Tomáš Čada je zakladatelem facebookové skupiny Poezie pro každý den, která čítá 14 955 členů. Uvozují ji jeho pravidla postování příspěvků. Možná měl svou druhou sbírku spíš než Vše o lásce pojmenovat Pravidla pro lásku. Poezie je láska. Svoboda. Poezie na Facebooku je jako láska v manželství s dětmi. O takové lásce pojednává Čadova druhá sbírka (debut Spodní patra vyšel roku 2013 v opavském Perplexu). Spíš než emocí je plná etiky. Od rodinného krbu se pokukuje po válečném dění ve světě. Je svatebně bílá, jen hřbet a srdce na obálce jsou černé. Grafik Michal Pytlík po hruškovsku „přesně minul“, když v barvě pumpy oběhového systému varioval typickou červenou (pomiňme, že neměl na výběr – publikace v JT’s bývají černobílé).

Ta nejhustější krev bývá skoro černá. Čada čtenáři míří přímo do srdce. Láska je v jeho poezii opravdu černá. Tato barva pohlcuje světlo a teplo. Těmito atributy se přitom láska vyznačuje v běžném diskurzu. V tom jeho je sužována černým svědomím, stíněná rozčarováním, stísněná myšlenkami na zvůli světa. Autor nepřináší světlejší zítřky, zůstává v disperzní přítomnosti dílčích zpráv, diskusí a společenské polarizace, ve které jako uživatel internetu tráví své dny. Takové pole působnosti by se dalo nazvat mediálním realismem. Poezie je přitom žánr, který má nebo může vězení dneška různými jazykovými a významovými fintičkami transcendovat (viz také Kunderovo umění románu).

Lyrický mluvčí už je venku z fáze zamilovanosti, ale ještě není v přístavu opravdové lásky. Je někde mezi a ještě neví, jestli to na vyšší metu zvládne. Nebo se tak aspoň tváří. Prokrastinuje u monitoru. Transcenduje dětmi, ale není to žádné sentimentální ťuťuťu-ňuňuňu. Co se týče dětí, je příkladně střídmý. Sbírka je v úvodu věnována právě těm nejmenším. Je otázka, jak to autor myslí, protože o žádné říkanky na dobrou noc nejde. Děti se v básních objevují spolu s určitým steskem po dětském vidění světa, ale spíš, než že by v nich Čada mluvil k dětem, odpočívá v nich od nich. Hovoří k výchovou znaveným rodičům, kteří místo kreativní rekreace jezdí očima po řádcích internetových prohlížečů. Hledá pochopení, které u dětí nenachází. Děti vyzařují radost ze života, ale on kolem sebe vidí taky hodně špatného. Chce se nad tím zamyslet.

Některé z básní jsou upřímně ponořené, v jiných autor vodí čtenáře za nos kaluží a předstírá chůzi po Galilejském jezeře. Místo prožitku poetického proudu vycházíme se zacákanými křuskami. Díkybohu rychle uschnou. Osoby se slabší imunitou i tak mohou chytit depku. K četbě bude bezpečnější zvolit spodní patra.

Redaktorem a nakladatelem sbírky Vše o lásce je Jan Těsnohlídek. Kdysi zčeřil vody českého rybníčku básní „(R)asistická poezie“, reagoval jí tehdy na výzvu Tvaru. Užíval v ní ironie, ale někteří ho obviňovali, že ji myslí vážně. Jeho básně bývají osobní, věcné, strohé. Čada má taky pár takových, ale většinou je mnohomluvnější a abstraktnější. Nezřídka si dokonce hraje se slovy. Těsnohlídek mu to odpouští pro ostře angažovanou tóninu, kterou Čada dovede rozeznít.

