matejckova_orez
Strach
Rozhovor s Terezou Matějčkovou

Strach je počátkem moudrosti

Ptá se Lukáš Senft

Ale pro mě je zajímavé, že existují koncepce, které nepracují s tak silným pojmem individuality a autenticity a také se mi zdá, že strach a úzkost se stává problémem právě tehdy, když do centra individualitu postavíte.

Rozhovory – Rozhovor
Z čísla 5/2021

Tématem tohoto čísla Tvaru je strach. Rovnou se tedy zeptám: Je strach filosofické téma?

Určitě. Já chápu filosofii v souvislosti umění a náboženství a strach je přirozená reakce na pocit nezajištěnosti – je to snaha najít orientaci, řád. A řád může mít podobu filosofických, racionálních nebo náboženských úvah. Takže filosofii bych chápala jako odpověď na lidské úzkosti tváří v tvář světu, na úzkosti, které jsou dobře doložitelné odjakživa a jsou přirozené. Byť samozřejmě třeba antická filosofie nechápe strach jako primární popud k filosofii. To se objevuje až ve dvacátém století, kdy Camus říká, že dnes už máme jediný popud k filosofii, a tím je právě strach – ze sebe a z druhého. Ale vidíme už od novověku, že strach nově získává filosofickou relevanci. Nemůžeme říct, že by teprve tehdy získal relevanci lidskou, ale filosoficky je více tematizován.

Čím to je? Proč se v novověku vytvořilo pole pro tematizování strachu?

To by mě taky zajímalo, ale mám takový tip: Bude to souviset s tím, že se nově formuje, ustavuje společnost, a to nikoli na pozadí pevně daných hierarchií, které jsou chápány jako věčné, ale jako něco, co vyrůstá ze spolubytí. V té chvíli je člověk zcela nově závislý na druhém člověku. A tyto emoce, jako je právě strach, získávají zásadní relevanci. Pojem vzájemného uznání se objevuje až později u Hegela, ale vezměte si „přirozený stav“: Válka všech proti všem, Hobbes říká „já jsem dvojče strachu“ a jeho filosofie je reakce na strach z člověka. Každý člověk je mi rovný v tom, že mě v každé chvíli může zabít. To je pro Hobbese skandál! A Ricoeur říká, že na počátku moderní filosofie stojí strach ze zabití, což jde ruku v ruce s tím, že se formulují základy moderního státu. Státu, který už není teologicky ustavený, což přirozeně neznamená, že teologie zde nehrála žádnou roli. Je tu nový typ suverenity a nový typ autority. Myslím, že v novověku nastává zlom, kdy je strach směrodatnější také pro filosofii a na politické rovině se stává legitimací pro moc. Hobbes později formuluje velmi silnou koncepci suverenity jenom proto, aby zamezil přirozenému stavu, kdy vládne válka všech proti všem. Ta motivace je strach z druhého člověka: Raději tu budeme mít někoho takhle silného, než abychom měli rovnost. Je to touha po hierarchii, která možná určitý typ strachu odstraňuje.

Takže genealogii strachu ve filosofii je možné výrazněji sledovat opravdu až od novověkých autorů, nebo se strachem pracovaly už předchozí filosofické školy?

Myslím, že se to takto dá říci, ale na druhou stranu: V antice také existoval koncept strachu. Ale ten je vždy nasměrován ke konkrétnímu předmětu – pak se strach pojímá jako přirozená emoce, s níž lze racionálně pracovat. Sice může mít také patologické rozměry, ale obecně zde, myslím, převládá snaha postavit se k fenoménům, které mohou strach působit, racionálně. Vidíme to u Epikura, který říká: „Když tu jsem já, není tu smrt, když je smrt, nejsem já.“ – nalézáme zde takové „down to Earth“ metody, jak se strachy pracovat, třeba potom i u Epiktéta, který ve své Rukověti říká, že pozornost máme věnovat jen tomu, co je v naší moci a vztahuje-li se k věci, která není v naší moci, máme si uvědomit: „Netýká se mě!“ Mimochodem: To, že je úzkost a strach v současnosti takové téma, dosvědčuje i obnovený zájem o stoiky v populární kultuře. O novostoicismu se hovoří jako o intelektuální módní vlně.

