Nelze v těchto dnech nevzpomenout tragickou smrt Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny. Některé příběhy, o kterých píšu, se nám můžou zdát exotické vzdáleností dějiště, ten Kuciakův je ale poměrně obyčejný a odehrál se kousek od nás. Člověk si jen těžko představí, že někde někdo handluje o jeho vraždě a domlouvá sumu 50 tisíc eur na ruku a 20 tisíc později. Podivuhodné je, že prozatím byly zatčeny tři osoby – bývalý policejní vyšetřovatel, bývalý profesionální voják a překladatelka napojená na kontroverzního podnikatele Mariána Kočnera. Co to vypovídá o prestižnosti těchto zaměstnání v našich končinách? Nejen slovenská veřejnost, ale celý svět by měl vyvíjet tlak na to, aby vražda Kuciaka byla došetřena. Vřele doporučuji dokument TV Markíza o celé vraždě.

Jakmile je důvod slavit, má se slavit. Po více než dvou letech byla propuštěna kurdská novinářka a umělkyně Zehra Doğan, na jejíž podporu během věznění nakreslil dvacetimetrový obraz sám britský umělec Banksy. Odpykávala si trest za to, že svým obrazem a článkem upozornila na poměry vládnoucí ve městě Nusaybin převážně obydleném Kurdy. Kvůli konfliktům mezi tureckou armádou a Stranou kurdských pracujících usilující o vytvoření samostatného kurdského státu ve městě panoval po pět měsíců zákaz vycházení. Osmadvacetiletá Zehra Dogan na internetu sdílela pomalovanou fotografii, která měla ilustrovat míru zničení města po zásahu tureckých vojenských jednotek, atmosféru vylíčila prostřednictvím osudu desetiletého chlapce: „Právě slyšíme střelbu. Když už je nesnesitelná, běžíme domů, když tanky odjedou, jdeme na ulici a hlučíme, protestujeme. Myslím, že se nemýlíme. Vím, že naše hlasy jednoho dne budou vyslyšeny.“

Zehřin článek byl označen za teroristickou propagandu. Problém byl rovněž v Zehřině aktivitě na sociálních sítích. V tweetu, který následně smazala, Zehra napsala: „Za fotografování zničených budov a jejich pomalování tureckými vlajkami mě odsoudili k trestu odnětí svobody. To jsem ale nebyla já, kdo to udělal. Já je tam jen domalovala.“Přestože ve vězení jsou výtvarné potřeby zakázané, Zehra dál tvořila: využívá obaly, kávu, ptačí peří, které našla na dvoře, a tak dále. Poté co vyšla z vězení, přiznala pocity štěstí, ale i lítosti, že musí opustit své přítelkyně ve vězení, které často drží hladovku. Okamžitě dodala:„Je nutné pro ně co nejdřív něco udělat.“

Nedávno promluvil také Deniz Yücel, německoturecký novinář, který je právě rok na svobodě po více než ročním věznění. Deniz stále nedostal žádné vyrozumění, proč byl vlastně vězněn. Věří tomu, že byl rukojmím německotureckých vztahů, které se v době jeho věznění ocitly na bodu mrazu. K tomu Yücel sám přispíval svými články a některými svými rozhodnutími. V tureckých vězení se často neposkytují psací potřeby, přesto při návštěvě lékaře ukradl tužku a do Malého princena stránky s ilustracemi vpisoval, jaké podmínky vládnou v tureckém vězení. Knihu pak ven propašoval Yücelův právník v tašce se špinavým prádlem. Yücel trval na tom, že článek o tureckém vězení musí vyjít, což však hrozilo, že značně zhorší vyjednávání o jeho osvobození. Noviny Welt, pro něž pracuje, se však rozhodli Yücelovi vyhovět.

Další dramatická situace nastala poté, co se Yücel dozvěděl, že bude propuštěn – ovšem pod jednou podmínkou, že okamžitě opustí Turecko vládním letadlem. To se ale Yücelovi nelíbilo a chtěl zůstat. Nakonec pro něj do Turecka přijela jeho skupina jeho přátel a jeho žena Dilek. Noviny Weltpro celou výpravu nakonec poslaly letadlo. Dodnes se neví, co vlastně za celým vyjednáváním, které z německé strany vedl Sigmar Gabriel, bylo – Erdogan jej nazýval „agentem-teroristou“. Každopádně Yücelovo propuštění bylo jedním z Gabrielových nejvýznamnějších počinů.

Německoturecké vztahy se však nezlepšují, v tureckém vězení totiž zůstávají další osoby německého občanství. Dokud ty nebudou propouštění, nedá se dle ministra Maase a kancléřky Merkelové o zlepšení vztahů hovořit. Také exportování do Turecka šlo dolů (údajně o 10 %, dle Deutsche Industrie- und Handelskammertag). Za propuštění sociálního pracovníka a spolupracovníka levicové zpravodajské agentury Etha Adila Demirciho se německá vláda veřejně nezasazovala, ten byl 14. února konečně propuštěn.

