***
rozhrneš hlínu
a vevnitř si posvítíš
jenže světlo se neudrží

nechlubíš se mi ničím
ani si nestěžuješ
a protože úroda se nedá předpokládat
odhalíš a zase zahrneš bílé kořeny našeho počínání
celá ta léta
napěchovaná kdesi pod zemí

v takové naději ani nezkusíš mi říct
že moje ruce
z tvých bolestí vyčnívají ven

***
počítá sny
před kterými utíká i po svítání
neuskutečněné hodiny
korespondenci
náznaky bytí nad kterými se uspokojuje
aby se aspoň trochu usmíval

ručkuje po dopoledni
které je prověšené
váhá
vzpomínky visící uprostřed se neochotně ustalují
a on se bojí otevřít

jsou dveře
za kterými se svítí

***
zakládá
křídové ruce

pořád by něco vysvětloval
jenomže všechno dávno je
systematicky uklizené
— až na drobné věci na dně skříně —
už je to všechno pryč jak váhající noc
když
bez odvolání zhasne

zakládá
drží ty malé věci při životě
pohybuje opatrně přítomností
a velice opatrně
ji klade zpět když spí

***
zvědavé ryby plují vzhůru

***
má krátkou náruč

kamení
s námahou posbírané z pole
na koncích osobnosti tlačí

i ve spánku tě tlačí
i když tu není
přebývá

***
vystupuje z obrysů tmy
o které ještě nepsal

venkovská krajina a dlouhý padlý plot

dává si na čas
dává si otázky
protože
dům který možná nikde nestojí
je domov

***
bloudíme v kruhu

je zimní odpoledne a je tma
na cestu si
musíme svítit
a něco živé se k nám sbíhá
a něco živé
před námi prchá dřív
než se tě stačím dopátrat

opakovaně vydávám světlo

zapisuji si
několik poznámek o dešti

***
odkládám se stranou
do padákového hedvábí tmy
v poloze
v níž jsem se znovu narodil

při každém nádechu dotýkám se stropu
rostu pomalu
a překážím

a přece ještě musím vychovat strom
ještě jednou vytáhnout na světlo všechno
co nemůžeme mít

odlišné roční období
dům na břehu tichého oceánu
klid
včerejší den
jakýkoli jiný včerejší den

***
malé děti vedou si domů
ještě malé stíny

***
prsty na spáře mezi kameny

někdo tu před námi byl
rozhlížíme se
po novém začátku

uvázat se
svým příběhem k budoucnosti
i jinak:
syn a strom
jsou z vody

alespoň dva kameny ještě
přiložit na sebe
svým jménem zaplnit mezeru
mezi nimi

***
rozsypané různobarevné vzpomínky
a každá jinak cenná
a každá cenná

prázdné oči a tichá přítomnost
jako definitivně uznávaný vítěz

opatrně prsty odebíráš tyčinky z mikáda
trpělivě
pomáháš jinou vzpomínkou

nezachvěje se nic

***
i když jsem je nikdy nechtěl vidět
vyprávím dlouze o španělských řekách
ebro tajo duero
protože je nutné ještě něco říkat
cokoli lepšího než
opakovat své jméno věk a stav zatímco bloudíme po domě
vonícím jinak
než vzpomínky už vyvrácené z kořenů
vaříme sedmou osmou a ještě další kávu
abych ji potají vyléval
ano jsem krásný
jsem ebro tajo duero
a tady na té fotografii jsme s dětmi
jsem dítě
a moje vůně se dávno stala vzpomínkou
vyprávím o květinách v záhoně za oknem
vyprávím hořce
a krokusy
protože nic z toho už se nestane
i kdybychom je spolu viděli
ebro tajo ta třetí
opakuji své jméno
čichám se cítím
že mne neslyšíš
ano jsem tvůj
i když už nevíš
proč se mne na to ptáš
syn duero ebro
tajo
zase přijedu

***
jen unavené dveře v noci prozradí
jak se vzdalujeme

***
na hladinu rybníka dosedlo dítě
které nestihlo podzim

mává na nás rukama ale my tomu nerozumíme
a tak se raději díváme jinam:
v holých korunách se houfují
všechny předchozí
pohledy jinam

zanedlouho se zvednou
a nám už
nezůstane nic