Esejistika
Divadelní představení celé hry je skutečně nepředstavitelné, ale rozehrát ji vlastní představivostí, obraz za obrazem, větu po větě a prožívat v představách situace, obrazy, reálné i mytické bytosti, zkoušet, opakovat, přemýšlet, meditovat, vracet se i po letech – je to výzva, umění, zasvěcení.
Do jaké míry je italská recepce díla Milana Kundery reprezentativní? V jistých ohledech sdílí ideologické čtení, jež jej nevyhnutelně charakterizovalo v mnoha kulturních kontextech, zároveň má ale také své specifické rysy. Je například symptomatické, že o propagaci Kunderových textů se často starali levicoví spisovatelé, kteří zastávali významné role v italském nakladatelském světě sedmdesátých a osmdesátých let a nahlíželi na něj se sympatií, dokud se pohyboval v rámci obrany ideálů pražského jara, a se sympatií mnohem menší, když dekonstruktivně nahlížel na komunistický totalitarismus a ironizoval levicového intelektuála.
Z nekonečné Itálie si každý vybere tu svou. Nekonečnost a smrtelnost: podivuhodně jedna druhou nevylučuje. Thomas Mann nechal svého usedlého německého spisovatele zemřít v Benátkách na antickou krásu mladičkého chlapce. Josif Brodský osmnáctkrát prožil v Benátkách zimu a pro knížku o jejich tekuté i klenuté poezii pojmenoval podle staré „nemocnice pro nevyléčitelné“ pás základů města pokrytý kamenem podél vody, od města odvrácený.
O lingvistických strategiích politicky angažovaného výtvarného umění po únoru 2022, ať už performativního umění, street artu, či jiných forem, které je již od dob moskevského konceptualismu silně jazykově a textově orientované, píše v textu „Rekalibrování ruštiny“ Anastasiia Spirenkova.
Mnozí umělci současného Ruska se stále snaží používat svůj rodný jazyk při tvorbě, která reflektuje témata násilí (státního i domácího), tolerance, otevřenosti, queer témat a mnoha dalších. Témata, která byla ze strany úřadů potlačena a zakázána, existují nejen ve výtvarných dílech, ale i v práci překladatelů, kteří seznamují rusky mluvící čtenáře s novou evropskou vědeckou a uměleckou literaturou.
Provokativní pohled na empatii má psycholog Paul Bloom z Yaleovy univerzity, který ve své knize Against Empathy: The Case for Rational Compassion tvrdí, že empatie – chápaná jako emocionální sdílení bolesti druhého – může být morálně zavádějící, nespravedlivá i neefektivní. Můžeme například soucítit více s dítětem, které známe z fotky, než s tisíci anonymních obětí hladu.
Vedle Kláry Vlasákové je citovanou autorkou i Charlotte Brontë, která na vysílení z nadměrného zvracení v těhotenství sama zemřela. Sice se psal rok 1855, ale o téměř dvě stě let později se diskuse kolem ženského zdraví a ženské role neposunula zdaleka tolik, jak bychom si přály.
Mimochodem, v současné době pracuju na povídce do jedné hororově-mysteriózní antologie. Jde o příběh mladého páru, který se právě přestěhoval do nového bytu, ale zjistí, že v něm nejsou sami… Je tu také zlověstně se tvářící kočka. Držte mi palce, bojím se, jak to celé dopadne!
…jde o vědomí, že autorské dílo a práce odvedená při jeho vzniku mají nějakou hodnotu, kterou je potřeba uznat a chránit. A jde samozřejmě také o nezbytný a oboustranný respekt.
Já sama mám dětí jako smetí, a je mi fuk, že nevyšly všechny z mého břicha.
Myslím na tohohle kluka a říkám si, co jsem to za člověka, že mu ještě už tak trudnej úděl ztěžuju svýma podělanýma dopisama?
Můžeme být šťastní, že Sinopsis v Česku máme – mimo jiné i nyní, kdy nevíme, zda mobily Huawei nejsou spíše odposlouchávací zařízení.
