Ivana Myšková

Pomalost je jiná barva pleti

Esejistika – Pádlo
revue Ravt 9/2020

Když jde se mnou můj muž na procházku, jako by šel se psem. Courám se někde vzadu a pořád něco očichávám, ošahávám, občas se v něčem – nedobrovolně – vyválím, sem tam něco ochutnám… A vůbec nejhorší je to na jaře!

„Nestrkej tam to voko!“ kárá mě muž, když mě vidí přimáčknutou k mladému doubku s okem vraženým do jeho dutiny. Zdá se mi, že jsem tam něco zaslechla. Nějaký pohyb, nějaké převalování, nějaké šelestění, zakníknutí… Nemůžou tam být brhlíčci? Ještě neopeření, zavrtaní v nanošené trávě, mechu, potažení tenoulinkou kůží, slepě se sápající jeden po druhém? Anebo sovička? Nemůže tam právě teď pochrupkávat malá něžná sovička? Třeba výreček? Jsem na nejvyšší možnou míru vzrušená tou představou, že mě od spícího výrečka dělí třeba deset centimetrů!

Můj muž je ovšem pragmatik. „Pojď už, klovne tě do voka! Tobě by se taky nelíbilo, kdyby ti někdo takhle civěl do ložnice.“ A co ty víš, pomyslím si. Protože jsem ale přece jenom pes, mrzutě se odlepuju od stromu a dělám, že argument zabral.

Můj muž podobné věci nedělá a asi ví proč. Kdybych já měla jako on mezi předky praprapraprapraprapradědečka, který byl hajným na Králi u Hudlic a v roce 1745 se udusil v noře při vykuřování jezevce, taky bych asi byla obezřetnější. Přestože můj muž s tak traumatickou rodovou zkušeností pochopitelně hudrá, vždycky, VŽDYCKY na mě počká a všechno se mnou vlídně sdílí.

Než se však odtrhnu od dubu, kolem nás přefrčí několik splavených běžců a cyklistů, pro které jsme asi divní, což nám nevadí, jsme divní rádi. A oni jsou divní pro nás. Přehlédli tolik dutin! Přehlédli tolik hnízd! Přehlédli tolik drobounkých lesních květinek s aspektem jara.

Ale možná to už prostě všechno viděli. Možná to viděli jednou, a stačí. To jen já, pořád do omrzení objevuju objevené a divím se neúměrně svému věku (neúměrně svému postavení se divit nemůžu, protože schválně žádné nemám). A ve Zjasněné noci Libuše Moníkové čtu blíženecký odstavec: „Žijí rovnou načisto, aniž by něco zkoušeli, zatímco já pořád ještě škrtám v konceptu nanečisto. Osnova slohových prací ze školních dob: Úvod, hlavní část, závěr. Někdy se mi zdá, že jsem už dávno v hlavní části, ale přitom se pořád ještě párám s úvodem. Všechno musí být přesné; k tématu se pro samé nároky nedostanu. Život – jak se říká; jen nechápu, že by to už mělo být všechno. Je možné, že pomalost může být výrazem určitých vyšších nároků?

Filozofie rychlosti je pro mě filozofií přehlížení. A pak to tedy není žádná filozofie. Tím, že se rychlý člověk za něčím honí, něco mu zároveň uniká a něco mu bude zákonitě scházet. Jenže on toho nelituje, protože neví, čeho by litovat měl. Nepostřehne, že je ochuzen.

Nadto jsem vypozorovala tajemnou souvislost mezi honěním a penězi. Honí-li se lidé kamsi, obvykle se z honitby vrací s penězi. Aha. Pakliže se nikam nehoní, obvykle se s žádnými nevrací. Já se honím velmi nerada, protože honění znamená především pocení a mě pocení nevábí. Upřímně, málokoho vábí pocení. Vábí je však peníze. A protože honění znamená peníze, kvůli nim z nutnosti podstoupí i pocení. Zajímavé. Dochází tak k významnému paradoxu. Přestože kolaps uhoněnců jeví se pravděpodobnější než ten můj, k mému úhynu patrně dojde rychleji.

Na tempu jsem se se světem nikdy neshodla. Dodnes jsem se nevyrovnala s hrůzou školní docházky, jejíž variantou je každé zaměstnání, které má nějaký provozní řád. Ale není to dospělejší varianta. Je úplně stejně infantilní. Vnucovat všem stejné tempo a návyky je hloupé, kruté, nedůstojné. Řekněte to do očí všem, kdo vás kdy popoháněli! Je to hloupé, kruté, nedůstojné! Kdo nastavil metronom života na jednu konkrétní rychlost? A jakým právem?