Řízne do toho hned ve třetí, chladnokrevně žurnalistické, na efekt i afekt cílící „Báseň o dětech“. Autor je v ní radikálně angažovaný, tohle by mu snad neotiskli ani v obtýdeníku A2, kam psává na poslední stranu komentáře. Čtenáři pouští drastické záběry. Je to pro sdělení nutný prostředek? Spíš lehkonohá provokace. Čtenáři v básni nic nedaruje. Porovnává nenávist nacistů k Židům s nenávistí Židů k Arabům, jsou tu popravčí čety i instagramová hvězda. Na poslední straně cituje zdroj. Během toho všeho pohlíží soucitně a omluvně na své dítě. Ztvárňuje tak věčně omílaný rozpor mezi statistikou a osobní zkušeností.

V básni „Na co se čeká?“ čtenáře po tom nářezu něžně chlácholí zamyšlením nad zázrakem stvoření vlastního potomka. (Ve své poslední sbírce Mělké jámy se v této poloze hodně pohyboval Tomáš Kůs.) Pokračuje v básni „Nadosmrti“:

Nic významného se nám neděje
Dítě se teprve rozhořívá a já
trápím se jen nežitým

Vše je v pořádku
Kéž to vydrží.
(s. 15)

V příští básni „Zaspal jsem konec světa“ rozprostírá svůj záběr do větší abstraktnosti. Téma dítěte je zastoupeno jen metaforou „jak ruce dítěte“ (dvakrát).

V další básni „Středozemní moře“ žádné dítě není (člověk by čekal aspoň nějakou akční scénu mezi pašeráky a pobřežní policií). Báseň se dobře čte, protože na nic necílí, nebo je aspoň čtenář ponechán ve sladké nevědomosti na co. Čada nebásní příliš volně ani strojeně, drží hranu. V roce 2016 si „Středozemní moře“ našlo cestu do Nejlepších českých básní. Báseň „Vzpomínka na léto 2014“ se vrací do ádvojkové angažovanosti. Nesoudícím hlasem hodnotí dění ve světě českém kontra arabském. Prolíná je, protíná, názorově nevstupuje, jemně ironizuje svůj národ a ve finále je z internetového popojíždění vytržen dceřiným pohlazením:

Ty vcelku obstojně pobíháš po kuchyni
jen tak mimochodem mi uděláš malá do vlasů.
(s. 18)

V „Živých štítech“ nacházíme opět zamyšlení nad rolí dětí v životě rodičů, modifikované zamyšlení nad smyslem života. Proč je vlastně máme? Ve „Snu o lásce“ chce básník říct svou věc příliš neotřele. V „Die Rache“ taky, někdo do něj tetuje pomstu. V „Resuscitaci“ se zabývá rodinnou láskou a přetvářkou, jak jen mu to status aktivního manžela dovoluje.

Největší ticho vydává špatně propnutá blána vztahu
Mám ústa Znají slova A používají je k ozvěně ničeho
Uděláme si dítě aby tu aspoň kříslo Třeba v nás
koupím ti radost Sobě klid Když na to budu mít
Krypta rodiny je nejsamozřejmější trezor.
(s. 23)

V básni „Chtěl bych vrátit“ („věci do původního stavu / stavy k původním věcem“) se noří do celostránkového surrealistického blouznění, aby z něj vybředl do další definice (ta připomíná Těsnohlídka, když je v dobrém rozmaru):

láska dvě děti stavební spoření
leasing na auto dům a zahradu
kecy Pane Macek chtěl
bych vrátit věci do původního stavu
stavy k původním věcem ale
rozemnul jsem v prstech
Heřmánek a teď mi tu voní

Nechci aby cokoli přišlo po ní.
(s. 25)

