Ani nevím, odkud k nám tehdy přišel. Podzim roku 1987, vrátil jsem se z vojny, a s mou první ženou a naší malou dcerou jsme se nastěhovali do našeho prvního bytu v Říčanech. Od začátku tam s námi byl gumovník. Už tehdy dost velká, rozložitá rostlina, která dosvědčovala, že tady jsme doma. Byt byl ale jen pronajatý a za rok a půl se gumovník s námi stěhoval do bytu ve Velkých Popovicích. Pamatuju si, jak kamarád Vladimír, který nám pomáhal se stěhováním, seděl na korbě náklaďáku, a celou cestu jej přidržoval. Pak šla léta, události, a do našeho života a domova přibývaly, a taky odcházely, další rostliny. Všemožné tlustice, ibišky, monstery, banánovníky… Až na ten banánovník jsme žádnou nekupovali. Myslím, že nám je vždycky někdo dal. Prostě se v prostoru našeho bytu nějak objevily a zabydlely ho. Zabydlely nám ho. Krásné odstíny zelené, krásné tvary, ale především byly živé. Náš prostor tak neustále oživovaly a tím rozšiřovaly. Uvědomil jsem si, že když se chci cítit někde doma, potřebuju tam rostliny. Aspoň jeden květináč s malou fialkou. Pak jsem na dlouhou dobu z toho bytu a od rodiny odjel. Žil jsem jako mnich v lesním klášteře na Srí Lance. Nyní jsem byl já ten, kdo žil s rostlinami v jejich domově, moje chatka byla ukryta pod korunami stromů velkými jako města. V té době jsem byl celé měsíce víc v kontaktu s okolními stromy a rostlinami než lidmi. Nejrůznější gumovníky tam byly obrovské, bambus vysoký jako mnohopatrové domy, temně zelení hadi ratanu, nádherné květy, které v noci vypučely a ráno zmizely… S těmi stromy jsem celkem často sdílel své radosti a nechával je, aby konejšily mé bolesti. Když jsem se po šesti měsících vrátil do Velkých Popovic, byl náš gumovník vystěhován na chodbu domu, a já zjistil, že se nám rozpadlo manželství. Nějakou dobu jsem žil v jednom z pokojů a z chodby k sobě nastěhoval onen odstrčený gumovník. Studená chodba domu mu nesvědčila, vypadalo to, že je mrtvý. Tak, jak jsem byl zvyklý z lesa, věnoval jsem mu každý den po meditaci chvilku pozornosti. Vysvětloval mu, že jestli se rozhodl zemřít, je to jeho rozhodnutí, ale já bych rád, kdyby to nevzdával a byl tam se mnou. Mezitím jsem se pokoušel vrátit do života ve starém stylu. Moc nám to oběma nešlo. Vlastně to ani nebylo možné. Nedalo se vrátit. Jen začít znova. A v té době na jedné straně suchého kmínku gumovníku vyrazily dva a pak tři lístky. Z úžasem jsem pozoroval, jak se z mrtvého kmene vydělují dvě tenká vlákna, takové jako šlahouny, které byly živé. I mně se v té době začalo dařit najít nový domov a práci. Když jsem se pak stěhoval do Ústí nad Labem, gumovník šel pochopitelně se mnou. Dnes, po více než třiceti letech, stojí v obývacím pokoji domku mé druhé rodiny košatý gumovník. Z tenkých vláken jsou dva silné kmeny, na nichž, jako připomínka zmrtvýchvstání, dodnes visí část starého mrtvého kmene.