I.
Už zase hledám klíče.
Prsty se proměnily v robotické rýče a překotně přehazují obsah kabely,
zatímco srdce touží zmáčknout CTRL F.

Pak najdu je tam, co vždycky
v kapse na boku
zamotané do sluchátek
zaseknuté v kartáči
s drobnými stopami pylu.

Schyluje se k dešti.
Vím to dřív než tvoje aplikace,
protože za stanem se lístky olší zbarvily doměděna
a šustí
šustí jak zmije na cestě za dobrodružstvím.

Co je to olše? Olše je rytmus,
a když chtěl člověk napodobit chůzi, vymyslel kolo,
říká mi Vladimír nad svou knihou.
Čas dokáže stlačit do bandasky
zná odpověď na všechny otázky
a co nemá, to vypěstuje.

Listuje tam a zpátky
mluví o vlčích mácích a krajině dětství
o notovém papíru a plánech na další roky
i o konci, který už se blíží.
Jen o úřadu ani slovo.

Oblečen je v triku se vzorem leoparda
– prý dárek k narozeninám od muže,
který kromě balíčku přinesl i dobrý úmysl.

II. 
Z vlaku je všechno vidět jenom chvíli.
Hlemýždí tempo nabírá na obrátkách
a cyklisti mizí.

V ohrádkách času málo místa pro váhání
a ležatá osmička možností.

III. 
Ještě se otočím
uprostřed silnice
zamávám pohledem
a ruka v kapse zmačká prázdný papírek,
na kterém mělo stát: miluju tě.

Vlevo nahoře kulhá štěstí
sedm nohou místo osmi
to je o dvě míň, než má kočka životů
a o tří víc, než bývá záhybů v čtyřlístku.

Nemůžeš mít všechno, říká se,
ale rozhodčího tady nikdo nikdy neviděl.

IV.
Lapeni rozumem
převážíme v zavazadlových prostorech malé věci
fragile, vzácné, drahé,
a když se přeci jen rozbijí
– je mezi přítomnými lékař? –
vždycky se najde někdo, kdo rozumí alespoň lepení.

Odcházím do stínu, sousedka típá telefon i cigaretu.
A pak si lehnu na tvoji stranu postele.
Jestlipak to tam taky tolik skřípá?
Přitom nezdá se, že by někde bylo něco povolené.

Venku to letos není na koupání,
ačkoliv slunce se neunaví (provokuje bez ustání.)

Hladinu okupují zelené škraloupy.
Ve vodě karate kid
na pláži na chvíli klid
a sloupy veřejného osvětlení
někdo polepil
inzeráty smutku.

V.
Skládám své nepoužité zbraně
a na ně aranžuju talíře s řízky.

Hostům se za ušima tvoří boule.
Zřetelně je cítím, vyzařují teplo a naplňují kuchyň optimismem.

Ti lidé jsou poslové blaha,
dokáží proměnit nuly v jedničky
strouhanku ve zlato
vejce v humorné obličeje
a mouku v pouštní prach.

Až budou mít dost,
zamlaskají, poděkují, odejdou.
Zbyde po nich kupa nádobí, omastek a polární den
podepřený pilířem ze sněhových pusinek
přání
a stížností.

VI.
Sobota, dlouhý stín
v něm mravenec potká chroustíka.
„Letíte letos k moři?“
A už zas utíká.

Procházím se v klášterní zahradě
v hlavě plno jak v deskách po dlouhé poradě
vzduch se třepotá, ve skleníku dusno, v záhonku cibule.

Myši křičí: „Nová móda v poli! Na konci července dostaly snopy bílé overaly!“
Že by intervence do prostoru vedle králičí nory?
Mezitím slunce zbylou trávu sežehlo doslaměna
od minulého týdne jenom drobná změna.
Asi to ani nebolelo a chmýří teď míří bůhví kam.

Křehký a jemný jak kočičí fousky
jsou kousky dnů
uprostřed léta.

VII.
Ve středu odpoledne
– spolehni se  –
přijdu.

Přijdu včas,
vezmu ručník i láhev s vodou.
Už od vrátek slyším kapitánský hlas
zas a znova
makej, hýbej se, naběhni, miř.

Kdo přestřelí, ten ať hvízdne na děcka u lezecké stěny.

Je dvacet stupňů, ve vzduchu dlouhé večery
transfery z kanceláře na fotbal a pak do vany
obyčejné dny a obyčejní chlápci
plátci DPH, to když se zadaří,
když si je najmou, když je boss zlanaří
do vleku nekonečných porad, ležérních gest a šedých sáček
byznysoví hoši, modré nebe, na chvíli čistá hlava, nikde žádný háček.

Nejsi na vodě, ale na tartanu
makej, hýbej se, naběhni, miř.
Tak zase za týden ve středu
– přijď  –
přijdu, to si piš.

VIII.
Po zbytcích sněhu
snažím se přejít suchou nohou
okolo továrny touhle dobou
dávno zavřenou.

V zahradě za mostem zaštěkal alarm a zakřičel pes
v oddělení městských sítí vypadl internet.
Trocha paniky, ale světýlka za oknem svítí.
Ach, baterie a její proslulá empatie!
Externí disky, flešky a zdroje
vše volně k použití
až mi dojdou ty moje.

Vracím se večerem domů ze starého roku
v lednici nic
ve schránce nic
v diáři nic
a nade mnou ticho.
Jen čajová konvice mi takhle z boku
připomíná ptáčka.

Básně pocházejí z autorčiny prvotiny a z rukopisu.