Zdá se mi, že základní předěl nastává s gnostickými proudy a s křesťanstvím. Najednou se svět sám stane problematickým – je to prostor konečnosti a temnoty, člověk je možná veskrze hříšný. Pak čteme v bibli, třeba v pasáži Jan 16,33: „Na světě zakoušíte soužení, ale buďte stateční, já jsem přemohl svět.“ Přemoci svět! A navíc je tam zajímavé to „soužení“, protože v Lutherově překladu je slovo „Angst“, tedy strach či přesněji úzkost. V řečtině je thlipsin, což je úzkost, tlak, to znamená zúžení. Připadá mi, že s křesťanstvím vstupuje později i do filosofie obecný typ strachu, Němci říkají „Weltangst“, strach ze světa a ztráta důvěry ve svět. Jestliže je totiž všechno říše temnoty, která nás kazí, pak nemůžu věřit ani druhému, ani sobě samotné, protože jsem od začátku nějak poznamenaná. A na tuto linku pak samozřejmě nasednou myslitelé jako Kierkegaard a Heidegger s jejich pojetími úzkosti a strachu. Takže tu jsou dvě linie: Jednak generální strach, spíše úzkost (úzkost coby strach, který nemá jasný předmět), a potom politické koncepce strachu, strach z druhého v momentě, kdy můj status a život závisí na tom, zda se druhému zalíbím, zda dokážu obstát v jeho očích.

Objevují se taková témata v současné filosofii jako něco, co je nutné promýšlet?

Z filosofických pozic jsou dva hlavní přístupy, i když je filosofie samozřejmě hodně rozvětvená. Máme fenomenologii emocí, tam je strach a úzkost podstatná, vychází to z díla Heideggera a souvisejících fenomenologů, přičemž se zde tematizuje strach a úzkost jako určitý typ otevřenosti světa, díky strachu a úzkosti vnímáte věci jinak. A to neznamená, že je pokaždé vnímáte hůře! To je jedna linie. Ale například Marta Nussbaumová, což je politická a morální filosofka, která před dvěma lety – čili v kontextu filosofie naprostá novinka – vydala knihu The Monarchy of Fear, Monarchie strachu. Je to publikace o současné Americe, o období, kdy vyhrál volby Donald Trump. Nussbaumová popisuje vlastní zděšení, že žije v zemi s lidmi, kteří Trumpa volili, přičemž ona často ani neví, že jej volili. Popisuje tam, jakým způsobem Trump vědomě vzbuzoval strach a úzkosti. Ukazuje také, že máme tendenci se dívat na všechny prezidenty jako na ty nejhorší v historii – i když Trump opravdu skoro všechno topnul Kapitolem a dalšími událostmi –, přestože už politici v antice využívali strach jako politický nástroj. A nevím, zda souhlasím s tím, že do svých úvah vnáší rovněž teorie psychologů a přechází k diagnóze současnosti, když tvrdí, že máme v naší době obecně sklon k narcismu, protože jsme neprošli dobře dětskou fází narcismu a setrvali jsme v ní. Ona to samozřejmě ilustruje na Donaldu Trumpovi…

Tak na něm se to asi dobře ilustruje…

… právě. A ukazuje, jak narcismus souvisí s obrovským strachem. Absolutní vládci jsou ti, kteří se bojí nejvíce. Ale podle Nussbaumové se obecně bojíme toho, že nebudeme uznáni tak, jak chceme, což může souviset s nedostatečným sebevědomím. Sama se více bojím a zároveň mám tendenci v druhých vzbuzovat obavu, oslabovat je, což je přirozeně mimořádně mocenský postoj. Nussbaumová to rozšiřuje i na další moderní demokracie a vystavuje nám diagnózu nezralého občanství, které reprezentujeme. Strach je pro ni základní politická emoce, až sekundární je pak závist a další. Primární je strach o sebe sama. Problematickým je pro mě předpoklad, že se nyní bojíme nějak více. Nevím, ono se o strachu hodně píše, ale možná je to podobné jako s korupcí: To, že se o ní dnes více mluví, možná neznamená, že jí dříve bylo výrazně méně.

Ohledně Trumpa a jeho příznivců mi přijde zajímavá kontradikce, která vlastně možná ani není kontradikcí. Na jedné straně proklamované tvrďáctví a zároveň vynucované „právo na strach“: My jsme drsní chlapi, co se bojí, tak se podle toho zařiďte!

