Gladioly
POKLEKÁM PŘED HVĚZDOU SE SEDMI CÍPY,
odpusť mi, Venuše, smrtelné hříchy,
odpusť mi v hlubinách, odpusť mi nahoře,
odpusť mi, Venuše, v pekelné pokoře.
TO SVĚTLO JE HORŠÍ NEŽ TMA,
svítí zkažená láska má,
jako by propast tvořila most,
svítí nejvyšší zkaženost.
Nepřibližujte se ke mně,
nepřibližujte se k ní,
má láska má všeho dost,
svítí nejvyšší zkaženost.
VYPADÁ JAK ČLOVĚK, ALE NENÍ JÍM,
pozval mě na večeři a teď s ním jím,
mluvíme každý sám, ale jen pro sebe,
s tím, kdo mě zabije, půjdu i do nebe.
Z gladiol víno nás rozčeří
s Kristem na poslední večeři.
CHTĚL BYCH SI PŘEČÍST O PANNĚ,
ale ne knihu, spíš úpis,
v kterém by se upsala mně,
že bude se radit u krys,
rozhodně ne u krysaře,
jak už to v příbězích chodí,
chtěl bych plout s pannou na lodi
a nechat se milovat zlem.
NESMÍM SE DOSTAT K UŠÍM
profánních lidí, zhyzdím ráj.
Slyšíš mě jak rozpoj rukou,
vždy se vzruším nad rozlukou,
ve verš všeptnu, rtuť, sůl, síru,
všeptnu sebe, Rájhyzdíru.
Nesmím se dostat k uším
profánních lidí, zhyzdím ráj.
MOU MAGII OVLÁDÁ ČLOVĚK, KTERÝ SHNIL,
zahlédl jsem ho hluboko v křoví u řeky,
když srdce ve vodě si myl,
kdysi tu žil navěky.
NEJKRÁSNĚJŠÍ BOJ JE S ŽENOU,
to už musí každý vědět,
zabijem se mořskou pěnou
a pak půjdem spolu sedět.
Miluji tě já a Monet,
vypil jsem i jinovatku,
promiň, že jsem musel odjet,
gladiolo, plná zmatku.
MAM RAD GLADIOLU
a stači mi enem jedna,
schylim se až k ni dolu,
na vanoce kvitne bez dna.
Jeden z kvitku smrt se promne
a spadne na struny viol,
kere hraju pro ňu a pro mne
hroznu piseň od gladiol.
MŮŽU PSÁT JEN O LÁSCE,
kterou nemám,
panenka prohra dát mě chce
gladiolám.
Už aby to bylo,
ledná přísnost,
piji, všude bílo,
láska o dost
jiná než láska přisedla
s lístkem v dlani,
jak budu dlouho psát kus zla,
je prý na ní.
LAMPA VE VOLIÉŘE ČNÍ
a až v noci splní úkol,
když ptáci nelétají, sní
a vše tichne od dur do moll.
Spíme pod tou klecí,
než probudí nás hluk vampýr,
jenom za svitu té lampy,
která umí smrt svléci.
VODA V HUSTÉ ŘÍČNÍ SÍTI
světlým lesem míří do luk
podél okrajů se vznítí
ve tvar Warholových paruk,
když přehoří ta voda hráz,
vystoupí z těla v předobraz
a našlapuje do stopy
na loukách střední Evropy.
ŠÁMAVÁ CHŮZE, ŠÁMAVÝ KROK,
štíhlé nohy stonky smutné.
NA OVSÍKOVÝCH LOUKÁCH
označen kovovým štítkem
jako deštník v letních bouřkách
není mečem, jenom snítkem,
kvete na koseném svahu,
před oblaky chce se skrýt,
mezi světy na svém prahu
zůstal z něho jenom prýt
a v hluku vřavy pod sebou,
purpurem ukřičen,
zpívá píseň prosebnou,
sám k sobě uchycen.
ZMRZNOU KVĚTY, KTERÉ BRZY VYKVETOU
jako vykřičník před větou,
teplota klesla pod nulu,
nahá jde do vestibulu,
hnědnou tam zmrzlé gladioly zlem,
sníh jim hrne nad kořeny v lem.
Že prý bude s jarním dnem dobře?
Mráz pálí a vše kol mře.
PTÁČEK V PASTI NA MYŠI,
letěl si s výšky zobnout,
zpívá, že padl do pout,
ať o tom prý napíši.
To nezvládne křehkost těl,
ať mi, prosím, promine,
říkám mu, že naletěl
do nástrahy pro jiné.
