Martin Poch

Básník není filozof, pardon!

Nechápejte mě špatně. Netvrdím, že básník nemá co říct, že by se měl držet při zemi, nebo naopak létat v oblacích, že jeho doménou je iracionalita a že diletantství je dostatečná deviza. Chci říct, že i když poezie není univerzitou života, přesto by měla generovat pravdu.

Esejistika – Úvaha
revue Ravt 20/2019

Vyznání

Tak jako řada mých druhů a družek ve zbrani i já jsem svého času podléhal pokušení filozofie. Co hůř, dokonce jsem měl akademické ambice! Jenže jsem tvrdě narazil: jsem básník. Tolik coming out. Otázka na tělo: zdobí mě humanitní vzdělání? Tak neškodné, pokud jde o to adaptovat se a zúročit nabytý všeobecný přehled čili kulturní kapitál; a tak nevypočitatelné, pokud jde o názor, myšlenku nebo výpověď. Knihovník, překladatel, redaktor, web editor, account manažer…? Umělec na volné noze? Anebo lépe – filozof? Čest jobs.cz!

Peripetie a grotesky

2001. SKB Rokycany vs. BK Kladno. Sezóna snů. Budu hrát v NBA, mám na to! Poznámka: Chcete-li si utvořit představu živého anachronismu, vyhledejte obálku Tvaru č. 12/2014. Můžete si k tomu přečíst i rozhovor (ibid.).

Proč asi takový psavý gymnazista zvolí zrovna humanitní obor, a rovnou kombinaci komparatistiky s estetikou? Přece proto, že obor básník se na trhu vzdělávání chronicky nevyskytuje. A tak se po menších trapných peripetiích na filozofické fakultě objeví další adept literatury. Je třeba dodat, že jeho aspirace jsou panicky čisté: být lepším básníkem. A navíc má alibi: pokud jde o filozofii, ta na střední škole spadá do temného oboru ZSV.

2004. První semestr v oboru národního hospodářství na VŠE v Praze, druhý semestr v čekárně na Úřadu práce při Praze 5. Peripetie.

Jak jsem tuto investici zhodnocoval ve své tvorbě? Přinejmenším mi přinesla nadbytek látky, podnětných námětů a zajímavého materiálu. I některé z měkkých dovedností (schopnost samostatného uvažování, reflexe, analýzy měkkých dat, snad i ta kreativita…) doznaly určitý progres. – Zní to jako rouhání, a přitom ze mě mohl být pan účetní, nebo něco horšího! – A tak se z diletanta pomalu, ale jistě stával poučený autor. Ačkoli ten už byl tou dobou cca 50 let mrtvý. Takže co – budu zombie, nebo „pomvěd“? Nebo obojí? Básník má jiné zájmy – myslel jsem tehdy a hodně četl: „Říkává se o mně, že prej čtu až zbytečně moc knih. / Ne, to není pravda, čtu jich mnohem víc“ (Lipo, Pořád jen to svoje). Aniž bych věděl, co se sebou. Neboť Orfeus neustále sestupuje do podsvětí, aby z něj vystoupil, aby se tam vrátil a zase…

2006. Psáry. Tři básníci si vzájemně udělují proroctví, která sepisují v příšeří světnice ozářené dohořívajícími briketami. Věštby pečetí do obálek určených budoucnosti.

Vtom se na obzoru vynořil nový úběžník. Že by světlo na konci tunelu? Vějička? Každopádně výzva: Literární prostor jakožto „subject“ postupové práce a Maurice Blanchot: „Psaní začíná Orfeovým pohledem a tento pohled je pohybem touhy, která láme osud, rozbíjí snahu o zpěv a v tomto inspirovaném a bezstarostném rozhodnutí dosahuje původu, posvěcuje zpěv.“ Zkraťme to: milník jsem zdolal tak, že jsem se nechal pohltit jeho magnetickým polem. A jestli navazující diplomová práce měla snést přísnější měřítka, tak snad jako esej. Voilà: Mgr. et Mgr., poeta doctus a epigon.

