Esejistika
Stojíme před osnovným paradoxem: očarování inteligence systémem příměrů, tato „temná stránka“ a hranice lidského dorozumívání vůbec, je nejen prapůvodním stavem sdělení, nýbrž tím, čím je dorozumívání ve svém základu, před vším ostatním, před svou utilitární i estetickou jednostranností.
Zakazuje se jen umění, které je významně politicky aktivistické nebo má velký sociální impakt (jako populární rappeři, kritičtí vůči válce a režimu).
Genezi tohoto fenoménu lze popsat různě, já dávám přednost tomu začít na předměstí Moskvy na stanici Dolgoprudnaja (železniční trať Savjolovskaja).
Rabelaisovy literární obrazy naznačují změny ve vnímání času a prostoru: otevírá se epocha pochybností, jež prochází skrze zakázané zóny. Meze dosud poznatelného světa se postupně rozpínají.
V této prostoupenosti a obtížné oddělitelnosti jednotlivých vjemů, které lze uchopit pouze skrze celek hudební skladby, lze také částečně chápat skutečnost, že hudba Ordeta stále následuje, obklopuje jej, aniž by byla jeho vlastní tak, že by mu byla cele známá.
Ať už to popíšeme jakkoli – ať už tíhneme k podobnému chápání kosmické něžnosti, nebo bychom evoluci a pomalý nárůst komplexity raději dokumentovali s vědeckou neutralitou –, můžeme trvat na tom, že v tomto světě existuje něco jako stále aktivní tendence věcí shlukovat se a společně vytvářet vztahy v nových, složitějších, sofistikovanějších formách.
Zelená dohoda je založená na představě, že dokážeme zajistit růst HDP i chránit klima. Já tvrdím, že se musíme zbavit HDP a do ukazatelů kvality našich životů zahrnout také množství volného času, kvalitu ovzduší a životního prostředí, majetkovou a příjmovou rovnost či obecný pocit štěstí.
Stvořit nové hodnoty – to ani lev zatím nezmůže: ale stvořit si svobodu k novému tvoření – to zmůže lví síla.
Myslím na tohohle kluka a říkám si, co jsem to za člověka, že mu ještě už tak trudnej úděl ztěžuju svýma podělanýma dopisama?
Můžeme být šťastní, že Sinopsis v Česku máme – mimo jiné i nyní, kdy nevíme, zda mobily Huawei nejsou spíše odposlouchávací zařízení.
Známe zrůdy, které leckde vládnou, ale nezapomínejme na obyčejné lidi.
Celosvětové sdružení spisovatelů PEN každoročně upozorňuje na 5 vybraných případů, které chce více zviditelnit. Tentokrát jsou jimi ukrajinský filmař Oleg Sencov, eritrejský spisovatel Dawit Isaak, egyptský spisovatel a aktivista Wael Abbas, bangladéšský fotograf Šahidul Alam a již zesnulá mexická novinářka Miroslava Breach Velducea.
Je s podivem, že EU nadále přešlapuje ohledně konkrétních opatření na podporu novinářů.
V neděli, právě, když jsem psala tento článek, jsem se dozvěděla, že byla zavražděna bulharská novinářka Victoria Marinova.
No jasně, to je hrůza, bejt bez internetu, horror life!
Těžko říct, co by tomu celému řekl Hollinghurst, nositel Man Bookerovy ceny. Kňourek každopádně svým tvrzením porušuje Zákon o Českém rozhlase ohledně důstojnosti funkce člena Rady
Od 14. května 2018 Oleh drží hladovku, někde na Sibiři až v Labytnangi. Hřebík, který se neohne.
V našich končinách jsme svobodní, ale tak nějak. Pořád si ještě pleteme černou s bílou. Chybí nám totiž vize, jakým státem chceme být.
Daphne Caruanová Galiziová byla maltská novinářka, která zemřela 16. 10. 2017. Provozovala populární blog Running Commentary, na kterém upozorňovala na skandály a případy korupce předních politiků ve své zemi.
…jde o vědomí, že autorské dílo a práce odvedená při jeho vzniku mají nějakou hodnotu, kterou je potřeba uznat a chránit. A jde samozřejmě také o nezbytný a oboustranný respekt.
Já sama mám dětí jako smetí, a je mi fuk, že nevyšly všechny z mého břicha.
Nechci lacině provokovat, ale dosavadní zkušenost s ochranou krajiny vede nejen mě k názoru, že na většině území Česka by bylo dobré povolování staveb oproti současnému stavu ztížit a zpomalit a hlavně posílit ochranu veřejného zájmu.
„To je ale taky krásná zpráva pro českou prózu. Nejlepší kniha roku je podle tebe sbírka novinových sloupků, které napsal básník.“
Lze ale přiznat i zcela nerealistický sen: kéž by se učinil zázrak a souměřitelnou neorealistickou tetralogii či trilogii sepsala též některá česká spisovatelka!
Myslím, že není třeba zdůrazňovat úlohu, kterou ve vydávání španělské literatury za socialismu sehrálo nakladatelství Odeon, k němuž se dodnes vzhlíží s takovou úctou, že získalo pomalu aureolu mytické instituce, která však stále může sloužit za vzor práce s texty i výběru literatury.
Zkoumání jazyka hraje klíčovou roli i v takových textech Elfriede Jelinek, které sice rozkládají dramatickou formu, ale zároveň (ještě stále nebo už zase) využívají narace a postav.
Istlerovy Hlavy, tato nikdy nekončící, nevyzpytatelná, dramatická, ironická a často i groteskní hra, jsou neseny jak samotnými principy automatismu a náhody, tak nepřehlédnutelným existenciálním podtónem.
Osy výpovědních linií se pohybují ve zvláštním řádu mezi bludnými kameny na koncích cest v labyrintu hodin, dní a let. Útržky niterných vzpomínek, všechno, co mělo zůstat skryto, příběhy obyčejnosti a denních banalit, vybledlé fotografie v rodinných albech jsou jako zápisy času, jež pomáhají rekonstruovat mnohost světů, intimních genealogií a dějů, na něž se zdánlivě zapomnělo.
Černé slunce je černější než čerň, přesto září a temně světélkuje a tím se otevírá průchod k některým z nejnuminóznějších aspektů psychického života.
Zatímco surrealismus operuje především v rovině nevědomí a náhody, Vysoká hra se neomezuje pouze na tuto polohu, ale využívá všech dostupných prostředků k tomu, aby uchopila prožívanou skutečnost jako celek všemi smysly, které zahrnují jak vědomou racionální práci s myšlenkovou složkou, tak i tu mimosmyslovou.
Stejnou funkci jako Stalin měl v oficiálně editované české poezii té doby obraz Klementa Gottwalda.
