* * *

noci se krátí, ale váhají
venku počestně prší a má podezíravost mě uspává
stůl na obzoru zní líp a líp
je to sebeúplněk v oddělení rituálů

svítí jen déšť
svou logičností a nelogičností
tím, jak našel na zemi plíšek z patrony, přišel o brýle

* * *

Nechybí mi tvá slova, jen pocit tebe.

Spěch těch tichých srdcí, zatímco svět hoří.
Někdy se pomazlila se svým jménem, než je zase vyhodila.
Neděle je zděný den.
Vdechuje čerstvou omítku, už asi po padesáté vchází.

To, co mi chybí, nelibě nosím stále s sebou. Ale ve čtvrtém patře se dopoledne zapisuje do lakovaných rámů a ojedinělého,
přechodného pocitu bezpečí.

* * *

Proč sem padá tvůj hlas?
Jestli zhasneš první, ozvi se.

Smrt váží jako kámen,
každý den je propast,

prý má dnes hořet měsíc.

Jestli zhasneš první, ozvi se.

* * *

Lítost spí. Slyším chlopeň tlouct jak měsíc.

Často padám. Mám to ráda. Hrudník oživne tím bouchnutím, ležím na trávníku a jen dýchám. Vstaň, řekne a podá mi ruku. Ale já sedím naruby a dýchám.

Ze všech všedních věcí je smrt ta nejvšednější, snad přichází i bez povšimnutí. Mává. Dělá, že šije.

Pozdní deště přispívají mé touze po lehkomyslnosti.

Neslyšný tlukot tlí.

* * *

Největší štěstí je mít něco rozdělané, bloudit rájem.

Medituješ. Kolem samé konve. Noc jako báň mešity. Tápeš potmě. Vnímáš a vdechuješ. Už nestřádáš. Déšť padá blahem, vítr otesává předpony, sešívá. Nejsi v koncích, jen v končinách. A něco s sebou neseš, kus čerstvého zlata, polo-hlad, jakousi neznámou vědomost, víš, že jsi na tom dobře, tušíš, kudy kam. Anebo netušíš, ale nezáleží kam, snad jen kde.

Za jízdy tušíš. Ani nevíš, zda rozemíláš světlo na třpyt.

* * *

Některé dny mají neobyčejně silnou chuť,
významy provazolezce,
nové dlažby

parný asfalt na zoomu má
v hrudi ještě pořád odpoledne.

Prostě nevím co dělat. Jak se rozhodnout. Kterou ztrátu si nechat.

* * *

Léto volá po sychravosti, podzimu, dešti. Volá tak, že mlčí.
Světlo je nedorozumění.

Nebo omyl. Řeka, podkova nebe, se vykrucuje, vandruje, jak hlas.
Odpoledne dře v jámě.

A kalendář už zase marně kvete.

* * *

srpen je brokát
svou měsíční duší
truchlí
jak zahrada plná příze

nehybný tanec zpříma dýchá
a černé myši dědí

* * *

vše pod směrem
vidíš v sobě sníh
a pořád se jenom čeká

a jenom se jde dozadu a nestárne se, jak by se mohlo zdát, nemocemi, ale hroucením, propadáním, bořením, váznutím, postupným rozklížením
a stále pít z čistého zdroje

co se stane po spáse?

* * *

Dívám se na ranní oblaka
před okem mi proplouvá bledý oranžový ovál

vida, i oko snívá.
V subjektivním háji
je zima a voní tam čerstvými jablky suché odkvetlé květy ibišku na větvích – malé, výmluvné.
Zlý zobák krajiny.

Má se žít v přítomnosti, nemyslet na včerejšek ani na zítřek, ale je těžké se netěšit. Mám už takový zvyk. Mám ho místo radosti. Těšení se tváří, že zastupuje radost, ale ve skutečnosti nezastupuje nic, leda neurózy a přání všemu se vyhnout. Těsnění.

* * *

vrátíš se k sobě
ke slovům

pořád objímáš
své levé rameno
tam, kde se mluví

mluvíš k cihle
vzpomínáš na lidi, na náhody

tiskneš ty staré náhody k sobě
dál sedíš u cest