S domovem to mám složité. Mám za to, že ho nemám. Napsal jsem o domově spoustu básní, a v každé z nich je domov něco jiného: jednou běloruský venkov, jindy švédský ostrov. Dlouho jsem považoval za svůj domov garsonku v Kolovratech u Prahy, strávil jsem tam nejlepších 15 let života, ale už je to pryč. Během loňských revolučních událostí v Bělorusku jsem měl domov na sociálních sítích. Pak revoluce skončila, a teď jsem zase bez domova.

Domov je podle mě místo lásky. Je-li tomu tak, pak přesně vím, kde je můj stálý domov: na kolejích ve Varvašeniho ulici v Minsku, v polovině 90. let minulého století. Ta budova stojí i dnes, ulice ale změnila jméno: provdala se za dalšího mrtvého běloruského „velikána“. Samozřejmě, nikdo z původních obyvatel tohoto mého domova, někdejších studentů a studentek Minské lingvistické univerzity, tam dávno nebydlí. Jsme rozházení po celém světě, který díky tomu pro nás tak trochu „zdomácněl“. Osobně ale už nepovažuji za svůj domov ani svět, ani Evropu: to bylo dřív, v období velkohubého mladistvého světoobčanství. Opravdový domov nemůže být takhle obrovský. Rád bych měl domov někde v Čechách. Potřebuji ho čím dál víc, ale nikde jinde než ve vzpomínkách ho nenacházím.

Foto (c) Lukáš Houdek: Slavkovský les.