Když jsem před pár lety přečetla podivuhodný román Davida Morgantiho Consonante K, (Souhláska K), uvažovala jsem o možnosti psát recenze o knihách, které nejsou přeložené a asi ani nebudou. Fascinující a poněkud šílený román začíná v Moskvě, kde nesmrtelná Leninova mumie řádí coby boss divokého gangu a končí kdesi na poušti v Nevadě, kde se vzájemně pronásledují bandy stejných nebo možná jiných gangsterů, aby se zmocnily těla mrtvého Krista. Počítají se zmrtvýchvstáním a s bohatým výkupným, o Krista ale nikdo nestojí, ani církev nakonec. Nejspíš se ho bojí. Děj se řítí románem od východu k západu přes Německo a další evropské země do Ameriky, kde Leninova mumie pod jiným jménem sklízí úspěchy v televizních diskusích. Potřebuje mít pořád nohy v ledu, aby nesmrděla. Obyvatelstvo Spojených států zatím stíhá podivná epidemie, lidé slepnou, jejich oči sice vidí, ale pouze to, co vysílá televizní obrazovka. Nápady se románem řítí stejně rychle jako gangsterské bandy, autorův slovník vykazuje energii sopky a neúnavnost mořských vln. Davide Morganti se narodil a žije v Neapoli, kousek pod Vesuvem, kousek nad mořem. Měla jsem pocit, že bohatým slovním repertoárem soutěží s největším z italských básníků. Co do slovníku zločinnosti a zvrácenosti je asi nade všechny, nikdy však samoúčelně. Kritika si ho obzvlášť považuje pro jeho skvělou italštinu.

Jeho předposlední román Mrtvola Nina Sciarry se ještě nenašla je protipólem Souhlásky K: dobrodružstvím jsou tu důvěrné, niterné a obsáhlé znalosti italské moderní literatury. Morganti se zaměřuje na desítky, možná stovky zapomenutých autorů, čtenář s ním podstupuje místo geografické a ideologické akcelerace pomalou a skoro nekonečnou pouť polozříceným domem, kde se kupí, vrší, rozpadají, z prachu pozvedají, v blátě topí a neodvratně plesnivějí knihy. Vypravěč je bere do rukou, každá vydá něco vzácného, žádná nezaslouží zapomnění, všem se ho dostalo. Titulní postava, která kdysi ty knihy milovala, zmizela beze stop, možná přímo v nebi, jak se na italské svaté sluší.

Davide Morganti vystudoval teologii a filosofii, učí na lyceu italskou literaturu, napsal šest románů, knihu povídek, několik filmových scénářů, svazek koláží ze studentských slohových prací nazvaný Až vyrostu, chci se stát polystyrénem. Dva filmy podle jeho románů proběhly řadou festivalů, Caina byl oceněný na filmovém festivalu v Paříži. Novinářská rychlost je podle jednoho jeho rozhovoru metodou, jak pronikat do témat bez zábran a až na dno. Jako novinář píše pro řadu italských deníků a pro The New York Times. Jako čtenář tvrdí, že miluje českou literaturu. Díky tomu se známe, mohu dosvědčit, že si nejvíc váží Jiřího Weila (rád připomíná Dřevěnou lžíci), Hrabala a Fukse a že sleduje překlady z češtiny pozorně. Je přesvědčeným a temperamentně zapáleným antikomunistou, což v Itálii dosud byla velmi nepohodlná kulturní pozice. Jeho knihy jsou zároveň tvrdě bezohledné vůči všemu komerčnímu a vůbec obecně schvalovanému, jedna z nich byla prohlášena za kacířskou (jestli se nemýlím, stalo se tak dizertaci z teologie).

Že píše román, ve kterém bude každé zemi na světě věnována jedna povídka, mi řekl před chvílí. Nebo před pár lety? Připravoval ho patnáct let, vydal v březnu 2023.

Myslím, že se dosud nestalo, aby spisovatel usiloval o utopii v podobě románového cyklu, který obsáhne celý svět, světadíl po světadílu, národ po národu,