S tímhle postřehem k danému paradoxu souhlasím – a opravdu to asi nebude paradox. I Nussbaumová ukazuje, že proklamovaná síla bývá podezřelá. Nicméně to, že se lidé mohou bát, to není v rozporu se sílou. Všichni se bojíme a zítřek je nejistý. Otázka je, jak s tím naložíme. Na individuální rovině po sobě nemůžeme chtít, abychom strach prostě udupali. Sama na sobě vidím, že když nemám strach z nějakého výkonu, většinou to špatně dopadne. Všechny rozhodující výkony stojí na lidech, kteří se bojí, že nepodají skvělý výkon. V tomto smyslu je strach pozitivní.

Ale jak jste zmínil to „právo na strach“, tak jsem si vzpomněla na Máte slovo – já ten pořad mám moc ráda. To je podívaná! Tento díl vysílali před pár lety a bylo to o uprchlících. Byly tam dvě strany: pro a proti uprchlíkům. Lidé z neziskovek zmiňovali různé údaje a statistiky a pak tam byl také nějaký „pan občan Láďa Kratochvíl.“ A Láďa Kratochvíl se zjevně hrozně bál a různě to projevoval – že má právo na ten strach. A když jedna paní zmiňovala statistiky, z nichž vyplývalo, že vyšší podíl uprchlíků rozhodně neznamená vyšší zločinnost, Jílková se na ni obořila: „Ale pan občan Láďa má strach!“ A já jsem si říkala: No dobře, tak ať se přestane bát. Ono to „dostal strach“ je totiž často pojímáno, jako by se nám to nějak stalo. Ale my snad můžeme mít emoce pod kontrolou. Taky by se to dalo formulovat tak, že pan občan Láďa je líný kontrolovat svoje emoce a ostatní s tím musí něco dělat. Nicméně na druhou stranu: Taky si uvědomuju, že nelze lidem říkat – „Nebojte se“. Psychologicky je to průchozí, ale politicky nikoli, protože pak vystřelí preference extremistů.

Ano, psychologicky je strach možná pochopitelný, ale problém nastane při překladu do politické sféry: Jako by strach byl hotový politický argument. Někdo se bojí, a proto se okamžitě musí změnit politická praxe.

Souhlasím. Ony se třeba děti taky bojí chodit do školy…

A těžko to doma v sedm ráno uplatní jako argument.

I Nussbaumová má úvahy o realismu strachu: brát jej vážně, ale nikoli jako argument. Máme přece různé emoce, třeba se někoho štítíme, ale necháváme si to pro sebe. Když se strach politicky ventiluje jakožto argument, pak je to problém. Je to vlastně zvláštní fenomén, že právě strach si získal takovou politickou legitimitu. Spousta emocí se tímto způsobem nedostala do popředí.

Neuspěly.

Neudělaly politickou kariéru. Ti, kteří berou strach jako argument pro politiku silné ruky, zároveň útočí na celou jednu generaci, že je změkčilá, že bere antidepresiva.

Určitý typ strachu je uznán jako argument, zatímco jiné obavy jsou jenom změkčilost. Rovnou bych tím navázal – strach bývá biologizován jako něco, co jsme zkrátka zdědili po lovcích a sběračích i po starších „předcích“. Jak se současná filosofie vypořádává s tím, že se o řadu témat dělí třeba právě s biologií? V devatenáctém století se přece řada filosofů obávala, že mnoho témat filosofii ukradnou přírodní vědy…

Když jste zmínil to devatenácté století: Tam vidíme výraznou biologizaci ve filosofii. Když si vezmete Nietzscheho, tak koncepce tělesnosti, vůle, života, v tom je silný důraz také na emoce. Schopenhauer původně studoval lékařství. A ne náhodou se tito filosofové stavěli proti tradiční filosofii a důrazu na racionalitu. Ukazovali, že emoce existují a že tělo je často chytřejší než rozum, rozvažování. Nakonec i heslo „jste to, co jíte“ – to není současná dietologie, ale Feuerbach. Představa, že se změníte tím, že změníte stravu. Tímto způsobem uvažovali materialisté. Rozpor mezi biologií a filosofií určitě v mnohých proudech existoval, ale není nevyhnutelný. Filosofie, které trvaly na specifickém přístupu k úzkosti a strachu, to byly existencialistické úvahy o tom, že kromě toho, že máme biologický typ strachu, tak máme i určitý typ strachu, díky kterému se stáváme celými, lidskými a autentickými. To je něco, co by třeba Heidegger vůbec nechtěl spojovat s biologií. I smrt je pro něj primárně můj vztah k vlastní konečnosti, ne to, že někdy budu ležet v márnici. Tito filosofové biologický jazyk přenášejí a snaží se jej naplnit „původním smyslem“, jak říká Heidegger, což je pro něj smysl filosofický. Sám říká, že úzkost může být fyziologicky vyvolána jen proto, že je člověk bytostně úzkostný.

