Smrt dosud nenalezla vhodný výraz

I když první sníh už padá
Moje vlasy stále rostou

Protože lampa a kruh světla

Protože lampa a kruh světla, strana v knize
– znám praskot rysů, jež na tváři hádají se,

Vzlykání lymfy a též lkaní tkání, žlázy
Žehrání; dva stoly, které se podobají,

A smutek, když hýždě ku židli přitisknou se,
Tvrdohlavost srdce, jež rytmus kontroluje;

Protože tepání tepen a žal v žilách též
A něžné výkřiky nervů a zoufalou krev

Prokletí; znám mastné svrbící vlasy, bouli
Vzpurného mozku, to protože nespavost: sny

Jako vyplivnuté hostie; ale též klid
V ruce, to protože smrt je za zdí z dvojverší.

* * *

Ruka však náhle klesla
A volné prsty češou
Chladné vlasy průvanu,
Co profouknul pod židlí;

Vypadla tužka z ruky
A smrt teď další řádky
Píše – ta, co nebojí se
Jak v dětství světla lampy

A když Tvůj zrak ze stránky
Uhne – k jaké iluzi,
Že oči jak poutníci
V ledovci zamrznou Ti?

Buď mým

Buď mým od chodidel po hlavu, od paty po ucho
Od kolen po třísla, od loktu po nehet
V podpaží, pod jazykem, od klitorisu po řasy

Buď pólem mého bezradného srdce
Rakovinou, která pojídá mozek, abys mozek pocítil
Buď vodou kyslíku popáleným plícím

Buď podprsenkou, kalhotkami, podvazkem
Buď kolébkou pro tělo, chůvou, která kolébá
Jez špínu za mými nehty, pij menstruační krev

Buď chtíčem i uskutečněním, rozkoší, opět hladem
Minulostí i budoucností, vteřinou i věčností
Buď chlapcem, buď dívkou, buď nocí i dnem

Buď mým životem, radostí, buď smrtí, žárlivostí
Buď hněvem i pohrdáním, pohromou i nudou
Buď Bohem a černochem, otcem, matkou, synem

Buď – a neptej se, jak Ti to oplatím
A tehdy zadarmo vezmeš si nejhezčí zradu:
Lásku, která probudí v Tobě spící smrt

Ani oči zavírat nemusím

Vidím chlapce chtíčem obřezané
Vylézající ze snů svých matek
Co se požehnaly bezděčně
Rychlým gestem a na druhý bok
Jako na smrt se pak obrátily

…
I velebím magnetický sen svůj

* * *

Promluv – a já z Tvých slov náušnice udělám
Sni – a z Tvých snů na svatební šaty nastříhám
Mysli – z Tvých myšlenek uhádnu si osud sám
Žij – a pochopím smrt
A řezej – možná mi rozum vejde do hlavy
Jdi – budu čekat, až se zpět zase dostavíš
A jez – když podávám nebo nacpu do tlamy
Za odpuštění pros

Můj slovník

Můj slovník jak žebrák! Naděje je slovo zítra
Které se nechává skloňovat jenom Tebou
Slovo, jež je láska, jazyku vyhýbá se:
Z hladových hlásek se nesloží, anebo když, tak

Je pozdě – pitvorná mizím Ti ze spaní: s mými
Sny v zubech, jak nutí zoufalost beznadějná.
Řekni, zda zbývá mi něco, co můžu dělat,
Když ani smrt zatím neumí vyslovit ty rty?

Slovo z Tvých úst

Jak zlatá ještěrka slovo z Tvých úst se krade.
Když vidím ji, mám strach a smrt Ti přeji nalézt
Jestliže by chtěla i někam jinam zalézt.
Čekám, až se zlatý zvoneček z ucha stane.

A moje smrt bude nechtěně ironická
S rozkošným posměchem ukáže Ti kov jiný
Promineš vteřiny – prominu ty hodiny
V nichž se Ti pod srdcem ještěrka narodila.

Ulice

Třebaže zapsána není jak plán či seznam
Za noci mé tělo je hlavní ulicí města

Třebaže strážníci nebo ty bdící babky
Nepoví, kudy jít, i tak trefíš vždycky

Třebaže divím se vždycky tomu, že pořád
Důvtipně poznáváš, je to právě ona

Třebaže za noci mé tělo očividně
Jak každá ulice zakončeno je měsícem

Soumrak jemně rozpletl

Soumrak jemně rozpletl těsný uzel mozku –
Jako by svit zářící lampy uťal pracku

Mrazu, která prošla sklem a po srdci hmátla –
Krystal krve roztál a sklenka lymfy praskla

A z řas se rez námrazy střásla; možná stekla.
Slza milosrdná už. A potom smrt, vzteklá

Čubka, která u lůžka choulila se, chladným
Čumákem se dotknula nohou, co čouhaly

Mi zpod deky, než jsem je schovala. – A teď až
Mohla jsem se začít bát; a ne smrti, která

Nemá jméno jak tolik čoklů na ulici
Mezi smetím, kteří se naznak rozvalili

A břichy si vybírali; neboť jsem mohla
Každou jednu úzkost svou zvláště vyjmenovat

Z rejstříku snů, deníku bdění, databází
Knihoven, z Gothajského almanachu a skript

Či dokonce z náčrtů psychoanalýzy
A pornografie, života svaté Kingy

– z inventáře paměti… A hlídám se jenom,
Abych náhodou nevyslovila Tvé jméno.

Pohádka zimního rána

Danutě Kiercové

1
Snila jsem o klíči, než zašel měsíc a Odra dřív
Dojmula krystal moře. Ty – odděleným snem – spal jsi.

2
Sen se splnil s úsvitem; jenže kusý svět: hluchý
Bez toho a, které ve mně dál probouzet nemusíš.

3
Padal sníh a – jak závěj – rostl strach: beznadějný;
Ne úzkost vyšší než štěstí, která dojímá zenit.

4
Lítost zalehla mě; den tonul v slzách jak hrách velkých,
Ne jak perly, jež schovávám v laguně naší deky.

5
V spánku oceán svým odrazem prostor na růžovo
Zbarvil. Myslí pozdravit jsem svou dceru ze snu toho

6
Nemohla; jak jsem polštář objímala pořád silněj,
Trup budoucna viděla jsem ne růžově, leč bíle.

7
A zase mi zůstala jediná jistota smutné
Radosti: spíš, můžu Tě milovat, jak kdybys umřel.

prosinec 1970

Věděl jsi proč…

Uřícený šepot hodin, puklé zrcadlo slov
Sen jak rytmická, čtrnáctislabičná nespavost
S cézurou srdeční křeči: smrt, jež zpívá srdci.

Pro tebe dál už ne. Věděl jsi, proč když chodíš spát,
Nehryže tě mravenčení minut? Smrt proklínám
Rýmem, až vězněná skoná v tercínové kleci.