Hudební publicista je s velkou pravděpodobností parazit. V tom nejlepším, řídce se vyskytujícím případě může žít s hudebníky i samotnou hudbou v oboustranně prospěšné symbióze.

Člověk by si sotva mohl vybrat lepší chvíli na přemýšlení o smyslu hudební žurnalistiky než čas pandemie, který přeje prorokům apokalypsy. Ti sice vědí od nepaměti, že svět v podobě, jak jsme ho dosud znali, je na pokraji zkázy, ale teď jim příroda poskytla pádný argument navíc. Je to vlastně štěstí, když se člověk může pokusit o malý vhled do vlastní práce v době, kdy získala pozici naprosto zanedbatelné položky. Otázka, jak a proč psát o vážné hudbě, se v této chvíli jeví jako ta nejzbytečnější na světě.

Připadám si v podobné situaci jako před osmi lety, kdy jsem se ne vlastním přičiněním ocitnul v New Yorku na festivalu Beyond Cage zrovna v době, kdy vrcholily prezidentské volby, blížil se městský maraton a Halloween, do toho všeho zadul hurikán Sandy a den před odletem se spustila sněhová bouře. Takový spád událostí si člověk nevymyslí ani nenaplánuje a jejich souběh ho dostane do situace, kdy na ně začne vyjeveně zírat, potom se v nich pokusí zorientovat a občas ho přitom napadne, že Bulgakovův mág Woland měl pravdu, když rezolutně upíral lidem schopnost mít svůj osud pod kontrolou.

Kulturní rubriky zpravodajských serverů se v posledních týdnech změnily na přehlídky zrušených akcí. Specializovaná hudební média jim v tom zdatně sekundují a odhalují ještě o něco více bídu hudební novinařiny jako takové. Spoustě hudebníků ze dne na den zkolaboval profesní život a přišla na ně nouze, která naučila i Pavla Šporcla online housti. Pak je tu ovšem mnohem víc těch bezejmenných, kteří za běžných okolností sedí v orchestrech – někdy i ve třech či více najednou, aby se uživili. Těm teď vyschl i tento mizerný pramen živobytí, ale spolu s ním jako by také vyschla témata pro hudební žurnalistiku. Je navíc pouze otázkou času, zřejmě docela krátkého, kdy čtenáře přestanou bavit stále stejnější rozhovory o tom, jak se komu žije v časech „koronakrize“ – navíc většinou neomylně vedené s populárními osobnostmi, které pravděpodobně nějaké ty rezervy mají a existenční starosti je bezprostředně neohrožují. Výraznou výjimkou je text Daniela Konráda Před měsícem hráli baroko, teď sedí za kasou. Na pomoc od státu nedosáhnou publikovaný na serveru Aktualne.cz.

Každý novinář je pochopitelně závislý na tom, co se ve světě děje, ale to ho neosvobozuje od povinnosti umět najít téma a předat ho čtenářům. Člověk by čekal, že žurnalistické hyeny v čase neplánované okurkové sezóny zajásají nad smrtí Krzystofa Pendereckého a strhne se soutěž o to, kdo napíše lépe a rychleji jeho nekrolog. Místo toho se naprostá většina médií – a to i těch takzvaně specializovaných – nezmohla na nic jiného než na převzetí více či méně upravené zprávy z ČTK.

Časem se vyskytly alespoň nějaké články shrnující Pendereckého život i dílo, ale jediný skutečně osobní a strhující text napsal Jan Hocek pro His Voice – není to trochu málo, ve světle finančních podpor z grantů, které do hudebních periodik tečou? Těch peněz samozřejmě není mnoho a hudební žurnalistikou se lze uživit jen velmi bídně, nebo spíš vůbec. Zároveň se ale těžko hledají argumenty, proč by se měla zvyšovat finanční podpora takto odbývané práce – ona sama si o to svými výsledky neříká.

Téma hudební publicistiky a kritiky, jejího smyslu, kompetence, potřeby a úrovně se vynořuje v nepravidelných vlnách a debata obvykle skončí u mlhavého závěru, že hudební kritika je v krizi. Minulý rok v prosinci se unylý klídek české vážné hudby rozprskl pod náporem aféry klavíristy Lukáše Vondráčka. Ten vyhrožoval zrušením svých pražských vystoupení po kritice jeho koncertu, kterou napsala Dita Hradecká. Jednalo se o vcelku zapomenutelný text s jedním nepodložitelným tvrzením a jedním nesolidním a zbytečným osobním útokem. Nicotný konflikt mezi hudebníkem a kritičkou vyvolal několikadenní vyhrocenou diskusi, v níž se mimo jiné opět mluvilo o hudební kritice. Všechna klišé od zdůrazňování pokory až po „co jste dokázali, že kritizujete“, v ní pochopitelně zazněla.

Jedna z debat o hudební kritice se odehrála v květnu 2018 na stanici Vltava, kromě editora webu ArtZóna Josefa Chuchmy se jí účastnili výhradně hudební kritici. Ti neopomněli snad žádný z myslitelných stereotypů, které se týkají jich samotných, a které pomáhají vytvářet. Zároveň ale nevědomky poukázali na to, jak je to většinou trapné, když člověk mluví smrtelně vážně o vlastní práci a důležitosti jejího objektu. Podobná situace nastává, když muzikanti píšou písně o údělu muzikantů – existence Cohenovy geniální Tower of Song nikoho nevyviňuje z plácání banalit o obtížích profese, kterou si sám vybral.

Současná situace, kdy jsou uzavřené koncertní sály a spekuluje se o zrušení festivalů až do konce prázdnin, nezpůsobila nic převratného v odborných kompetencích hudebních žurnalistů, ať už jsou jakékoliv. Odhalila ale naplno obrovskou nekompetenci hudebně-novinářskou. Hudebníci si hledají dočasná alternativní zaměstnání, žijí z rezerv, pořádají sbírky, koncertují  online – snaží se zařídit, jak mohou. Hudební žurnalistika většinou recykluje texty o tom, kdo zrovna spustil webkameru a zrušil či streamuje představení, podobně jako dříve pořád dokola tlachala o zvuku České filharmonie nebo něčem podobném. Jakmile se témata přestala nabízet sama, hudební žurnalistika se v podstatě zastavila také. S hudebním atematismem to ovšem nemá nic společného, obvyklá neschopnost najít a uchopit téma se jen v extrémních podmínkách o něco víc odkopala.