Ale když se podíváme na fenomenologii emocí, tak tu si skoro nemůžeme představit bez spolupráce s psychology a kognitivními vědci. Když si vezmete Merleau-Pontyho, to jsou velmi zevrubná pozorování přírody, spolupracoval s kognitivními vědci už v té době. A vidíme silný proud i v etice, když se pracuje s předpokladem výhodnosti spolupráce a výhodnosti určitých emocí, jako jsou empatie, sympatie… V tomto ohledu si myslím, že filosofové už pochopili, že jedinou cestou je spolupráce s dalšími vědami. Nemůžou si dovolit se šprajcnout, jinak by se stali irelevantními.

Teď mi došlo, že i Schopenhauerův spis O vůli v přírodě je vlastně takový soupis toho, jak přírodověda doložila jeho vlastní filosofii. Často to jsou i výpisky z obskurních novinových zpráv o nových objevech.

A on také řekne, že vědomí je regrese, že se z vědomí, které je pro něho souznačné s vědomím individuality, musíme vymanit. Sám byl velký experimentátor. Třeba si nechal v krabičkách z Austrálie dovézt specifický typ mravenců. Zjistil totiž, že když je rozkrojíte, ty dvě části se zacelí, stanou se prý individualitami, a obratem se začnou mezi sebou mydlit. Což je pro něj příklad vůle, která když někde vytvoří jednotu, individualitu, okamžitě vystartuje proti svému okolí, a tím zmnožuje utrpení. Tato vůle prostupuje celou přírodou. Lidskou výsadou je, že člověk dokáže podstatu vůle a s ní spjaté utrpení nahlédnout. Tehdy může vykrystalizovat i řešení a vlastně svého druhu i vykoupení ze strachu: nechtít. Nechtění znamená nekrmit vůli v sobě a rovněž to znamená odmítnout žít na úkor druhého.

Máte autory a autorky, které vám samotné pomáhají pracovat se strachem?

Pro mě je to nepřekvapivě Hegel. Strach z omylu, selhání, je podle něj jeden z největších omylů, kterého se můžeme dopustit. To zmiňuje už na začátku Fenomenologie ducha. Je to představa, že omyly nejsou pravdě vnější, ale jsou jí vnitřní, protože vy se máte skrze chyby učit myslet, jednat, stáváte se lepšími nebo se alespoň vzděláváte. To mi bylo vždycky blízké. On se vědomě obrací proti romantikům a pojmu génia. Přitom ten pojem génia sice zparoduje, ale i tak se mi zdá, že na něm ukazuje něco podstatného. Píše o tzv. géniích, kteří považují své nitro za svatostánek, a proto se odmítají zvnějšnit – publikovat, ukazovat se, vstupovat do diskusí –, protože se nebudou zahazovat s průměrností, která vládne světu. Pro něj byla taková postava sranda a legrace, ale vezme to také jako obecnější téma – často máme tendenci položit si tak vysoké standardy, mravní a intelektuální, že už ani nemůžeme nic dělat. Chceme být tak dobří, že se na všechno raději vykašleme nebo všechno zničíme, zkritizujeme a nakonec zalezeme. Příliš vysoké nároky nejsou chvályhodné, jsou spjaté s nihilismem. Mně osobně tento vhled vždy dost oslovoval, protože k němu mám možná sklony, ale spíše si říkám, že jsem jej – chvála Hegelovi – překonala a je to tak jedině dobře.

Nakonec jsou takové vysoké standardy akorát blokace než co jiného.

