03b_poezie
Muanis Sinanović

Světlo nad námi bdělo jako tenké vlající prostěradlo

Pamatujeme si časy, které jsme zažili
a nezažili. Vzpomínky
jsou jako delikátní rostliny. Zalesňujeme
se. Zašustíme ve větru. Bujní.
Ztrouchnivělí. I plevel bude mít své
místo v nás. Tak to bývá. Tak to bývá.

Beletrie – Poezie
Z čísla 13/2023

Příchod léta

Léto přejde ve velkém hříchu kouření. Němci přijedou na černých koních, každý se svou vlastní Weltanschauung. Nikotin spustí Weltschmerz. Nic nebude zakázáno, nic nebude dovoleno. Umírání bude pomalé, všudypřítomné a nenápadné. Cesty budou zaprášené, udržované, plné děr, dálnice a podobně. Muži z venkova řeknou: „Vaši příšeru jsem měl rád.“ Budou chtít krev. Ze své smrti nebudou mít strach, protože o ní nebudou vědět. Bydlet budeme pod horami. Tuk se bude podobat gumě. Stále. Nepřátelé obrů se budou přehrabávat v popeli, smetí a hlíně na druhé straně hor. Budeme muset vystoupit na horu, postit se vzduchem. Vybudovat pozorovatelny. Dřevěné domečky. Mít tam svatby. Chodit brzo spát. Málo jíst. Šňupat nic. Před koncem léta bude konec světa. Zůstaneme takoví, jací jsme byli.

 

Sanjak of Novi Pazar

Muezzin každý den v řece nasbíral kameny,
přinesl je do mešity. Kolem nich se modlili,
pak je házeli zpátky. To zahnalo nepřátele.
Kvůli tomu v těchto končinách nebyla válka.

Jenže já bych chtěl být řekou, její modlitbou
není přímluva, ale tok. Chtěl bych být kamenem,
jeho modlitbou není prosba, ale pobyt
na dně řeky.
Chtěl bych se modlit mezi nepřáteli,
bojem nebo obranou. Tím bych byl jako řeka
nebo kámen na dně řeky.

 

Sarajevo II

zdálo se mi, že mě Sarajevo
nechce,
zatímco mě pouštělo do sebe
jakoby myčkou, skrz válce
plné řasinek, kterými na mě
chmatalo, zatímco přede mnou
svítilo svými světly,
abych je následoval.

až zjistilo,
že mě nechce,
hnalo mě z břehu Miljacky
do kopce, do ulic, za kterými se vlnily
další ulice na dalším kopci,
na které nikdy nedosáhnu.
hnalo mě vodou, která stoupala,
zaplavovala údolí, vodou, ve
které ostatní mohli dýchat.

stoupal jsem ulicemi,
spirálovitě, a díval se, jak ve vodě
svítí v údolí světla a jak
pohrdavě svítí světla na kopci
na druhém břehu Miljacky,

ale pak jsem uviděl, že nejsem sám.
běželi tryskem s přichycenými
trsy štětin,
stoupali a chytali se okrajů
popelnic,
se smutnýma očima, jako dav jednotlivců,
ke kterému patříš,
doprovázeli mě a zároveň nedoprovázeli,
jak to prostě dělají
obyvatelé na pochůzkách ve městě,

oni,
sarajevští psi.

 

Co jsem viděl?

Slunečné dny, chvění listí v podlažích,
vlnění čerstvého prádla, vymačkávání potu
z napjatých svalů jako šťávy z hroznů.
Hodiny, kdy světlo nad námi bdělo jako tenké
vlající prostěradlo.

Hodiny, kdy se ve tmě okraje rozprostíraly přes celé
osady a z nich vyskakovaly velké kobylky
s lidskými tvářemi v maskách,
strach, který se šířil jako rajský plyn,
a hluk, který to dělalo, aniž by kdokoliv věděl proč,
a příšery, které vznikaly z hromady špatných důvodů
jako člověk z kapky.

