Všechen vývoj mi tykal, takhle to prostě bylo, zkrátka
nanic.
Vzpomínání je vlastně druh vzteku. A pak,
náhlá změna ročních období. Skluz, ještě zima, střízlivější snění,

nakonec se ohlédneš, v patách pořád ten čerstvý vzduch
louže
fouká bílým odpolednem, muzeálním vestibulem.

Vliv na zrak, růžovou vnímám, vyšinutá,

posedlá vršením údajů
znaky a skutky, pořád ty stejné spirály, kruhové pastelové malby, mlhy, vrstvy
v naslouchání. Tlukot, tepot.

Z řetězů se stávají věnce, z krychlí skvrny
slova se vpíjejí do vůní.

Mívala jsi ráda jablka, teď je za tebe jím já.
Den, kdy se ochladilo. Nejjasněji, nejúpěnlivěji.
***

Když spím, spím očima.
Noc se nabourává na loď.

Každá sbírka je sbírkou posedlostí,
každá výstava je výstava posedlostí,
každá tvorba
spirálou pramenící z duhovky,
každá báseň je sbírkou výstav, nemožnosti hnout se,
past pohyblivých písků, zrychleného dechu

pravopis mnohohlasů
milosti.

Je noc a venku křičí zvířata. Zvěř spí.
***

Zůstatek dne. Kužely, ovály, polo-ovály, zbytky. Z nich vše skládá do kuželů, polostínů
polooblouků, fialových dveřních ostrovů, motýlích oken, ok, vstupů (marných, neboť většinou
někam vedou), ústupů, do cest, směrů. Do nálad. Čáry, tahy, důsledky. Ostatky.
Sediment. Sedliny dne. Obsese, esteticky sestavená, systematicky vystavená, vlastně jako každá
poezie, každá pouť. Překvapeně tam vidíš i sebe.
Denní zbytky.
Otevřenost toho, že jde o obsesi, o únik, prosakování, vyvazování, vnik, že jde o každý dech, že
to takhle někdo vidí, nejednou, tě nutí přiznat si neskrývané přiznávání posedlostí, tím, jak se
stále vracíš, ohýbáš, zdržuješ ve víru, téměř nadosah pravdy.
***

(PATRICK MAGUIRE: DAY RESIDUE
Pennsylvania Academy of Fine Arts
Výstava, léto 2022)

Vždyť to jsou geometrické minuty, zpřísněné paprsky na holých síních. Modré, fialové. Takhle se
rozpíná dnešek, na cestě za úlevou, přitom dech jak úžina.
Stejně to jsou všechno obrazy. Obrážení.

Chléb už sotva znamená chléb, a sotva se táhne podvečerem. Ošatka, chůva, chlév a srdce. Staré dny.
Vitríny se honí po fasádách s vitráží, za slunkem zapadají řady bytových domů. V jejich sklech se
s dojetím sám v sobě zhlíží meziměstský autobus, přetopený. Ale venku je ve vzduchu cítit čerstvé
bláto. Po páté se koruny stromů chvilkově nahnou směrem k tramvaji, a pak zase do dvora, ve kterém
je vždy ticho. Z paprsků mříž pod stromy. Okna a dveře. Tvůj přízrak.

Ti, co se pořád stěhují, ťuhýci, spí jen na opuštěných dvorech, když o tom nikdo neví.
***

Dívám se na dnešní románské slunce,
geometrie se zpřesňuje na minuty. Zpřísněné paprsky na holých síních. Takhle se rozpíná
dnešek, na cestě za úlevou, za únavou, úžinou.
Tolik básní – dní, každá krajina je dlaní, každá chvíle, která mi zůstala, je místem. Každá cesta
stoupá.

Potom se ta chvíle otevře. Krajina se rozhýbá, místo zaostří. Třeba jen špička boty v prachu a co
sis u toho myslela, cesto.
To, co je nepřenosné, je nakonec tak strašně přenosné.
***

Dychtivý polosen dětství:

Lhostejnost je součástí velkorysosti.
Svačilo se v pravěku. Temná údolí brumlala a mžourala očima.

Vypadalo to, že letos budou jen kosi, ale poté, co se objevili, vrátili se ostatní ptáci. Přibyl
k nim dokonce jeden nový druh.

Celý večer je slyšet déšť, jeho souhlasné kroky škobrtají o vánek.
Vůně hladí. Hlad voní. Sny přicházejí s velkou slávou.
***

Tvůj dech, duch, sojka. Sojka se houpe na jaru – oba je hladí dlaň. Vzlety krátké jsou verš. Tresť,
pěnice
svítilna.

U nás se stonalo celé dny. Taková byla ta jarní píseň.
***