Za literární prostor

Útěcha filozofie, nebo útěk?

Hoře ve strachu z prázdna?

Cítíš ty analogie? Jaká slast,

když ve víně plave sedlina!

Pravda je v jazyce s velkým „ě“.

Věc se manifestuje, když

se řeč rozpadá esenciálně.

Pak s věcí padá Já a na oboje svět.

2011. Kavárna Indigo. Špatný vtip: Dva adepti filozofie navštíví básníka v jeho studovně. Šálek kávy zatěžuje hustě popsané listy s barevně rozlišenými, téměř manicky vyčerpávajícími výpisky z Hegelovy Estetiky – výsledek cca půlroční práce. Číšník přináší dvě piva. Při jejich pokládání zavadí o vratkou nohu stolku. Barevné indexy se pomalu rozpíjejí v pivní lázni. Rukopis je nečitelný. Filozofové se smějí, ale on je brzy přejde humor!

Velké otázky měly teprve přijít. – „Jakou že uvádíte odbornost? Básník? Vy budete asi Joker. Kde se vidíte za deset let?“ – „V reklamě.“ – A skutečně přišly: ve formě práce, rodiny, přátelství, časem také politiky – nejprve domácí, pak světové, recentně v podobě vědy (klima). Jak na ně odpovím? Přece jako věštec, bytostně jiný (Blanchot). „Nemáš pojem, nevadí! Máš přece pohled šílence, máš šajn“ vemlouvá se hlas, „to je tvoje odbornost.“ Konečně nějaká expertiza! Kdo se směje naposled, ten hraje NBA na konzoli. A tak se z nouze stává hluboce mravní regres a rádoby subverze: sofistikovaný příklon k moudrosti skrze esenciální řeč. Česky řečeno: kompenzace vlastní (filozofické) nedostatečnosti nadprodukcí (básnického) ega. Jen přiložit brikety, a zírat do ohně!

2015. Lublaň, univerzitní knihovna. Líbánky. Setkání s Alainem Badiouem. Deziluze. Viz pasáž o Heideggerovi: „(…) fetišismus literatury (Blanchot, Derrida, stejně jako Deleuze…)“. Wtf?

Pozná básník pravdu? „V období, které začíná přibližně po Hegelovi, kdy je filosofie nejčastěji přistehována buď k vědecké, nebo politické podmínce, převzala poesie od filosofie některé její funkce.” Tak zní první věta kapitoly Věk básníků v Badiouově Manifestu za filosofii, kde se zamýšlí nad obecnými podmínkami filozofie a mimo jiné jejím vztahem k moderní poezii, který přibližuje pojmem “přistehování”… Processing… Vydržte, jen napočítám do pěti…

B…………öld..lin …….r….m……..gener ……..f………….mé……..t……..a………….b………A….B………egger …………Cel ……………………..a…………………………..1 ……….b………………………….. 2 ……….f …………………………..3 ……….b …………………………..4……………………..sz ……………………………………………………………………………………………………..

Ne, nejde to. Sorry, to nedám. Trapas, fiasko, hanba! „Člověk je tím, co dělá,“ uzavřel by asi Hegel. Co jsem vlastně zač? Já, muzikant.

2007. Klamovka. Cca 2:00. Do setmělé místnosti, jíž vévodí nepopsaná deska konferenčního stolu, pronikají paprsky billboardu. Zásah múzy: „Vstaň bystře, je čas! Čas sepsat nauku o božské čtveřici…“ To je pane fičák! Není kdy rozsvítit, vzít do ruky papír, naostřit hrot, nakopnout počítač. Za papír poslouží stolek, za lampu billboard. 1, 2, 3, 4, 1, 3, 2, 4… Prostá matematika. Akorát když projede noční tramvaj číslo 59, optické liány prskají. Přestože jsem nedávno dočetl úvod do kabaly, dílo zůstane fragmentem… „Babi, co tam proboha děláš s tím hadrem?!“

