Ještě pojest frgála s hruškovými povidly od tety Těšické a ještě se po víkendové návštěvě na Valachách zbavit posledních zbytků kelečského přízvuku a slovníku a zase se naladit na pražské zažívání. Hledím z okna. Svítá dnes výrazně dřív, protože harant nemohl dospat a vstal už po paté. Kokot. Včera večer při narozeninovém vinši, opožděném o termín všeobecné karantény, od mé macechy dostal nové lego a honem si ho musí stavět. Aby nebudil sestru, je vyhnán z pokojíčku do kuchyně – a zatímco on takto prostor získal, já o svůj přišel. Přitom jsem vstal o půl hodiny dřív než on, abych měl ráno vše odbyto včas a jaksepatří: nasypat si do těla chemii pro další marný boj se střevním zánětem, založit vývar k obědu a navařit pudink na snídání, pustit si oblíbený propletenec nahých těl a standardně u něj zamasturbovat, aby den, jenž v tuto hodinu hrozí vyhlídkou nestravitelných hodin, povolil a byl do večera ohebný a vláčný. A hned potom, stále v rozechvění z odbytého nekolikavteřinového štěstí, si otevřít lužickosrbský rozhlas a zvědět, co nového počínají serbscy bratřa za čtvero horami. Leč všecko v luftě jak ten balon zrovna se vznášející nad Karlínem – musejí dnes mít pěkný let, je teplo, obzory vymetené. Rána pod dohledem jsou polovičatá.

Stavebnice je hotova, Luke Skywalker právě porazil další představitele temné strany Síly. Žvýkaje koláč sbírá se od stolu a oznamuje se zachmuřeným výrazem vyčerpaného starce: „Tatáču, já si ještě půjdu lehnout, jsem nešťastně znaven.“ Věta je to ryzí a vhodná do prózy nebo aspoň fejetonu, ale místo vděku dýchám vztek a shlížím na potomka rozčileně jako bůh, kterého člověk právě zbavil moci. Jako by nemohl prve spat déle a stavět si hračku později, potom, po mém programu, po mých potřebách, po mém těšení a mém potěšení… Však výuka na skypu mu beztak začíná v devět, stihl by skládat kostky několikrát. Nedám valuty, že sotva zaleze do betle, vstane jeho sestra, takže jako by ani neodešel. Prohlížím si toho ogárka a hledám, co bych mu odvětil vhodného, a znovu musím uznat, že vypadá jako můj otec – stejně se tváří, stejně nese tělo, stejně se mu kroutí vlasy, byť jejich barvu chytl po druhém ze svých dědů, tom brněnském, a byť svůj hluboký melancholický pohled, jemuž lze jen zřídka lhát a ztuha odpírat, vyfasoval po své matce. Ale jinak je náš. Náhle pohne rukou v témže gestu, jaké používal strýc Tony. Ten, jehož jsem před dvěma dny právě spolu s tatem a strýcem Janem a bratrancem Tomem vynášel z kostela v Kelči, ten, jenž zemřel smířen, třebaže v závěru musel bojovat naráz s rakovinou, ochrnutím poloviny těla a ksindlem pomalého viru. Byl statečný. Stejně jako když z přesvědčení do posledka odmítal jíst kompoty, protože je to plýtvání ovocem na kořalku, a raději si přidal řízek. Vyprovodili jsme ho, jak se to má: záplavou slivovice promašťované na patře bůčkem, scénkami ze společného života, znásilňovanými mizerným vyprávěním, neustálým odkládáním odjezdů a skupinovým ožralým nedobrým spánkem jeden přes druhého. Najít nás tak vyřízené a naházené po Pecově domě halabala, snad by byl strýc spokojen, že jsme jeho odchod zvládli správně.

Ačkoli odchod… v tom jediném synově gestu stojí tu Tony, strýc z nejmilejších, se mnou. Jako připomínka. Jako radost. Jako láska. A jsou všichni nádherní, jak se tu rozprostírají s hubou plnou povidel – Toníček, tata Karel, děda Ali, Zobáček v jeho očích, chvíli brácha, náhle máma, ale i ti všichni další, kteří se v katalogu dvou rodin zobrazí zase s jinými gesty, s jinými pohyby, se zívnutím, pootočením hlavy, s nenadálým dopadem stínu do tváře. Je jich plná kuchyň, jako kdysi v Němeticách, kde jsme jako děti přičapily u kamen, nedutaly a poslouchaly vyprávění starších. Jak bylo pyšné pomyslet, že si kuchyň ráno uchovám pro sebe, nebo že v ní zůstaneme jenom dva, jeden nad plastem rozsypaným po stole, druhý nad rozřezaným celerem a mrkvou. Toť tedy syn Hyn, krásný a doufám dost silný, aby osudy všech nás utáhl a poponesl desetiletími, jež ho čekají, o kus dál.

„Jen si běž lehnout, brašule. Já tě vzbudím včas, abys stihl všecko, co dnes máš a potřebuješ.“ A za mou pýchu zlob se na mě jen dočasně.