učitelé píšou
Michal Šebesta

Na základě slov

Esejistika – Úvaha
revue Ravt 3/2021

Nedělám běžně, že bych se trhal. Bez přemýšlení jsem schopen se několikrát za den plynule převlékat do všech tří svých rolí: osobní, učitelské i autorské; podle potřeby, kulis, denní doby, nálady. Občas – když je dobrý vítr nebo jiná příhodná podmínka – se role prolnou v jediném okamžiku a já si ve třídě do poznámek načrtnu obraz, který by se už pravděpodobně znovu nevrátil, nebo doma zapáleně pokračuji v poučování…

Nechci tvrdit, že za poslední rok se mi podobná dobrodružství nestala, ale jejich četnost se snížila na úroveň výskytu ověřeného pouťového zázraku. A přitom všechna tři moje osobní divadla jedou v nepřetržitém provozu! To pouze jednotlivé scény jsou zvláštním hnutím světa od sebe odděleny a přebíhat mezi nimi – přebíhat v rámci místností našeho bytu – je najednou mnohem delší štreka, takže se cestou z jednoho pódia na druhé pokaždé stačím převléknout, alespoň provizorně nalíčit, popadnout dech a občas se naučit i text, který se mi plete. Občas text, který by se dal pronést jinam, úspěšně zapomenout.

Nechtěl jsem si dělat alibi hned v první větě, ale nyní už snad mohu: vzhledem k tomu, že se na mne vztahuje škatulka rizikové skupiny (a za riziko zde budiž považován zdravotní stav, nikoli drze přivlastněný status básníka), snáším drobné i větší potíže distanční výuky v relativním klidu. Opakovaně se učím přijímat stav, který nemohu ovlivnit, opakovaně zjišťuji, že je to možné. Ne, rozhodně nejásám; mnoho okolností mi opravdu vadí a učí se mi úplně stejně špatně jako všem kolegům, kteří to myslí vážně a snaží se.

Snažím se. Kdybych dostal do úvazku v rámci své aprobace taktéž vystudovaný zeměpis, asi by se mi snadno nastoupilo před online publikum s prezentací oprášenou z loňska, asi bych relativně klidně nahradil skupinovou práci ve třídě společným dílem ve virtuálním prostoru, asi bych poměrně bezpečně našel těch několik stálých hlasů, které jsou svolnější k debatě i zamyšlení, asi bych stejně urputně (byť jinými prostředky) usiloval o pozornost hlasů, které velice často zdánlivě žádný hlas nemají. A přece by podobné kdyby bylo diametrálně odlišné…

Snažím se, vážně. V posledních letech mi naskakují roky odučené primárně v angličtině a já jsem možná poněkud sebestředně přesvědčený, že hned po odborné praktické výuce a pěstitelských pracích je online výuka cizího jazyka skutečnou výzvou. Samozřejmě nemám na mysli profesionální doučování jeden (motivovaný) na jednoho (dobře placeného), to je úplně jinak napěněná káva.
Doba je zlá, říkají lidé kolem. Nu, doba je jedenadvacet ikonek různého stupně pubertální kreativity, za kterými se skrývá třída budoucích strojařů anebo ajťáků. Veselí maturanti na spadnutí, protože jim ministerstvo nejprve umožnilo bezplatný průchod do čtvrtého ročníku, a následně rovnou k maturitě. Bujná krev, svým krásným mládím i nabytou zkušeností přesvědčená, že také na další pouti budou jí případná tuhá stébla z cesty odstraněna. A také jinak – spousta otrávené, demotivované krve, protože právě teď, když je v ní nejvíc síly a nejvíc odhodlání drápat se na odpovídající překážky, překážky se tak snadno dají obejít. To ne já, to ten kouřící Bart Simpson na ikonce, to někdo jiný za mne nemluví.

Doba je zlá. Ráno z monitoru na zjevně domluvených ikonkách zasvítí jedenadvacet kouřících Bartů. Tři se přihlásí do aplikace, pozdraví a přestanou reagovat. Dva se na chatu omlouvají, že mají problémy s mikrofonem. I při hodině Murphyho zákony pravidelně zajistí, že mikrofon nefunguje právě tomu, kdo je vyvolán. Přetížený internet kolabuje. Notebooky, až zrůdně spolehlivé při nočním hraní nejnovějších herních pecek, vyžadují okamžitý restart. Kapacita baterií mobilů je v červených číslech. Pokud už někdo mluví, stojí mu hned vedle počítače klec s kanárkem. Možná mu křivdím, třeba se statečně připojuje ze šichty v zapomenutých stříbrných štolách pod Křemešníkem nebo se bojí problémů s karmou; hodně se teď o nich mezi mladými mluví. Babička dalšího zkoušeného se přichází starostlivě zeptat, jestli má být k obědu řízek nebo fazolky. Když ji ujistím, že je mi to docela jedno, nechce mi věřit mé učitelské povolání a přepadne ji strach z internetového úchyla.