Ale nemusím věšet hlavu. Žijeme přece v nejlepším z možných světů. Rimbaud na každém rohu: básníci vskrytu i éteru, v kancelářích, v montovnách textilu (vázaný verš), na volné noze, na svých poloprofilech. Všichni jsme básníky ve světě filozofie Naší značky, poezie nevšedních člověkodní, inspirativního obsahu, Vašich niterných emocí a surreálných vizí, ve světle laserové estetiky, minimalismu a velkoplošné reklamy. Ten hákuje a ten zas háčkuje. Vesmír se zplošťuje. Básnící monády na tisících platformách, čteme Čtyři dohody a víme svoje. Věda je za zenitem. Politika selhává. Tajným hegemonem je P.O.E.M. Naplnily se ty nejdivočejší sny avantgard, Edgare!

Rok 2016. Hořovická porodnice. Moris Poch. Pokus o restart. Mám si to nechat vytetovat na paži?

 

Konkluze

Nechápejte mě špatně. Netvrdím, že básník nemá co říct, že by se měl držet při zemi, nebo naopak létat v oblacích, že jeho doménou je iracionalita a že diletantství je dostatečná deviza. Chci říct, že i když poezie není univerzitou života, přesto by měla generovat pravdu. Jak tu básnickou, což je spíš její způsob, tak hlavně tu, která ji v konečném důsledku přesahuje. Poezie není filozofií (to by byla groteska), je ale jednou ze čtyř podmínek filozofie (Badiou). A tak platí, že se filozof může vztahovat k básni, i to, že humanitní vzdělání může básníkovi jen prospět. Nebavme se tedy pouze o básnictví a jeho peripetiích, ale napříč obory, o jejich procedurách, hranicích a průnicích (třeba o přírodní lyrice). Ty ovšem ať zhodnocuje ten, kdo má dostatečný vhled a odstup. Tolik dušezpyt. Přichází múza: Je na čase bavit se o hudbě, imaginaci, magii jazyka (ve všech jazycích), o našich věcech, o tom, co se odehrává na porodním lese… Je toho dost: básnické angažmá, práce, zahálka, láska, dělba práce a domácnost, příroda a lidské zdroje… Možná se přitom mineme povoláním, ale je naděje, že se setkáme, a tím pádem vyhneme některým omylům nebo vyhynutí.

Hlavu vzhůru! A stavovskou čest!

Chviličku.
Načítá se.
  • Martin Poch

    (1984, Ostrov) je básník. Vystudoval estetiku a komparatistiku na FF UK v Praze. Básně začal zveřejňovat na internetových literárních serverech Písmák a Totem (nejčastěji pod přezdívkou Swedish_Nigg), později v časopisech ...
    Profil

Souvisí

  • 2018_och-a

    Stařec se shýbá k hladině, jako by se chtěl napít dírou vysekanou v ledu. Stopař si ke kotníkům přivázal psí spřežení. Rybář poslouchá zpěv dutého walkmana. Les mlčky obkličuje pole petroleje.

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 4/2019
  • „Pas je nejvzácnější součástí člověka. Nevzniká tak jednoduchým způsobem jako člověk. Člověk může vzniknout všude, tím nejlehkomyslnějším způsobem a bez rozumného důvodu, ale pas nikdy. Zato když je dobrý, tak je uznáván, zatímco člověk může být jakkoli dobrý a stejně není uznáván.“

    Esejistika – Úvaha
    revue Ravt 3/2019
  • Tereza Semotamová

    Pádlo: Motáky

    Můžeme být šťastní, že Sinopsis v Česku máme – mimo jiné i nyní, kdy nevíme, zda mobily Huawei nejsou spíše odposlouchávací zařízení.

    Esejistika – Úvaha
    revue Ravt 1/2019