Tak. A to je pro Hegela jeden ze strachů, který lidé mají, přičemž další je strach ze zestejnění. My máme podle něj tendenci si o sobě myslet, že jsme v nějakém ohledu výjimeční. Ovšem když něco děláte, většinou se to povede plus minus. Málokdy se někomu podaří napsat věc, o které všichni ihned ví, že je to výjimečné – mimo jiné i proto, že to nejspíše výjimečné není. Devadesát procent toho, co člověk napíše, není nic moc. A my se asi dost bojíme, že si ostatní řeknou: „Vždyť ty jsi jeden z nás!“ Být na stejné rovině s těmi, s nimiž se bavíme a kritizujeme je, z toho máme strach. Dokud člověk nic nedělá, jen se moudře tváří, může se stavět vně a nad ně. Když se ale začnete ukazovat, vznikne rovnost, protože začnete dělat chyby. A to spousta lidí nesnese, říká Hegel.

Bezpečnější je nedělat nic a tvářit se moudře.

Ano, tvářit se moudře. Tahle Hegelova úvaha mi přišla vždycky jako realistický vhled. Zároveň: Kojève v souvislosti s interpretací Hegela řekl, že pravda je opravený omyl. A to je přece taky útěšné! Jasně, napíšete blbý text, ale něco se na tom naučíte a další bude možná lepší.

Celkově si držet více procesuální přístup? Ne buď, anebo, ale důraz na samotný proces.

Přesně tak.

Jsou naopak konkrétní díla nebo autoři, kteří formulovali takové podoby strachy, o kterých by vás bez nich vůbec nenapadlo přemýšlet?

Je obecně známé, že Kierkegaard a Heidegger propojili úzkost a nicotu, das Nichts. Úzkost směřuje k nicotě, což se objevuje již v Bytí a čase, ale pak ještě výrazněji v přednášce Co je metafyzika? A nicotu propojil Heidegger se smrtí – smrt už není přechod k něčemu dalšímu, ale je to podoba nicoty, když to řeknu zjednodušeně a uvědomuji si, že u Heideggera je to řádově složitější, ale zdá se mi, že vzniklo takové filosofické klišé, že úzkost souvisí s pohledem do propasti a nicoty, což je ale pro Heideggera pozitivní, protože tím se stáváme autentickými. Ale když to vezmu banálně a hloupě: Já ráda spím. A to je přeci také forma nicoty. Člověk často bere drogy ne kvůli zážitkům, ale aby se vypnul. Mluví se stále častěji o závislosti na tlumicích lécích – zdá se mi, že lidé obecně mají nicotu rádi a vyhledávají ji. Heidegger by přirozeně namítl, že toto je tedy upadlá, nepravá forma nicoty, protože vede k zapomenutí sebe sama, což samozřejmě beru. Ale otázkou zůstává, proč má nějaká jiná forma nicoty bytostně souviset s úzkostí a potažmo s autenticitou. Pro mě je to fenomenologicky dost obtížně nahlédnutelné.

Nebýt Kierkegaarda a Heideggera, asi by mě ani nenapadlo mít úzkost z nicoty. A s tím souvisí to, že se prý bojíme smrti, protože ta nějak u Heideggera souvisí s nicotou. Ale v nějakém ohledu je logičtější uvažovat o opaku: Bála bych se smrti, kdybych věřila, že mě ještě po smrti čekají soudní potyčky…

Přičemž možná nejhorší, co nás čeká, je to, že budeme ve stejném stavu jako před narozením.

Ano. Tím nechci říct, že bych neměla strach ze smrti ve smyslu nemohoucnosti, stáří, toho, že člověk nemůže umřít, bude mít bolesti, bude v nemocném těle, bude chtít skončit, ale tělo bude chtít žít dál. To je těžké, ale že bych se bála nicoty, to čistě fenomenologicky neznám – že bych večer seděla a říkala si: Jejda, nicota…

Byla osobní úzkost z nicoty podstatným tématem už před zmíněnými filosofy, nebo to bylo „vynalezeno“ až Kierkegaardem a Heideggerem?

Myslím, že v rámci dějin filosofie se jedná o přesvědčivou inovaci Kierkegaarda. Mám jej velmi ráda a ne že by úzkost z nicoty nebyla zajímavá, ale mně to připadá zajímavé právě proto, že se k tomu nedokážu připojit.