Doba je zlá a učí se mi úplně stejně špatně jako všem ostatním kolegům, kteří to myslí vážně a snaží se. Nevidící a nevidomý procházím se po virtuální třídě, kromě kanárka a několika slov rozbitých bídným přenosem neslyším vůbec nic, na co bych mohl reagovat. Nepozoruji radostné gesto vítězství nad nepravidelným slovesem, bezradné nebo odevzdané pohledy, pokrčení ramen, zívnutí, propocený tahák, oblouk mladého ňadra opřeného o lavici, nudou nebo talentem ilustrované sešity, křídový prach prostoupený paprskem dopoledního slunce. Nic. Maximálně jedenadvacet ikonek, které si dávají ve stejnou chvíli stejného práska, aniž by tušily, že i z takové provokace mám obrovskou radost, protože je pro mne v tu chvíli jediným i jedinečným důkazem existence třídního společenství, společně prolité energie.

Nevidící a nevidomý procházím se mezi lavicemi, a přitom sám sedím na posteli anebo u stolu – zbytečné kulisy, kostýmy i líčení nechávám ležet ladem, gesta se nevejdou do zorného úhlu integrované kamery, mimika do rozlišení a odesílaných bitů. A tehdy – snad jedině tehdy a kvůli těmto okolnostem – má šanci básník, aby se objevil, když už se na něj nedostává místo mezi nezvykle náročnými přípravami vyučovacích hodin, dlouhými procházkami po prochladlých polích Vysočiny, provozem všedních dnů, obavami o sebe i blízké či různými bolestmi těla i ducha.
Tehdy je totiž prostor právě pro to, co definuje básníka: slovo a hlas.

A tak se přece jen nejspíš ve všech svých rolích prolínám; podstata zůstává, to pouze formičky obměňuji. Na básníka mi sice příliš času, energie ani pozornosti nezbývá, ale přece ho každý den zvu opakovaně na pódium v naději, že mi pomůže najít vhodný klíč. Že mi pomůže přesně se vyjádřit, vyhmátnout jasný obraz, prostřednictvím hlasu zaujmout, motivovat, přenést myšlenku, rozsvítit nebo definovat svět.

Všechno, co se mi podaří svým studentům předat, je zakódováno mým hlasem a je předurčeno k zakořenění nebo zániku jen na základě slov, která vyberu. Nyní mnohem víc než kdy dřív. Je zajímavé si to uvědomit. Je zajímavé pozorovat, jak to funguje.
Básník má moc. Učitel… učitel toho má moc.

Ale snažím se. A tak se občas stane, že místo Barta objeví se zaujatý obličej nebo se ozve zvědavý hlas, který podlehne a naruší tu jednolitou hradbu. A třeba za sebou troufale strhne lavinu…
Nechtěl jsem si dělat alibi hned v první větě, ale ani si nechci stěžovat. Nepřišel jsem o život, zdraví, možnost výdělku ani veřejná čtení, na kterých bych měl vystupovat. Doba je, pravda, složitá, ale nabízí mi příležitost vystupovat jinak, než jsem byl dosud zvyklý, nabízí mi možnost odlišnou optikou pozorovat sebe i druhé, ještě pozorněji poslouchat, ještě zřetelněji artikulovat. A i když se ani na jednom ze svých skrovných podií potlesku nedočkám, pro odměnu a radost to ani tady není daleko. Miluji pouťové zázraky!

Chviličku.
Načítá se.
  • Michal Šebesta

    Narodil se v roce 1975. Doposud publikoval převážně on-line, některé jeho básně vyšly v Almanachu Wagon a Psím víně. V posledních letech se baví textovým ilustrováním pohlednic. Žije v Pelhřimově, kde učí ...
    Profil

Souvisí

  • Ale tam, kde se filozof/filozofka obvykle musí držet zkrátka, být racionální a vyjadřovat se v přesných pojmech, je básník/básnířka mnohem víc v kontaktu se světem neohraničeností a nejasností, chaosu…

    Esejistika – Úvaha
    revue Ravt 20/2019
  • Nechápejte mě špatně. Netvrdím, že básník nemá co říct, že by se měl držet při zemi, nebo naopak létat v oblacích, že jeho doménou je iracionalita a že diletantství je dostatečná deviza. Chci říct, že i když poezie není univerzitou života, přesto by měla generovat pravdu.

    Esejistika – Úvaha
    revue Ravt 20/2019
  • Divadlo, Elfriede Jelinek
    Karen Jürs-Munbyová

    Inscenační tradice děl Elfriede Jelinek

    Před promítacím plátnem stála neslyšící herečka Ingeborg Podehlová a ‚překládala‘ text do stylizované znakové řeči.

    Esejistika – Úvaha
    Z čísla 16/2019
  • Jakmile je důvod slavit, má se slavit. Po více než dvou letech byla propuštěna kurdská novinářka a umělkyně Zehra Doğan, na jejíž podporu během věznění nakreslil dvacetimetrový obraz sám britský umělec Banksy.

    Esejistika – Úvaha
    revue Ravt 4/2019