. Uvědomil jsem si, že to takhle nemůžu dělat.)

Možnost proniknout do tohoto tématu více a v rámci kritické diskuse pak nabízí večer s experty 28. ledna v Knihovně Václava Havla. Bude věnován Ujgurům, menšině, která je v současné Číně vystavována systematickým represím. Čína si tak udržuje tradici mistra, co se masové převýchovy obyvatel a násilné akulturace týká. Čeští a slovenští akademici v této záležitosti dokonce iniciovali petici.

No a ještě jeden důležitý příběh: čínský fotoreportér Lu Kuang, nositel prestižního ocenění World Press Photo, nejdříve počátkem listopadu minulého roku zmizel. Policie však později potvrdil, že byl zadržen. A bylo to právě během návštěvy Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang. Lu Kuang se dlouhodobě zaměřoval na ekologická a sociální témata. Proto se ptejme: KDE JE LU KUANG? A čtěme Sinopsis!

Zatímco naše země se v současné době rozhoduje, zda je pro nás důležitější mít v Praze pandu, nebo hájit lidská práva, v Číně mizí lidé. Važme si našich luxusních problémů a nemějme klapky na očích.

Může se nám zdát, že chodit na demonstrace, podepisovat petice a tvářit se angažovaně je jenom povrch a povyšování se. To nechme koňovi, ten má větší hlavu. Zemí, kde jsou demonstranti cíleně zesměšňováni, je Maďarsko. Nejenže byl schválen tzv. otrocký zákon (ten má zaměstnavatelům umožnit požadovat po zaměstnancích až 400 hodin přesčasů ročně), proti kterému se na počátku roku veřejně protestovalo, což bylo spojeno i s demonstrací za nezávislá veřejnoprávní média. Dle nejnovějších informací dochází také k přepisování maďarské historie – nedávno byl odmontován pomník Imre Nagye, bývalého komunistického reformního premiéra. Toho v roce 1958 popravili za spoluúčast na protisovětském povstání v Maďarsku. Zdá se, že cokoli je nečernobílé a skrývá se za tím příběh složitější než strany šachovnice, musí být sanováno.

Středoevropská univerzita většinu svých kurzů přesouvá z Budapešti do Vídně, což však studentům značně ztěžuje studium. Není divu, že odchod Maďarů z Maďarska se zrychluje a více než 600 000 jich už žije mimo svou zemi. Nad děním v Maďarsku se tají dech – není divu, že opozice je roztříštěná, když roky demonstruje bez konkrétních výsledků. To vede k únavě a v mnoha případech také k emigraci. Otázkou zůstává, proč Evropská unie k dění v Maďarsku zůstává nadále nečinná a pouze pozoruje oklešťování svobod a zhoršování situace.

Na podzim jsem německému novináři tlumočila rozhovor s Jáchymem Topolem. Topol se rozčílil, že každý Čech je schopen vysypat z rukávu hned několik jmen německých koncentračních táborů, ale české pracovní tábory nezná skoro nikdo. Sama jsem se zastyděla. V hlavě mi vytanul pouze Jáchymov a trýznivé výjevy z knih Karla Pecky, kterého česká média označují za „českého Solženicyna“. Četba knihy Motáky nezvěstnému pro mě před pár lety byla naprostým zjevením. Roku 1949 se Pecka pokusil překročit hranice do západního Německa, za velezradu byl následně odsouzen k jedenácti letům vězení. Celoživotně ho trápilo trauma, že během mučení přece jenom nějakými informacemi posloužil. (Jak se lze dozvědět mj. z tohoto videa, v němž hovoří jeho přítel, spisovatel Jiří Stránský.)

Proto mě velmi potěšilo, že na podzim minulého roku vyšel výbor z Peckova díla Souhvězdí Gulag, obsahující čtyři romány včetně Motáků nezvěstnému, tři soubory povídek, básnické sbírky ad. Právě osudy Karla Pecky, jeho sebezpyt a tato kniha jsou důkazem, že hrdinství není třeba hledat daleko – v Maďarsku či Číně. Pišme motáky zvěstným i nezvěstným, zajímejme se o ně.

Novoročně se rozloučím slovy Olega Sencova, z motáku, který nedávno napsal z vězení:

Dobré zprávy vcelku neočekávám, ani v obecné rovině, ani pro sebe. To ale neznamená, že bych se vzdával, byl zklamaný nebo čehokoliv litoval. Věřím především sám v sebe. Může se to zdát cynické, ale je to čestné a spolehlivé.