V „Aporii“ je čirý lingvistický experiment, v „S. 136/9“ nic netušící dítě ve zkaženém domě. Prvně se setkáváme s ostřejšími slovy „mrdá“ a „vymrdané“. V další básni „Pražská náplavka v letních dnech“ se v sexuálním kontextu vyskytne pojem „kouřit“. Termíny vyznívají nepřirozeně a obscénně, protože básně jsou jinak asexuální (jen v tom jsou pro děti). Odhaluje se Čadova šroubovanost. Tady muslimové, tam bezdomovci, zarámovat zlatou klecí rodiny, a sociokritika je hotová. Báseň „Bůh je (stále ještě) bílý“ začíná jako příjemná modlitba za radost, ale zvrhává se do neobratných piruet završených poznámkou pod čarou (pravda, originální jev):

Pro větší pohodlí uvolni
uzel kravaty i knoflík
na bezesných dnech a
nocích někde v Bangladéši.
(s. 31)

Báseň „Na počátku“ je těžko čitelným podobenstvím à la Malý princ, kdyby vraždil. Je to první z Čadových vyprávění a má tři strany, tedy víc než kterákoli předchozí báseň. Završují ji verše:

Vojsko odpočinulo v den sedmý
ode všeho díla svého kteréž by dělalo
I sdílelo své zážitky na sítích sociálních.
(s. 34)

Báseň „Agitace sémantická“ pokračuje v trolení čtenáře. Ten byl zpočátku naladěný na angažovanou bezelstnost, teď dostává náklad lingvistického tetelení. „Welcome drink“ je další epikou, opět třístránkovou. Vyprávět příběh básní je lambáda, kterou zvládl Karel Hynek Mácha a nemnoho dalších. Čada čtenáři dupe po špičkách. V básni „Ikony a šampon“ se vrací ke kontextování vlastního potomstva s válkou. Kdyby to někdo nepochopil, uvádí města

Aleppo Mariupol Asmara
místa kam bys nejel
na dovolenou
ani v rámci Akce

Válka již prozřela ale
večeřet se s ní nedá.
(s. 41)

To už mi zvláštní zpravodaj Čada čadí do očí. Podobně jako Karel Škrabal v Kavčích horách je zanícený v nesprávný čas na nesprávném místě. Schovávat tuto emoční prvoplánovost za angažovanou poezii je znouzectnost.

Pak je tu „Tato báseň“. Ta se mi líbí. Má rytmus a je hravá formou i obrazy:

Tato báseň je povídka
Facilis descensus Averno
branou vstoupíš do altánu
Kde by měly kvést růže Nic
Kde by mělo být jezírko i
kde měl pít pták Past

Tato báseň je hra I strop
Neptej se po smyslu ale
i vprostřed nic je něco
Hra na krychle Klec
Hrana klidu Domov
v prostoru prázdného.
(s. 42)

Ve „Třech ekonomických jednotkách“ znova epicky nakládá brutalitu války, byrokracii bez svědomí. Drastické záběry koření repeticí („opakuje se zřetelným důrazem“). Podle vyjádření na sociální síti jde o skutečný příběh. Lepší by byla prozaická nebo žurnalistická interpretace než litanie přes devět stránek na předposledním místě sbírky.

Autor spatřuje ve světě krutost, ale coby básník je ke čtenáři neméně krutý. Ani poslední „Titulní báseň“ mě ze země nevydupala. Vše o lásce, co jsem od Čady pochytil, je, že je zakletý. Mezi řádky dává znát, že na to má, ale jako by se bál to dát, odpustit si povinnosti a práva a role a natvrdo lkát. O tom mluví kromě obsahu i strojenost básní. Básní příliš vědomě, ostražitě – jako rodič, který stráží své dítě, aby něco nevyvedlo, jako manžel, který stráží sám sebe. Snoubí realitu mediální, pracovní, rodinnou a virtuální. Do poezie utíká meditativně je skloubit. Okázale selhává, protože v této skrumáži míjí realitu poetickou. Ale občas se jí dotkne, a to není málo. Poezie má taky tu výhodu, že v ní platí Náhlovského parafráze slavného Coubertinova olympijského hesla:

Není důležité vyhrát, ale prohrát.

Sportu zdar.