Známe zrůdy, které leckde vládnou, ale nezapomínejme na obyčejné lidi.
Celosvětové sdružení spisovatelů PEN každoročně upozorňuje na 5 vybraných případů, které chce více zviditelnit. Tentokrát jsou jimi ukrajinský filmař Oleg Sencov, eritrejský spisovatel Dawit Isaak, egyptský spisovatel a aktivista Wael Abbas, bangladéšský fotograf Šahidul Alam a již zesnulá mexická novinářka Miroslava Breach Velducea.
Je s podivem, že EU nadále přešlapuje ohledně konkrétních opatření na podporu novinářů.
V neděli, právě, když jsem psala tento článek, jsem se dozvěděla, že byla zavražděna bulharská novinářka Victoria Marinova.
No jasně, to je hrůza, bejt bez internetu, horror life!
Těžko říct, co by tomu celému řekl Hollinghurst, nositel Man Bookerovy ceny. Kňourek každopádně svým tvrzením porušuje Zákon o Českém rozhlase ohledně důstojnosti funkce člena Rady
Od 14. května 2018 Oleh drží hladovku, někde na Sibiři až v Labytnangi. Hřebík, který se neohne.
V našich končinách jsme svobodní, ale tak nějak. Pořád si ještě pleteme černou s bílou. Chybí nám totiž vize, jakým státem chceme být.
Daphne Caruanová Galiziová byla maltská novinářka, která zemřela 16. 10. 2017. Provozovala populární blog Running Commentary, na kterém upozorňovala na skandály a případy korupce předních politiků ve své zemi.
Nechci lacině provokovat, ale dosavadní zkušenost s ochranou krajiny vede nejen mě k názoru, že na většině území Česka by bylo dobré povolování staveb oproti současnému stavu ztížit a zpomalit a hlavně posílit ochranu veřejného zájmu.
„To je ale taky krásná zpráva pro českou prózu. Nejlepší kniha roku je podle tebe sbírka novinových sloupků, které napsal básník.“
Lze ale přiznat i zcela nerealistický sen: kéž by se učinil zázrak a souměřitelnou neorealistickou tetralogii či trilogii sepsala též některá česká spisovatelka!
Myslím, že není třeba zdůrazňovat úlohu, kterou ve vydávání španělské literatury za socialismu sehrálo nakladatelství Odeon, k němuž se dodnes vzhlíží s takovou úctou, že získalo pomalu aureolu mytické instituce, která však stále může sloužit za vzor práce s texty i výběru literatury.
Zkoumání jazyka hraje klíčovou roli i v takových textech Elfriede Jelinek, které sice rozkládají dramatickou formu, ale zároveň (ještě stále nebo už zase) využívají narace a postav.
Istlerovy Hlavy, tato nikdy nekončící, nevyzpytatelná, dramatická, ironická a často i groteskní hra, jsou neseny jak samotnými principy automatismu a náhody, tak nepřehlédnutelným existenciálním podtónem.
Osy výpovědních linií se pohybují ve zvláštním řádu mezi bludnými kameny na koncích cest v labyrintu hodin, dní a let. Útržky niterných vzpomínek, všechno, co mělo zůstat skryto, příběhy obyčejnosti a denních banalit, vybledlé fotografie v rodinných albech jsou jako zápisy času, jež pomáhají rekonstruovat mnohost světů, intimních genealogií a dějů, na něž se zdánlivě zapomnělo.
Černé slunce je černější než čerň, přesto září a temně světélkuje a tím se otevírá průchod k některým z nejnuminóznějších aspektů psychického života.
Zatímco surrealismus operuje především v rovině nevědomí a náhody, Vysoká hra se neomezuje pouze na tuto polohu, ale využívá všech dostupných prostředků k tomu, aby uchopila prožívanou skutečnost jako celek všemi smysly, které zahrnují jak vědomou racionální práci s myšlenkovou složkou, tak i tu mimosmyslovou.