Plný důvěry jsem hodil kotvu k nebi,
a cítil, jak byla přijata.
Pod horou

Naši dvojníci každou noc vylézají na horu. Chtějí vidět obřad. Slyší zvonky ovcí, které neklidně procházejí přes paseky. My jsme v barech nebo doma. Naši dvojníci každou noc vylézají na horu, ale my o tom nevíme. Pozorují zelené světlušky. Procházejí kolem horských chat s osvětlenými okny. Nevědí, jestli jsou pohostinné, nebo ne. Za zdmi je ticho. Občas máme uprostřed nočních rozhovorů pocit, že je v našich pokojích ještě někdo jiný. Každou noc dvojníci z hory křičí, že tam žádný obřad není. Jejich hlasy se ztrácejí ve větru.

 

Dům se starými skříněmi

Byl dům
s velkými dřevěnými
skříněmi.

Všechny hodiny
se už dávno
zastavily. Jedny z nich
pokaždé, když jsi přišel,
šly správně.

Oknem
jsi slyšel rozhovory
jako přes vodu.

Slova jsi nepoznal.
Podle zvuku jsi věděl,
že je to tvůj jazyk.

Pokaždé se noc
snesla navždy.

Pokaždé následoval
nový den.

 

Noc, kdy jsme dobyli město

Město v noci lehlo jako vyčerpané
květiny a satelity nad ním podřimovaly
jako ochranka u vchodu do nemocnice.
Naskytla se příležitost, které jsme využili
a obsadili ho. Měli jsme hodně síly,
začínalo naše druhé mládí
a zároveň první věk.

Zatímco jsme u vody tančili
vítězný tanec, mnou se valily
horské potoky. Viděl jsem, že o vítězství
každý sní stejně, jako psi
v odpoledním spánku, viděl jsem,
že vítězství musí zůstat nedostupné.

Touha je vždy mladá, měsíc,
který přichází při narození a vyjde znovu a znovu.
Proto se tato jednotka po východu slunce
rozbije. Velké lásky a hrdinství
se roztaví jako sochy utahaných
zločinců.
Poslouchal jsem dech hory a uvnitř dezertoval.
Nikdo ve tmě nemohl uvidět můj úsměv.

 

Říjen

Větry v rozbouřeném, nepochopitelném
dramatu. Někde nad zemí, stejně jako my.
Podobají se ptačímu zpěvu. Ptáci odešli.
Tyto večery jsme všichni zticha. Z televize
tajemství vzdálených, ​​vždy rozrušených
lidí. Spíme v jiných pokojích, televize
jsou zapnuty. Představujeme si, že mají
lidé na obrazovkách červené tváře.
Posloucháme burácení jejich krve.
Přes den tiše sedíme u oken
a balkonů. Občas do našich
prostorů zaletí list. Jako dopis
v láhvi.

To je malé město, nicméně ale přes déšť
i v noci slyšíme šumění aut.
Jedou do velkých měst. Studených vesnic
nebo k mořím. My vlastní půdu nemáme,
ale zde trváme. Obděláváme
vlastní samotu.

Pamatujeme si časy, které jsme zažili
a nezažili. Vzpomínky
jsou jako delikátní rostliny. Zalesňujeme
se. Zašustíme ve větru. Bujní.
Ztrouchnivělí. I plevel bude mít své
místo v nás. Tak to bývá. Tak to bývá.

Naše vděčnost je trpká. V nás
není žádné vzrušení. Necháváme
ho větrům, televizi, dešti,
autům. Posloucháme ho
s obdivem.

Přeložila Anja Simić

Foto Zuzana Jursová

Chviličku.
Načítá se.
  • Muanis Sinanović

    (1989) je slovinský básník, kritik a spisovatel. Vydal čtyři knihy poezie, krátký román a knihu esejů. V roce 2012 obdržel národní cenu za nejlepší debut a v roce 2021 Cenu Sdružení slovinských literárních kritiků. V roce ...
    Profil

Souvisí