ZKOUŠET SE OMLADIT, STÁT SE ZAS EMBRYEM,
chce to znát grimoár a zvládnout prožít vjem,
že ležím u srdce matčina, po kterém
chodí si výrobci těl s pupečním kabelem.
GLADIOLY JSOU PLAMENY,
jejich květ jak prapor vlaje
vřezávaje nad jmény
nahý šepot dávno mrtvých
do náhrobků v divných čtvrtích,
v kterých možná vzniká nové
sekulární náboženství,
v no-go zóně získám členství,
vstup mají i nečlenové.
DO SLIZNIC SIGILLUM RYLO
sebe jak mě na embryo,
na chvíli jsem ho uviděl
v podobě mečíků, hlavní děl,
psalo jen sebe, psalo mě,
mlčelo světlem, tichem v tmě
– osmislabičným stylem,
mé sigillum nad embryem.
POKLEKÁM PŘED HVĚZDOU SE SEDMI CÍPY,
odpusť mi, Venuše, smrtelné hříchy,
odpusť mi v hlubinách, odpusť mi nahoře,
odpusť mi, Venuše, v pekelné pokoře.
JENOM JÁ JSEM HLEDAL LYRU,
chvíli jsem ji i vyráběl,
krunýř, mečík, vsypat síru
a pomalu nalévat běl.
HLUKU ČISTOT, TICHO KŘIKU,
matko vodo oplodněná
se suknicí z kolibříků,
kterou smáčí z řeky pěna,
tak, jak padá kámen ke dnu,
mizí brzy vůně červnů,
mečík omyje si rety,
v hluku ticha na podletí.
NA BAROVÉ ŽIDLI, NA NÍŽ SEDĚLA DĚVKA,
křišťálová mísa,
v ní příběh a ten mě zničí,
třeba nemoc nebo rozchod,
je jen má a přitom ničí.
SRP LUNY ZASEKLÝ V MOČOVÉ TRUBICI,
srdce v těle i srdce mimo něj
a ona s nebe sestupuje jako děj,
průhledná, až není k vyslovení.
Dlouho v ní nahlížím,
by duch byl zas duchem a nic šatem.
Sviť temno pekelné
v skleněné hlavě plné skřivánků,
tak štěká vlk v podletí.
ZE ŠPÍNY SVÝCH NEHTŮ SI NĚKOHO POSLALA
pro černé lehátko, na kterém leží kost,
Venuše nebývá trvale milenkou,
zdá se mi, že smutku asi už bylo dost.
JEN TAK HOŘÍ LED TVŮJ POD PENISEM MÝM CHLÍPNĚ TAJÍCÍM,
nikdy neřekne, co se náhodně tehdy stalo,
jen, že je tu zas v tmě nad ženstvím tvým
v sobě mlčícím,
jen, že nahota stéká v nádobu boží na krev.
JAK FRÁTER PLUTÓNSKÝ NECHCI SE PROZŘETELNOSTI PTÁT,
na čem teď pracovat, milovat jak Luisu,
staly se věci, jež neměly se stát,
tak už to bývá, slyš, stůj ve zlu.
Odněkud z dávna zní hlas Luisin
a přichází klid do meluzín,
jak lásky jas klamavý svítí z dálky.
portrét autora Pavel Brabec
… Čtení v Brně má všude stejnou hodnotu. Blatného „každý okamžik je hoden básně“ tady stále platí. A platí to hlavně o těch místech. A možná vůbec nejde o Brno, jako spíš o současnou mladou generaci.
Ze své profese ví, že pauza je nedílnou, někdy i nejdůležitější součástí čteného textu. Pauza hraje. Teď ale neví, je-li jeho současná situace jen významnou pauzou mezi slovy, nebo spíš bezmocnou odmlkou, případně tichem po technickém selhání, asi jako když autorádio ztratí v příliš dlouhém tunelu signál.
Někde ve mně nabírá na obrátkách kumulace úzkosti
z hasnoucího slunce které se ztrácí v temných konturách
díkůvzdání uprostřed bujení lacinosti v marx-leninském
stylu uprostřed kanibalské víry v liduprázdné sny
o návratu k lidství co s takovou vírou ze zamyšlení
mě vytrhne šouravý krok dozorce cítím jeho blízkost
Což jste opravdu neslyšeli jazz? Mezi železnými jeřáby, nad přístavním molem,
kde to páchlo petrolejem, mezi vagony se shnilými pomeranči.
Vy jste je opravdu neslyšeli hrát?