Když se dělají i klinické výzkumy s látkami, které mění vědomí, lidé mají často zkušenosti s anihilací Já, nastává odosobnění – člověk vidí určitou „nicotu“, která ale není děsivá. Po opuštění ega lidé prostě nemívají trauma…

A když se podíváme třeba na východní filosofie, tam by tomu asi taky úplně nerozuměli. Vystoupení z přerozování a vstup do nicoty je spíše vysvobození – a vidíme to také u Schopenhauera, který četl upanišady. Vysvobození ze sebe sama je chápáno spíše jako okamžik slasti a je otázka, v jakém smyslu slova se jedná o slast, protože jak ji můžeme vnímat, když jsme se ze sebe sama vysvobodili? Ale pro mě je zajímavé, že existují koncepce, které nepracují s tak silným pojmem individuality a autenticity a také se mi zdá, že strach a úzkost se stává problémem právě tehdy, když do centra individualitu postavíte. Což zpětně souvisí s tou Nussbaumovou a nějak jí to dává zapravdu.

Jaká je podle vás nejběžnější forma strachu v naší současnosti?

Tento semestr jsem se připravovala na přednášku o Kierkegaardovi. Myslím, že ve svém spisu Současnost se zmiňuje o tom, že se nikdy tolik nemluvilo o individualitě, a zároveň nikdo neměl takový strach z toho, že se odliší od ostatních. Strach z toho být jiný, to mi připadá zajímavé. Poté jsem sledovala volby s Trumpem a všichni byli překvapeni, že tolik lidí Trumpa skutečně volilo, přestože se spíše počítalo s tím, že pohoří. Sledovala jsem k tomu pořad na ČT24 a jeden z hostů se to snažil vysvětlit. A on docela prostě odvětil, že lidé se bojí říkat vlastní názor. To mi připadalo až legrační, že v době, kdy si tolik zakládáme na individualitě a svobodě, zároveň vytváříme takové dusno kolem jakékoli odchylky – až se pak lidé bojí vyjádřit, koho volí a jaké jsou jejich politické názory. Vidím určitý tlak na konformismus, strach z toho, že i někdo na pracovišti bude vyčnívat a že nás to v důsledku bude ohrožovat. Je to určitá neschopnost snášet odpor ze strany druhého, což bývá často spojeno se strachem.

Sleduji česká i zahraniční média a často tam intelektuálové komentují volby. A oni mnohdy řeknou, že neznají nikoho ze svého okolí, kdo by volil politika XY. Jenže tahle osoba XY často vyhraje. Takže ji volí docela dost lidí. Nicméně ten mluvčí to mnohdy prezentuje jako pozitivum – že je obklopený dobrými lidmi, kteří XY prý nevolí. Ale mně to přijde jako smutná zpráva: Znamená to, že pracoviště jsou homogenní. Jistě, možná tam jsou opravdu lidé, kteří si myslí to samé, což je v intelektuálním prostředí trochu podezřelé – nebo se ti lidé bojí říci, co si myslí. Ani jedno není dobrá vizitka intelektuálního prostředí. Je to obava z vybočení: Že se někdo projeví a ostatní to budou brát jako útok. Zkrátka: Strach ze selhání je velmi spjatý s tím, jak jsme závislí na hodnocení druhých, neustále jsme evaluováni nadřízenými i podřízenými, neustále se musíme někomu líbit. To do hry přináší strach. A potom, pokud si myslím něco jiného než ostatní, váhám, zda to vyslovit.

A ještě jedna podoba strachu se objevuje často, ale to je skoro banální: obava z toho, že nestíháme. Pozoruji to sama na sobě – že člověk je v takové, Platon by asi řekl pleonexii, že toho zkrátka moc chceme, chceme vše stíhat a zvládat. Logicky se pak dostaneme pod obrovský tlak a říkáme si, v jak uspěchaném světě žijeme a že lidé dříve to měli klidnější. Přitom problém tkví v tom dotyčném, který je poháněn vlastní ctižádostí. A zároveň si uvědomuji, že to taky není úplně pravda. Přirozeně existují v určitých zaměstnáních objektivní vysoké nároky, ale zas na druhou stranu nemám ráda tezi: Dříve to bylo klidnější. Možná ano, ale když se podíváte na jakékoli historické dokumenty, najdete nějaký spis, v němž by se říkalo: „Naše období, to je pohodička.“? Asi ne.

A není součást těchto obav také přeceňování názorů druhých lidí i názorů vlastních? Přemrštěný důraz na názory obecně?

