Tomáš Čada

Den poezie: Božská komedie pokračuje

Esejistika – Pádlo
revue Ravt 16/2021

Předně musím poděkovat Jitce Srbové, díky níž jsem si uvědomil podstatnou věc. Kdyby mne Jitka neoslovila, nedošlo by mi, že s festivalem Den poezie prožívám své osobní výročí. Součástí listopadového kolotoče poezie jsem již celých deset let. Není to málo, ale kam se hrabu na zakladatelku Bernie Higgins. Zde nabízím pár postřehů k festivalu, který považuji za jednu z určujících literárních akcí v České republice.

Je rok 2011. Vstupuji do restaurace Na Břežance na Praze 2. Josef Straka mi představuje Bernie Higgins a Martina Zborníka. Známe se zatím velmi zběžně. Potkali jsme se v Litoměřicích, kde jsme s časopisem H_aluze zapojili do pořádání literárního večera v rámci festivalu Den poezie. Mimo jiné zde zazněl i překlad Máchova Máje do lužické srbštiny.

V tu chvíli ani nevím, že Mácha je pro festival podstatný. Vždyť veškeré festivalové dění se točí kolem Máchových narozenin 16. listopadu. Rovněž netuším, že tito lidé, se kterými piju na mne cenově poněkud nadstandardně postavené pivo, se stanou na již zmiňovaných deset let jedněmi z nejbližších osob. Jízda začíná.

Je listopad jakéhokoli roku poté. Každoroční festival Den poezie startuje. Svorně se děsíme, co se pokazí. Těšíme se na to, co se povede. Svorně se scházíme minimálně jednou měsíce. S blížícím se podzimem se frekvence setkání zvyšuje. Každý z nás má za sebou nespočet telefonátů s neznámými lidmi o pořadech, o kterých nic nevíme.

Ještě než nastalo setkání roku 2011, měl jsem za to, že festival pořádá nějaká sofistikovaná skupina, nepředstavitelné množství organizací. Po roce 2011 vím, že si vystačíme s Břežankou. Samozřejmě, místa se mění. Pointa zůstává. Vytvořit důstojných čtrnáct dní poezie v průběhu listopadu. Povětšinou se to daří. Každý rok. Více než padesát měst, desítky škol, stovky dobrovolníků, básnířky a básníci z celé republiky i celého světa, nespočetné hodiny času všech zúčastněných. A mnoho nezapomenutelného…

Nezapomenu na procházky periferiemi Strašnic s Petrem Králem a Vítem Janotou, na úprk po dálnici do Plzně s rumunskou delegací, na procházku Olšanskými hřbitovy s vysvětlivkou každého druhého hrobu. Nezapomenu na Café V lese, kde není nic připravené, jen se pomalu trousí návštěvníci a nasratý Vlado Šimek nás po slovensky proklíná, a my musíme – během několika málo minut – sehnat prostor, kde se dá pokažený program zachránit.

Nezapomenu na setkání s Karlem Šiktancem či Radko Pytlíkem, stejně jako na plánovaná – ale kvůli smrti nerealizovaná – setkání s Violou Fischerovou, Ivanem Jirousem či Zbyňkem Hejdou. Občas zkrátka do festivalu vstoupila vyšší moc. A i letos si připomene přátele, se kterými se můžeme setkávat už jen v textech a vzpomínkách.

Patrně nikdy nezapomenu na poslední ročník 2020, kdy se nám podařilo veškeré dění přesunout – prakticky mrknutím oka – do onlinu. To vyšší moc nevstoupila jen do festivalu, ale celosvětového dění. A praní se s pandemickou situací byla operace náročná, ale v covidovém marasmu i velmi osvěžující.

Sedím v Berlíně, v Sibini, v Opavě. Čtu, piju, kouřím, usínám. Jsem nadšený, naštvaný, zničený. Ať už o festivalu Den poezie napíšu cokoli, to cokoli se skoro jistě stalo. Jasně, že mohu napsat milion skvělých věcí, jasně, že si mohu stěžovat. Je to hrozně dlouhá doba, co jsem toho součástí. Je to hrozně moc vzpomínek.

Vlastně jsem se nikdy Bernie nezeptal, proč se rozhodla něco tak bláznivého provádět. Ale provádí to nepřetržitě od roku 1999. A pevně doufám, že jí to ještě nějaký pátek vydrží. Festival mi přinesl setkání s několika ministry, množstvím prvotřídních autorů a nespočtem skvělých lidí. Párkrát jsem se pohádal. Párkrát odcházel otrávený, ale vždycky se našla energie pokračovat.

Je rok 2021. Sedím v Jihlavě v kuchyni. Josef Straka se loni s festivalem rozloučil. Bernie a Martin jsou stále součástí. Časopis H_aluze neexistuje. Festival plánuje na letošní rok připomenout 700. výročí smrti italského básníka Danta Alighieriho. Vezmeme-li komedii ne jako něco ryze humorného, ale jako jakési pinožení se šťastným koncem, lze spolu s Dantem konstatovat: Božská komedie pokračuje.

Chviličku.
Načítá se.
  • Tomáš Čada

    (1985)   pochází z Jihlavy, studoval v Ústí nad Labem, žije v Praze. Učitel, příležitostný novinář, spolupořadatel mezinárodního festivalu Den poezie. Podílel se na fungování Literárně-kulturního časopisu H_aluze a společně s Josefem Strakou na dramaturgii ...
    Profil

Souvisí

  • Tomas_Cada
    učitelé píšou
    Rozhovor s Tomášem Čadou

    Cestu k učení jsem si musel hledat

    Ptá se Jitka N. Srbová

    Tomáš Čada (nar. 1985, Jihlava) je učitel, básník, moderátor a organizátor kulturních programů, trojnásobný otec. Také odborník na vaření mléčných omáček bez mléka (sic!). Vydal básnické sbírky Spodní patra (Perplex, 2013) a Vše o lásce (JT’s nakladatelství, 2019). O údělu učitele si píšeme z Města H. do Prahy a zpět, je únor roku 2021, druhý rok pandemie, všude panuje covid a chaos. Jen jedno je zatím jisté: sněženky to přežijí.

    Foto: Tomáš Novák

    Rozhovory – Rozhovor
    revue Ravt 3/2021
  • Tomáš ČadaVše o lásce

    Pravidla pro lásku

    Reflektuje Adam El Chaar

    Odhaluje se Čadova šroubovanost. Tady muslimové, tam bezdomovci, zarámovat zlatou klecí rodiny, a sociokritika je hotová.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 4/2020
  • Tomáš Čada

    Kecy kecy kecy

    kráčejí dvě postavy / žena s maskou ženy / matka s maskou matky

    Beletrie – Poezie
    revue Ravt 18/2018