napsal v recenzi literární kritik, profesor Antonio Di Grado: „Myslím na jezuitu Daniella Bartoliho, vynikajícího spisovatele, který v sedmnáctém století napsal osmidílné Dějiny Tovaryšstva Ježíšova ve všech kontinentech takovým způsobem, že byl dlouho považován za největšího autora italské prózy.“ A také: „Bartoli se přitom nevzdálil od svého psacího stolu.“ Prestižnější srovnání tu být nemůže, snad kromě komparace s Pasolinim, pro sílu jazyka a divou energii. Podle právě se rozpadnuvších politických schémat by tito dva autoři měli být považováni za protipóly, estetická kritéria jsou však vyšší a pevnější. Recenze na toto poslední, kolosální Morgantiho dílo jsou přiměřeně barvité a fantastické, někdo přirovnává autora k blesku, někdo k závodnímu autu, někdo mluví o fantastické literatuře, někdo připomíná kreslené filmy. Nikdo ovšem ještě nepřečetl všechno, profesor Di Grado se svěřuje, že si k recenzi odskočil a hned se zas vrací k prvnímu dílu, k „Africe“. Že je to ohromné čtení, píší všichni (a platí to i ve smyslu, že fakt všichni píší). Podobné kritické běsnění jsem neviděla, ke všemu jsem zatím ani nenašla recenzi, která by netrvala na tom, že Atlas konce světa je krásný, vtipný, skvěle napsaný, že v něm žije historie, aktualita, etika, geografie. Autor se baví, dimenze, v níž se pohybuje, je lidská i náboženská.

Přídavná jména, kterými je Atlas definován, jsou, cituji z revue Pangea:

hyperbolický, metafyzický, realistický, vizionářský, pikareskní, moderní, postmoderní, brilantní, temný, obsesivní, komický, dramatický, kritický, niterný, rigorózní, třpytivý, lineární, expresivní, jizlivý, satirický.

Nejde o rozdílná hodnocení, platí všechno dohromady. Nápad byl šílený, autor je šílenec, mladí nakladatelé Marotta e Cafiero, kteří se definují jako „pašeráci knih“, zejména „dobré prózy z jihu světa“, do toho šli bez váhání. Nezávislé nakladatelství chlubící se ekologickým tiskem také sídlí v kraji mezi ohněm a mořem, pod Vesuvem. V Neapolské čtvrti, jejíž jméno se stalo odstrašujícím příkladem destrukce úrodné země plné ovocných stromů a synonymem sídla mafiánských bossů a klanů. Scampia. Musím říct, že k jejich autorům patří – určitě ze sympatie – například Daniel Pennac a Stephen King a že pravidelný festival italských nezávislých nakladatelů, který se koná nedaleko ve městě jménem Pomigliano D’Arco, je nejpřívětivější, nejpřátelštější a nejinspirativnější knižní festival, jaký jsem poznala.

Po dlouhé době má Itálie velkou literární událost, ale to není nejdůležitější. Rozhodující je, že všechno tu šlo úplně jinak, jiným směrem, jinými cestami, jinými hodnotami než stále únavnější knižní velkokšeft. Extrémní dílo vyvolalo inspiraci, která nemá nic společného s řetízkovými kolotoči literárních cen a reklamy. Davide Morganti, vlastním jménem Palmieri, s ničím a s nikým nepočítal. Hlavní postava jeho Atlasu se jmenuje Casimiro Boboski a je to koktavý úředníček z republiky San Marino, který nedovede říct „ne“. Šéf mu poručí, přesněji nahlas přečte oznámení, že musí projet všemi zeměmi světa a referovat, co se ve světě děje. Jestli se ztrácejí země nebo hranice, nebo rovnou planeta. Casimiro poslušně odjíždí. Aby mohl procházet z jedné země do druhé, musí na každé hranici vyprávět povídku jako clo, které je třeba odvést dřív, než do země vkročí. Citovaná Pangea ještě dodává, že fenomén Boboski je paradoxní podobně jako Achilles, který nikdy nedožene želvu.

Fikce se poté, co prošla celou Zemi, otáčí a zakusuje do sebe samé jako had Uroboros, jako symbol věčného ničení a znovuzrození: autor pošle do Atlasu několik skutečných spisovatelů, dává jim posoudit skutečné dílo, ale soudy, které jim vkládá do úst, si přisoudil sám.

Povídky mají jednu, maximálně dvě stránky, každá se vyjadřuje jiným stylem, jiným jazykem, jiným tempem a s jiným temperamentem (přesně proti všem marketingovým pravidlům, která tvrdě i s úsměškem zavrhují autoři setkávající se v Pomiglianu D’Arco). Dostala jsem „Evropu“ (730 stran, celé dílo má 2 220 stran) a první země, kterou jsem namátkou navštívila, je „Rakousko“ zachumlané do 19. století: předvánoční, zasněžené, spíš chudé než bohaté. Dojemný příběh adventního večera, kdy vznikla slavná Stille Nacht, Svatá noc. V čase přítomném, možná i trochu budoucím, je naopak „Lotyšsko“: ve filmových ateliérech jsou naistalovány kulisy koncentračního tábora, herci a hvězda, krasavice ze světa módy. Jsou profesionálně oděni do koncentráčnických hadrů, začíná natáčení – a je to reklama. Pokaždé, když se krasavice dotkne ostnatého drátu, vyskočí jí zpod ruky drahocenný šperk. Úryvek z „České republiky“ jsem přeložila na autorovu skromnou prosbu, vybral ho sám, jména také vybral a zkombinoval sám, inspirován nejspíš nějakou příručkou dějin české literatury. Zeptala jsem se, proč si pro Českou republiku představil zrovna výtah v činžáku. Odpověděl, že naši zemi vnímá jako předmět dlouhé, otravné, obsesivní kontroly, dozoru a poroučení ze sovětské strany. Povídka tu není celá, prozradím, že výtah bude nakonec nabarvený načerveno jako kdysi tank Davida Černého. Připadá mi důležité a slibné, že jde o vertikální směřování. Každodenní.