Přesto se provinile cítíte vy. Že zdržujete. Že bráníte svým pomalým tempem jakési honitbě. Za čím? Na oltář rychlosti už padlo mnoho obětí. Vlastně celá naše planeta. Vysokorychlostní životní styl nás dovedl ke kolapsu, ale vy, pomalý člověk, který si prostě jen rád přemýšlí a myslí si: peníze peníze, co je mi do penízů? cítí vinu, že zdržuje.

Můj tatínek kdysi moc rád mátl a kam přišel, přeřizoval hodiny. Jsem absolutně po něm. Jenomže teď má každý mobil a bůhvíjaké další přístroje a správný čas je vždycky po ruce. Jak strašně bezútěšné! Od tatínka jsem se taky naučila ušlechtilému umění courání, loudání, toulání a brouzdání. Jenže zkuste si to rodinné zlato nabídnout v zaměstnání! Vždycky ho razantně odmítnou jako šunt, jako cosi vrcholně nepotřebného, jako bizarní zastaralé řemeslo na vyhynutí, které už nikdo neumí a vlastně ani nechce umět. Jsem jako varhanář v automobilce. To je můj trvalý životní pocit.

Jenomže jestliže vám někdo vnucuje jiné tempo, než jaké je vám vlastní, protože vaše cíle a záměry jsou zkrátka jiné, soustavně vás rozkládá a třepí. Útočí-li někdo na vaše jiné tempo, útočí na něco základního a od vás neodlučitelného, jako by útočil na barvu vaší pleti. Chce vás snad kompletně přetřít? Útočí-li někdo na vaši barvu kůže, útočí na vaši jedinečnost a neopakovatelnost a posuzuje vás velice povrchně, od boku.

Ale vy nejste povinni sdílet jeho nastavené tempo, které jen kopíruje tempo někoho jiného, nejste povinni podřizovat se jeho netrpělivosti a pohoršení. Není-li někdo schopen vaše tempo snést, není-li schopen počkat, nebuďte s ním, odvraťte se od něj a zůstaňte klidně vzadu, protože až se věci otočí, můžete být překvapivě první, vaše napřed může být jeho pozadu a jeho napřed může být vaše pozadu.

Teď se ty věci tedy otočily. Byli jsme všichni, bez výjimky, vrženi do klidu. A já opatrně přiznávám, a vypadá to jako čirá bezohlednost, že jsem tomu ráda, byť lituji, že k tomu nedošlo už v době, kdy jsme měli jako lidstvo jakous takous budoucnost. Zároveň dobře vím, jak zdánlivý a dočasný tento nový klid je, protože mocní bílí muži v nouzovém stavu asi necourají lážo plážo po lesích, nenahlížejí zvědavě do dutin a nelezou do nor. Ach jo. Kdyby ano, mohli jsme být všichni krapet klidnější.

Chviličku.
Načítá se.
  • Ivana Myšková

    Narodila se v roce 1981. Vystudovala tvůrčí psaní a mediální komunikaci na Literární akademii v Praze. V letech 2007–2013 působila v Českém rozhlase na stanici Vltava. Debutovala rozhlasovou hrou Odpoledne s liliputem (2007, režie ...
    Profil

Souvisí

  • Ivana Myšková

    Otálení ve Wannsee

    Ale už nazítří na NSDAP nemyslím, otvírám okno, je jasný slunný den a prokletá vila zůstává tam někde za stromy, v místech, kam odtud nedohlédnu.

    Reportáže – Reportáž
    Z čísla 9/2018
  • Vila-Matasův Bartleby a spol. je nadějí pro všechny, kdo se domnívají, že literární nesmrtelnosti dosáhnou jen úctyhodným počtem vydaných knih. Omyl – plně postačí, bude-li pamětihodný způsob, jímž se psaní či publikování zřekneme.

    Esejistika – Úvaha
    revue Ravt 4/2017
  • Je podivné a lehkovážné něco tisknout tak krátce poté, co to bylo vymyšleno. Spustit celou mašinerii výroby, aniž by text chvíli nepovšimnut ležel, aniž by byl tedy odleželý jako sýr a mohl chvilku zrát.

    Esejistika – Esej
    revue Ravt 1/2017
  • Přesvědčení, že veškerými ‚obsahy‘ disponuje internet, a tak již knihovny svou původní funkci – tedy půjčování knih – plnit nemusejí, se ukazuje přinejmenším jako krátkozraké.

    Reportáže – Reportáž
    Z čísla 20/2016