Určitě. Žijeme v tyranii názorů, tedy něčeho, co je samo o sobě bezcenné. Názor může být východisko pro další přemýšlení, ale samotné myšlení spočívá v tom, že nahlédnu meze svého názoru. Nemůžu skončit tím, že řeknu názor. Je to hrozné takhle říct, ale připadá mi, že třeba ještě v devadesátkách politici zastávali určité světonázory, ať už se nám líbily, či ne, a nějaký postoj ke světu ztělesňovali. Ale teď mi připadá, že se intelektuální práce hodila přes palubu, každý si opatří názor a ten je považován za cosi svatého.

Chodí s názorem po světě…

… a otravuje! Vždyť je to irelevantní, jaké má dotyčný názory, pokud s názorem není schopen dál pracovat, to znamená jej přesáhnout. Najít navázání na někoho dalšího, kdo má názor odlišný. Jinak je to na vyhození. Jak si můžete lidí vážit, pokud nemají nic než názor? Různě se znemožňujeme na sociálních sítích, protože tušíme, že názory jsou k ničemu, pokud za nimi není myšlení – pokud za tím tušíme jenom marketing.

I třeba „sebe-marketing“.

Ano. Snaha chápat sebe sama v kontextu tradice, osvojit si techniky určité tradice a na tom základě vystavět vlastní stanovisko, to vyžaduje práci a má to hodnotu. Ale to odpadlo a zůstávají jenom bezcenné názory.

Mám trochu skeptický postoj k tomu, když se zdůrazňuje především „informační gramotnost“ – že záleží hlavně na tom, odkud lidé čerpají informace pro své názory. Chápu, že je dobré, aby lidi nevěřili hoaxům a nepili savo, ale zároveň nestačí skončit u vytvoření názoru. Někteří si takhle vyrobí pár „názorů“ a po zbytek života s nimi štrádují po světě – jako by celý proces myšlení končil názorem.

Názorem to nemá končit, ale začít. Nepodceňovala bych i ten ohraný pojem dialog. Ideálně s lidmi, s nimiž nesouhlasíme. Z dialogu se stává klišé, když dialog implikuje pouze konsenzus. Ale to je přiblblý koncept dialogu. Dialog má smysl, pokud zúčastněné strany uznají, že samotné názory jsou ta nejméně cenná vrstva myšlení. Podstatné je porozumět tomu, jak je možné, že druhý zastává jiný názor – jak k tomu došel. Poté je možné nejenom porozumět, ale také si i druhého vážit, mít k němu úctu. Názor musí mít vědomou historii.

Musí za tím být práce.

Vlastně ano.

U kolektivních strachů se často spoléhá na to, že to stačí „odvysvětlit“ – více debat, odstraňování předsudků skrze přednášky… Nevím ale, zda je možné strach „odstranit“ skrze více informací a skrze diskursivní praktiky. Není potřeba se spíše naučit se strachem koexistovat?

Obecně řečeno, informace na strach neplatí. Neexistuje nic tak bezbranného jako obyčejný český pavouk. To můžete vysvětlovat člověku s fobií horem dolem, ale nakonec stejně pomůže až expozice, vystavení daného člověka tomu, čeho se obává. Psychiatr Borwin Bandelow, který se zabývá strachem, říká, že u strachů z hmyzu nebo i u fobie z veřejnosti zabírá právě a pouze expozice.

U „politického strachu“ by bylo užitečné odbourat to, co jste zmiňoval – využívání strachu jako argumentu. Lidi by se možná potom i přestali tolik bát, neměli by totiž prostor k častému vyjadřování svého abstraktního strachu. Takže i když je strach někdy pozitivní, také bych ráda zdůraznila, že ne každému strachu je dobré dávat prostor.

Například odpovědnost médií spočívá v tom, že dají třeba obavu z uprchlíků nebo z muslimů do náležitého kontextu a rámce. Ale nemyslím si, že to pomůže proti strachu v momentě, kdy zde bude publikum vyžadující strach. Je zapotřebí realismus strachu: Uvědomit si, že lidé budou mít vždy úzkosti z neznáma, ale je potřeba se také ptát, do jaké míry je to relevantní politický argument.

Nicméně ještě jedna poznámka: V kontextu uprchlické krize a tehdejší německé politiky jsem si uvědomila, že pokud se na obavy nereaguje dostatečně, začnou růst preference extremistům. V určité fázi to možná v Německu nebyl ani strach z uprchlíků, ale z určitého typu politiky, která nepůsobila důvěryhodně. Je nutné odlišovat – na jedné straně bychom si třeba morálně přáli přijmout každého uprchlíka, ale na straně druhé musíme vzít do úvahy také to, zda budou posléze přijati danou společností, v níž budou muset žít. Jaký domov vlastně nabízíme?