Představuji si, jaké by to bylo, kdyby si každá země přeložila svou povídku a vznikla tak kniha o cca sto čtyřiceti jazycích ve sto čtyřiceti exemplářích. Každá země by uložila jeden exemplář ve své národní knihovně, aby z něj vyzařovalo tajemné světlo zájmu, pochopení a lásky všech pro všechny. Byť plné ironie a humoru. Tak by aspoň mohla vypadat utopie. Protože odhad, kolika jazyky se na světě mluví, se pohybuje od sto pěti po sedm tisíc.

Davide Morganti: Atlas konce světa:Afrika, Asie, Oceánie, Amerika, Evropa

(úryvek z povídky „Česká republika“)

Toho rána si předvolala pana Vítězslava Seiferta, protože používal pronikavý parfém, příliš silný, určitě laciný, nemůže si dovolit takhle zasmrdět kabinu výtahu, nebere na vědomí, že ji používají i jiní a že takový pach leckomu vadí; lidi můžou mít podrážděné dýchací cesty a ta odpornost se nedá tolerovat, kdyby nechala otevřené dveře a větrala, lidi z vyšších poschodí by museli jít dolů pěšky. Bylo těžké Petru nepotkat, ačkoliv v tom domě nikdo nikdy domovníka nechtěl, vždyť je lepší vyhnout se zbytečným nepříjemnostem, nikdo si nepamatuje, že by dostala za úkol starat se o výtah. Ta ženská kárala každého, nejvíc Martinu Hantuchovou, dělá si nárok vozit příliš těžké tašky s nákupem; ať s nimi jezdí na víckrát, Petra prohlašovala, že výtah není žádný nákladní lift, nesmí se zbytečně přetěžovat. Během času se pustila do nepřetržitého sprejování a čištění, jezdila ustavičně nahoru a dolů, i když výtah nikdo nepoužil, dezinfikovala, leštila, utírala prach, bylo stále těžší nepadnout na ni, když byla zrovna uvnitř, nezbývalo než hulákat Zavřete dveře, aby se výtah dal přivolat nahoru. Stávalo se, že výtah zůstal zablokovaný a Petra, místo aby zavolala údržbářskou firmu, obviňovala člověka, naposledy Svatopluka Vrchlického, že udělal nějakou chybu, že se moc kýval, nebo to přehnal s váhou nebo co ještě. I to jí bylo málo, sepsala opatření, vyvěsila je nahoru pod neon vedle zrcadla: Zákaz používat deodoranty, voňavky, kouřit, vozit psy, kočky, klece, líbat se, dotýkat se prsty zrcadla, sahat na tlačítka za jízdy, vyvěšovat listy papíru, jíst, pít, skákat, psát, křičet, tancovat, bavit se, smát se. Někdo se tomu usmál, někdo se postavil proti, neochvějná Petra prohlásila, že opatření jsou v zájmu celého domu, aby se neriskovaly zbytečné náklady, mimo jiné vzhledem k obtížné situaci některých nájemníků; v zemi, která je už tak v dost povážlivém stavu, je jistá přísnost nezbytná. Jednoho pozdního večera v zimě uslyšela hluk výtahu, vyletěla ven, talíř s teplým jídlem nechala na stole, v polostínu vrhaném unaveným svítidlem zahlédla, jak z kabiny vychází malý tlustý muž se špatným střihem vlasů na šíji, v šedém obleku a s těžkým magnetofonem v rukou, pokusila se ho dostihnout, chlap akorát zabouchl vrata a vehnal dovnitř takový mráz, že dokonce i houževnatá Petra musela prudce zacouvat do svého vytopeného bytu. Ráno klepala, aby zjistila, kdo byl ten cizí člověk, který vnikl do domu, nikdo jí nedokázal odpovědět nebo ani neotvírali dveře, nabyla přesvědčení, že to byl milenec šest let ovdovělé Ivety Hlaváčkové.

Z italštiny přeložila Sylvie Richterová