Korálek poslední svíce

Pomníky klasů lemují Brno,
rumělek listí smrtoplno.

Zuhelní lůžko,
abys měl kde spát.
Vítr ti pokoj vyprázdní,
protože chce být s tebou.

Projednou…

Cítíš se, jak ses nikdy necítil,
nikdy jsi nevěděl jak.

Ustel si.
Pln touhy.

Jak jablko shnij,
jak srdce zlom,
nalezni kořeny
jak starý strom.
Ztrouchnivěj!
Dávej tušit (jak on),
že za chvíli pomine
ten pramínek,
co pod polštářem se rdousí.

Zatmění měsíce
trvá déle než kdy jindy.
Sletěla víčka včas?
Čad knotu orosil ti tvář.
V snu pomněnek
potkáme se zas.

Mužská poezie

Pozvali mne
na recitaci
ženské poezie.

Ponížení!
Vždyť mužská poezie
není!

Já přece v básních
nikdy žena nebyla.
Já přece v básních
nikdy nebyl muž.

Spíš zvonem,
společníkem,
hlasem, madlem, svárem,
světlem v místnůstce temné,
běláskem nastřihnutých křídel,
flanelovým štírem,
čekajícím na oběť.

Nejsem ženským básníkem.
Jen vandrákem.
Jen poutníkem.

Podpis, slib a vrah

Shled v ránu
není
jsou čtyři hodiny odpoledne.
Světlo supermarketu ve tmě.
Houkání.
Javor.

Brno je intenzivní,
pořád ho slyším.
A když jednou
přání do nebe padne
pro devět kočičích životů,
už zbývá mi jen jeden,
zaplatím.

Však jsem
prezident lásky!
A neustále úřaduju.

Náměsíčnost

Ráno dře se o mé dveře
hlasem dřevěným
skřípe skleroticky,
zapomíná pokaždé, že spím.

Pak popadne za nohy,
vytáhne z šuplíku
silou.
Silou!
Slinou silnou slině v klíně
lpí na vteřině líné,
hrůzostrašně se line.
Drží a tahá, sápe se a rve.
Řinčí okovy, je sedm ráno,
Markéta už znovu neusne.

Se slabostí se silním k slunci,
ze síly se líhnou pulci.
Pulci mých jiker žaberních žaber.
Probudit neznamená vstát.
Až ráno zvykne si, že nechci,
přestane se mi ozývat.

Bludný kořen

Pohlíží jen
na tělesnou hmotu.
A já proto, pro jistotu,
světlo zhasínám.

Říkaly oči, že jsou vrahy.
Říkaly platany,
že musím ještě sto let růst.
Říkaly lži, že jsou pravdy.
Říkaly pravdy, že jsou lži.

Bloudím lesem,
lžemi a pravdami,
očistnou kůrou
stromů.

Nedívej se jí do očí.
Nenech se oslepit.

Břečťan

(není škůdce)

Jsou lidi kolektivní organismy?
Sleduji je, jak se hrnou,
jejich úsměvy i úšklebky…
Rtěnky, podpatky, klobouky,
kožichy, bundy, svetry.

Je leden,
dnes ale svítí slunce.
Rozplývám se nad městem,
lidi jak pilní mravenečci šmejdí,
tam a sem, sem a tam.
Miluji, jak se bytosti zdobí,
miluji, jak spolu hovoří,
každý ve své bublince kamsi spěchá.
I já.
Proplétám se uličkami,
chci obemknout každý kout,
plazit se po stěnách,
studeně slizce listy dotýkat se Brna.

Jsem svým pánem.

Je leden,
dnes ale svítí slunce,
dnes svítí konečně
i pro mě.

Stíny

Koně bez hřívy,
lidi bez páteře.
Bezejmenní.

Bělostné hlavy
bílých labutí
lesknou se v pološeru.

Slavík a růže

Do svých deníků napíšu,
jak jsi krásná.
Jak první rudá růže.

Klopýtám
promrzlou
krajinou.

Zní píšťal zpěv
a touha slavíků
pět.

Pět,
až jim zezlátnou hrdla.

Ptáků davy.

Mrznou mi prsty.
Nebo se mění ve zlato?

Dotýkám se
jejich hlasivek.

Náhle,
pod mým dotekem,
stovky drobných tvorů
promění se v kov.

Je mi zima.

Usínám
na šrotu
slavičích těl.

Meteor

Květy lžou.
I slunce.
Patologicky.

Nevěřím ustlané posteli,
závidím hloupým a slepým,
všem, co nikdy nebděli
nad krutostí jara.
Jen komety mluví pravdu,
protože proč by mi lhaly,
když nemají co ztratit.

,,Když padá hvězda, přej si.“
Ale co když její skon
plní mě tak hlubokým zármutkem,
tak silným,
tak reálným,
že zalknu se a jediné, co chci,
je, aby znovu žila.

Bych vynesla ji do výše,
z mých žil jí dala pít.

Kdo z vás by krvácel pro hvězdy?
Vzlykal a prosil nebe:
,,Vem si mne, a ne ji!“

Sedím na srpku měsíce,
srdce mi puká.
Kolikrát musí(m) zahynout,
aby splnilo se
mé přání.

Femme fatale

Příjemný vánek z jihu,
olivy a třešně.
Květy sakur,
tenké cigarety
a kvalitní víno.
Rybízy, mléčné koktejly,
oceán a těla laní.
Ona je kupou střípků,
co obrazem být umí.

Ženy jsou jako vitráže
a každý mi to dokáže.