Je forma strachu, která je z filosofické perspektivy užitečná? Jsou podoby strachu, o které bychom neměli přijít?

Na individuální rovině je odpověď snadná – strach z vlastní nedostatečnosti, zabedněnosti a z vlastní nevstřícnosti vůči druhému (tedy pocit, že nejsem tak dobrý člověk, jak si o sobě myslím), to jsou podle mě veskrze pozitivní obavy. I určitý strach z budoucnosti mě vede ke koncentraci. Ostatně i Hegel, který parafrázuje bibli, pracuje s „bázní boží“ jako počátkem moudrosti. Jistý pocit nedostatečnosti, který jde ruku v ruce s úzkostí, to je něco, čeho bych se nechtěla vzdát a spíše to akceptovat. Jistě, jsou patologické formy, ale to je jiná. Strach nás zkrátka před ledasčím chrání – před nebezpečími vnějšími, ale také vnitřními, jako je hloupost nebo lenost. A absence strachu často znamená absenci představivosti.

Na kolektivní rovině je odpověď složitější – nevím, zda je pozitivní, aby se společnost bála kupříkladu globálního oteplování. A obecně bych z kolektivního strachu asi měla obavu – tam se strach snáze překlopí do patologie, snadné je politické zneužití. Také mám za to, že kolektivním strachům často podléháme proto, abychom se nemuseli bát „sami“, vlastně nás to našeho osobního strachu zbaví a může to být nesmírně uklidňující, akorát se s tím tedy pak řádově hůře pracuje. Ale o tom by více věděli sociologové. Za sebe bych souhlasila na osobní rovině se „strachem jako počátkem moudrosti“. Takový strach mi připadá nosný i tvůrčí.

Chviličku.
Načítá se.
  • Lukáš Senft

    (1990), básník, esejista a religionista. Věnuje se politické filosofii a ontologii přírody. Za svou publicistickou činnost obdržel v roce 2017 cenu Novinářská křepelka.
    Profil
  • Tereza Matějčková

    (1984) vyučuje filosofii a religionistiku na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Zaměřuje se především na moderní kontinentální filosofii a na filosofii náboženství. Je autorkou monografie Hegelova fenomenologie světa (OIKOYMENH, 2018).
    Profil

Souvisí

  • Snažím se sladit pohyby chodidel na pedálech, jsem trochu v křeči, pořád musím přemýšlet o pravidlech provozu, o součinnosti levé a pravé, nohou a rukou.

    Drobná publicistika – Sloupek
    Z čísla 5/2021
  • 30 let Visegrádu
    Anketa s Josefem Mlejnkem jr., Milanem Uhdem, Jiří Pehí, Petrem Uhlem, Vladimírou Dvořákovou, Janem Sokolem a Ondřejem Slačálekem

    Jakou má podle vás budoucnost Visegrádská skupina v rámci Evropské unie, případně mimo ni?

    Ptají se Svatava Antošová a Lukáš Senft

    Ilustrativní pro visegrádskou spolupráci byla epizoda, kdy se Polsko ozvalo v říjnu proti používání pojmu „genderová rovnost“ v dokumentu o evropské pomoci Africe (šlo o ono ďábelské slovo „gender“, „rovnost žen a mužů“ Středoevropané ještě akceptovali). – Ondřej Slačálek

    Rozhovory – Anketa
    Z čísla 3/2021
  • IMG_20210124_161853994_HDR

    Jak je možné aktualizovat a vylepšit přítomnost, když ji zároveň nelze ani řádně zažít, promyslet, být uvnitř přítomnosti?

    Drobná publicistika – Sloupek
    Z čísla 3/2021
  • To je ale otázka
    Tereza Matějčková

    Znechucením k filosofii

    Zánik světa je lepším výrazem pro to, čeho jsme svědky, než omílané heslo „rozdělená společnost“. Přišli jsme o společný svět, v němž nám jde o porozumění.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 21/2020
  • lake-district-2867298_1280
    Lukáš Senft

    Chvála rutiny

    Jenže rutina se podceňuje, což jsem si uvědomil v tom paradoxním bezčasí uprostřed turbulentních dní.

    Drobná publicistika – Sloupek
    Z čísla 20/2020