Nejprve bych chtěl vysvětlit, proč jsem si vybral právě téma „básnická zkušenost a výuka“ a jak chci takto nazvané téma pojmout. K tématu jsem se dostal vlastně náhodou v souvislosti s anketou „Zlatý Ámos“, do které mě moji studenti přihlásili. Do té doby jsem věděl jen to, že anketa existuje, a až v jejím průběhu jsem zjistil, že anketu doprovází docela silný mediální humbuk. A když se mě novináři pořád dokola ptali, jestli jsem měl nějaké učitelské vzory nebo inspirace nebo co asi nejvíc ovlivnilo a ovlivňuje způsob, jakým učím, uvědomil jsem si, že sice jsem na základní škole, na gymnáziu i na vysoké škole zažil pár skvělých učitelů, že jsem se při studiu na fakultě a při samostudiu seznamoval s různými pedagogickými směry, školami a přístupy, že ale styl, jakým učím, nejzásadněji určuje právě zkušenost s poezií, s jejím čtením i psaním.

Kdybych měl hned na začátku uvést, jakými vlastnostmi, schopnostmi, nebo dokonce „kvalitami“ může zkušenost s poezií „vybavit“ učitele, jsou podle mě tři základní, hlavní, a sice: drzost, respekt či pokora a smysl pro posvátno.

Tedy zaprvé: drzost. Či přesněji drzost a poezie a drzost a výuka. Předpokládám, že většina veřejnosti zrovna drzost s ideálem učitele spojenou nemá. Přesto jsem přesvědčený a moje zkušenost to potvrzuje, že učitel, aby byl úspěšný, má a musí být určitým způsobem drzý. Ukážu za chvíli, jak a proč, nejprve ale zkusím vyjasnit, jak vlastně může drzosti učit poezie. A zase: přestože tahle dvě slova, poezie a drzost, spolu běžně v literární vědě či v úvahách o umění básnickém spojována nejsou, může to být způsobené právě tím, že se prostě samozřejmě předpokládá, že poezie je drzá. Protože co, myslím, že nezpochybnitelně, patří k podstatě poezie? Poezie z principu porušuje veškeré konvence, ať už jsou to konvence týkající se významů, obrazů, struktury, slova, rytmu… Básník prostě je drzý člověk, člověk drzého pohledu, drzé slovní zásoby, drzého rytmu. A nemusí být hned drzý jako Magor, Viki Shock, Jan Těsnohlídek mladší nebo Ondřej Macl… Ale může být například drze monotónní, jako třeba Karel Hlaváček, může být drze patetický a metafyzický, jako třeba Otokar Březina, nebo drze neintimně intimní, jak třeba Antonín Sova, když se schválně vztáhneme k těm autorům, které nařknout z drzosti by nejspíš napadlo málokoho.

Ale proč by měl být drzý také učitel? Jako první mě napadá důvod velice prostý: protože sami studenti jsou drzí, mají drzost jaksi v krvi a drzost ze strany učitele jen usnadňuje přístup k nim. Nepamatuji si, že by nějaká pedagogická autorita hledala odpověď na otázku, zda učitel má nebo může studentům nadávat. Zastávám názor, že učitel studentům nadávat má. Z různých důvodů. Podle mé zkušenosti máloco na studenty tak zapůsobí, jak když jim najednou učitelé hned na začátku primy začnou vykat. Něco ovšem silněji přece zapůsobí. A sice, když jim, některým docela brzo, hned v prvním pololetí primy, jiným až později, v nějaké situaci poprvé řeknete „vy vole!“ Co se stane? Čeho tím docílíme? Sice studentovi vlastně nadáváme, jednoznačně a razantně dáváme studentovi najevo, že učinil něco, co z něj dělá vola, zároveň se ale pořád držíme jisté formy, která má svoji úroveň, svoji důstojnost, svoji poetiku!, řekl bych, zároveň ovšem nikoho neponižujeme, nezesměšňujeme, ale spíš pobavíme i toho dotčeného „vola“ a dosáhneme tím toho, že si situaci a poučení z ní vryje do paměti.