Jedná se však o pouze poloviční vítězství. Byl v Turecku zatčen během rodinné dovolené a souzen za to, že se účastnil pohřbů členů zakázané levicové MLKP a kurdské YPG. Prozatím však nesmí opustit Istanbul a vycestoval do Kolína, kde žil a pracoval a kde žije jeho těžce nemocná matka. V tureckém vězení jsou nadále neprávem drženi například kolínská zpěvačka kurdského původu Hozan Cane nebo právník Enver Altayli.Většina těchto držených má turecké i německé občanství, což vyjednávání ztěžuje. Těmto osobnostem se nedostává takové publicity a solidarity jako Denizovi (i vzhledem k jejich často kontroverzní osobní historii a členství v extremistických skupinách – ovšem extrémní situace si často žádají extrémní činy), přesto by neměla zůstat zapomenuta.

Rok po svém propuštění Deniz Yücel v textuzveřejněném novinami Weltvšem poděkoval, popsal svůj život po propuštění a dodal:

„Tento boj o autonomii mým propuštěním neskončil. Pouze stejné cíle – nepodvolit se okolnostem, nenechat se uštvat, jednat dle svého vědomí a svědomá – si po propuštění vyžádaly přesný opak: hovořit nikoli více, nýbrž méně, zájmu veřejnosti sice vycházet vstříc, ale také nebýt veřejně přítomen více než je bezpodmínečně nutné. Jak to v Paulskirche ve svém projevu báječně formulovala Carolin Emcke: ‚Svoboda není nic, co člověk vlastní, ale něco, co činí.‘ To platí uvnitř i navenek.

Teď pracuji na své knize, v níž vyprávím svůj příběh. Proto, že jej považuju za vyprávěníhodný, ale také proto, abych tím tuto kapitolu svého života uzavřel. Ne proto, že se tím všechno zapomene nebo zcela odsune – tak to nebude. Ale aby se poté otevřela kapitola nová, v níž vám, vážení čtenáři, už nebudu vyprávět o sobě, ale jako novinář budu psát reportáže a komentáře, nejlépe z jiných koutů světa a možná jednoho dne zase z Turecka, kde se mým propuštěním zhola nic nezměnilo na porušování základních práv.“

V minulém týdnu mě zaskočila informace, že na zasedání Volebního výboru Poslanecké sněmovny, kde se rozhodovalo o kandidátech do Rady Českého rozhlasu, chyběli Miroslava Němcová, Bohuslav Svoboda, Petr Dolínek a Petr Gazdík (Stanjura dorazil pouze na hlasování). Proklamovaný boj za veřejnoprávní média se tedy koná pouze ve chvílích, kdy vám za to někdo zatleská – třeba na Václaváku. Tenisový klub Libeňák a Tělocvičná jednota Sokol Poříčí nad Sázavou se zdají být angažovanější než tito takzvaní zástupci demokratických stran. Kde je máme, když mají sedět na svých židlích a zvedat ruce? Proto se každý zamysleme nad tím, koho jsme volili. Zástupci Pirátů, KDU-ČSL, SPD, KSČM a ANO seděli na svých místech. Petr Dolínek (ČSSD) přitom ještě 12. únoru tweetoval rozumy o boji za Českou televizi: „Poslanci SPD, KSČM a ANO před chvílí rozhodli, že se na svém zítřejším jednání nebude zabývat zprávami o činnosti a hospodaření České televize. Boj proti veřejnoprávním médiím tak v plné síle pokračuje. Slibuji, že ČSSD neuhne. Česká televize musí zůstat nezávislá!“Dolínek se omluvil, byl na horách.

Mám hlavu tak vykroucenou údivem, že už jsem svým stavem taky často na horách. A nebo si nasazuju takové zvláštní brýle, o kterých asi nevíte. Každý z nás je má, jen někdo o tom ještě neví. Měl je i Jan Zajíc, hrdina, jehož gesto a tragické úmrtí si v těchto dnech třeba připomenout.

Jan Zajíc

Brýle

Mám někdy zvláštní brýle,
o kterých ty asi nevíš.
Ty si nasazuji jen ve zvláštní chvíle,
těmi brýlemi společnost i přírodu jinak uvidíš.
Ty brýle nejsou vidět,
nosím je někde v duši,
dívám se s nimi na svět,
ač mnohdy prý mi nesluší.
To je celá moje záhada,
jak si je nasadím,
svět hned jinak vypadá,
a pak se stanu buď dobrým, nebo zlým.
Nosím ty brýle stále s sebou,
neudělám bez nich ani krok,
ať je léto, či ať mne uši zebou,
nosím je s sebou celý rok.

Báseň je převzata z: http://www.pribehjanazajice.cz/panely/09/