Ale je tu ještě druhý význam: fascinace hmyzem. Nejen touha po normalitě, dokonce po určité formě regresu může souviset s výjimečností. S výjimečností? Komu by šlo o výjimečnost?

Schopenhauer asi nemá pravdu. Ale má nepravdu? Přinejmenším jednu obtíž vyjádřil skvěle: Jak těžké, ne-li nemožné, je tváří v tvář světu i nám samým pronést ono božské: „Je to dobré.“

Že jsou lidé v pohybu, neznamená, že se mění.

Návrh pro toto vydání: pokusit se být místem, v němž utichá násilí vůči sobě i druhým.

Milovat lze jen křehkost, a ta je dílem času, který je synonymem rozkladu.

Věděl to i Nietzsche, který svůj boj zasvětil jedné obzvláště důsledně prosazované fake news: představě, že existuje Bůh – jen jeden jediný všemocný Bůh, Bůh mimo čas, Bůh trestající zlé, respektive ty, které za zlé považujeme, a odměňující dobré, tedy nás.

Minule jsem na této stránce poznamenala, že drogy a klišé představují dva žánry, jak zvládat prohry.

Co je pro zvíře instinktem, je pro člověka selháváním: člověk se učí překonáváním nezdarů.

V moderně člověk netvoří jen sám sebe, podoben bohu vytváří svůj svět – ne svět koní, lesů a vycházejícího slunce, ale institucí, smluv, ministerstev, trhů, rozvodů. Jinými slovy: člověk tvoří moderní společnost.