Je jasné, že s výše načrtnutou drzostí si učitel nevystačí. Že by s ní nebyl ničím jiným než plechovou hubou, jak se říká, a jeho profesní portfolio, jak se také říká a které se bohužel po učitelích i chce, bylo by jako ten plech tenké. S pouhou drzostí si pochopitelně nevystačí ani básník. Básník totiž je sice svým založením člověk drzý, ale nikoliv diletant. Básník porušuje, co nejprve důkladně a s respektem až s pokorou poznal, zažil, osvojil si, čím do hloubky proniknul a čím nechal do hloubky proniknout sebe. Pokud básník porušuje něco, čemu pracovně říkejme pravidla, činí tak poté, co zachytí perspektivy, ke kterým tato pravidla ukazují a směřují, ke kterým se ale sama nemohou pohnout. Jinak řečeno, básník podle mě provádí pohyb, který pravidla vyvolávají, který ale sama nemohou učinit. Možná by tedy bylo na místě říkat, ne že básník něco porušuje, ale spíš překračuje, že uskutečňuje možnosti, ke kterým samotná pravidla ukazují. S pokorou na sebe bere možnosti něčeho, co s respektem poznal. Myslím, že takto pojatá „pravidla“ poezie můžou studentům poskytnout důležitou zkušenost se skutečností, která sice „ontologicky“ je, i když „neviditelná“ a nedefinovatelná způsobem běžným v jiných oborech a předmětech. Před několika lety jsme se s jednou třídou dostali k otázce, co vlastně dělá poezii poezií? Co odlišuje poezii od náhodného, ale efektně působícího seskupení slov? K této otázce nás přivedl výklad o dadaismu, o slavném Tzarově „Návodu, jak vytvořit dadaistickou báseň“, podle kterého stačí vzít noviny, vystříhat z nich slova a náhodně je poslepovat. To stačí, aby vznikla poezie? Je poezie, když já udělám totéž? Studenti se nespokojili s odpovědí, že básní je samotný text návodu, nikoli vše, co podle něj vznikne. Nebo že je třeba brát v úvahu kontext, ve kterém je tvůrčím činem, co dnes už tvůrčím činem být nemusí. Už jim v mysli uvízla otázka: co je to tedy vlastně poezie? Co poezii zakládá? Na dva tři týdny jsme se ve výkladu zarazili, porušili jsme svatý tematický plán a hledali jsme odpověď na otázku, co činí poezii poezií. Četli jsme další texty, které ohledávají hranice poezie. Například ukázky ze sbírky Ladislava Nováka „Devět zázračných mastí“, psané a graficky členěné jako recepty, kdy třeba báseň „Mast umožňující levitaci“ začíná řádkem/veršem: „10 kapek mléka z levého prsu letušky, která nalétala alespoň 100 000 km“. Také Novákovy grafické básně, třeba „Evu“, ve které je jméno Eva opakovaně vytištěné tak, že jednotlivá slova vytvářejí obrazec kosočtverce. Nebo jeho „Triumfální pochod“: „Karapatytára ! karapatytára / karapatytára / blumba / karapatytára / karapatytára / blumba / Balambatáda / balambatáda pó / balambatáda pó / Mišalina mišalina pšu pšu pšu / Mišalina mišalina pšu pšu pšu / mišalina blumba?“ K uspokojivé odpovědi na otázku po podstatě poezie nás ale tyto básně překvapivě nepřivedly. Nepomohl ani esej Jakuba Řeháka „Dědičný hřích poezie? Aneb co má dnes básník očekávat od poezie“. Až mě napadlo vyzkoušet, zda studenti sami dokážou rozeznat, co je poezií a co seskupením slov poetickým jen zdánlivě. Dal jsem jim přečíst některé „silně zaumné“ a pro ně těžko srozumitelné básně Vladimíra Holana a vedle nich básně vytvořené počítačovým programem pro psaní poezie. A aniž bychom si před tím dokázali jasně pojmenovat, co je poezie a jak ji poznat, všichni bezpečně poznali, kterou báseň napsal básník a kterou počítačový program naučený poezii napodobovat. Dospěli jsme společně k závěru, že poezii činí poezií nejspíš něco, co se děje v nitru básníka a co se nemůže stát v nitru počítače, který sice má naprogramovaná veškerá dostupná „pravidla poezie“, ale není je schopný překročit stejným způsobem jako básník. Že počítač není pokorný, jako ve svém nitru básník, ale jen poslušný, a že lze bezpečně poznat, že nedokáže být potřebně drzý.

A do třetice: smysl pro posvátno. Souvislost mezi poezií, výukou a smyslem pro posvátno má podle mě co do činění s obecněji položenou otázkou: k čemu je vlastně dobré číst poezii? Za sebe na tuto otázku odpovídám: protože mě čtení poezie uzpůsobuje k tomu, abych dokázal co nejúplněji žít svůj život. Myslím, že jsme si všichni podobní v tom, že chceme ze života urvat co nejvíc, prožít ho co nejintenzivněji. Mně pomáhá tuto intenzitu zesilovat právě poezie. Zaprvé tím, že rozšiřuje realitu, prostor, ve kterém lze život žít. Zadruhé tím, že zostřuje vnímání, sytí imaginaci a prohlubuje intuici a umocňuje tak prožitek čehokoli, co život přináší. A v této rozšířené realitě má podle mě svůj nezastupitelný význam právě posvátno. Posvátno jako okrsek reality na samotné hranici mezi světským a božím nebo jako výseč světského, ve které je Bůh přítomný nejsilněji nebo aspoň pro člověka snáze zachytitelný. Tedy nejen pokoře učí podle mě člověka poezie, ale také bázni. Přičemž báseň učí bázni nikoli jako nějaké připosranosti. Ale jako když chceme projít nízkými dveřmi, musíme sklonit hlavu, chceme-li proniknout úzkou trhlinou k posvátnu, musíme schýlit celého člověka.

Zdá se, že moji studenti mě vidí žít a snad i učit naplno. Tedy zároveň drze, ale i s pokorou, dokonce s bázní. A doufám, že občas si někteří z nich spojí, že za tím vším, za drzostí, pokorou, bázní a plností stojí právě moje zkušenost s poezií.

(Předneseno na setkání Ars Poetica 2020 a na festivalu Tabook 2020.)