Dění okolo antologie Milá Mácho vyvolává spoustu velmi rozdílných emocí a reakcí. Na jedné straně je to obdiv nad několikaletou prací editorky Zuzany Gabrišová, která dala dohromady texty téměř dvou set tuzemských básnířek. Na té druhé je oprávněný vztek některých autorek: texty se v knize objevily, aniž se jich kdokoli byť jen zeptal na souhlas s uveřejněním. A někde mezi tím se může nacházet vědoucí pokyvování hlavou („No jistě, takhle se to při sestavování antologií dělá. Kdo se má shánět se všemi těmi podpisy?“), krčení rameny („Tak co, mají být rády, že ty jejich texty někdo našel a použil.“) nebo nevěřícný údiv („Jak si někdo může vůbec dovolit vydat knihu, a nemít podepsanou smlouvu s autorkou?“).

Když se na mě jakožto předsedu Asociace spisovatelů obrátily autorky, které o použití svých textů v knize nevěděly, míchalo se ve mě takových pocitů větší množství. Po přibližně dvou týdnech, kdy se celou věcí spolu s nimi zabývám – píšu si s nakladatelem, tedy Větrnými mlýny, volám s autorkami, získávám vyjádření od právníka, zjišťuji informace z DILIA – ve mě převažuje dojem, že šlo o těžko omluvitelný amatérismus, který navíc doprovázela slabá nebo žádná komunikace – omluvu nabídla v komentáři pod článek na iLiteratuře nejdřív editorka knihy, následně nakladatelé. Na webu Měsíce autorského čtení, jednoho z projektů Větrných mlýnů, se objevil ironický komentář Patrika Linharta, který ale brzy zase zmizel. Po nějaké veřejné omluvě ze strany nakladatele ale pořád ani stopy.

Větrné mlýny pozastavily distribuci knihy, některé autorky kontaktovaly s omluvou a pokouší se s nimi jednat. To je dobře. Zatím ale pořád není jasné, jestli už nakladatelství oslovilo skutečně všechny autorky (a držitele práv – v antologii jsou i texty už nežijících básnířek), vyžádalo si od všech souhlas, uzavřelo s nimi smlouvu a nabídlo honorář. Bez honoráře podle všeho bohužel pracovala také editorka antologie.

Je dobré si připomenout, že taková neprofesionalita nakladatele může mít překvapivě silný dopad – pokud třeba jen jediná autorka nebude souhlasit s tím, aby její texty byly v antologii uveřejněné, má legitimní nárok na to, aby nakladatel knihu přestal šířit. Mimochodem pokus argumentovat tím, že použití jednoho textu od každé autorky se dá brát (ve smyslu autorského zákona) jako citace, v tomto případě zkrátka neobstojí.

Celá událost má jeden pozitivní rozměr. Milá Mácho není první kniha podobného druhu, ke které si nakladatel neobstaral souhlas autorů s uveřejněním jejich textů. Jak upozornili třeba Jan Nemček nebo Petr Motýl, stalo se to v i případě antologie Briketa. (A pokud se nemýlím, ani při přípravě jednotlivých vydání Nejlepších českých básní se smlouvy s autory neuzavíraly.) Je to ale podle všeho poprvé, kdy se autorky rozhodly ozvat, přihlásit se o svá práva a takovému jednání se vzepřít. Tím udělaly cennou službu celé literární komunitě – posílily tak sebevědomí těch, kdo by se v podobné situaci zdráhali cokoli říct, a zároveň připomněly nakladatelům, že jsou věci, které prostě není možné odbýt mávnutím ruky. Díky za to!

Jistě, někdo může namítnout, že se zas tak moc nestalo. Honorář za použití jednoho básnického textu by byl spíš symbolický a antologie tak menšinového žánru jako poezie v nákladu šesti set kusů asi knižní trh nezboří. Jde ale samozřejmě o princip.

Jednak v tom smyslu, že zákon nějakým způsobem nastavuje pravidla, kterými se musíme všichni řídit. Také platí, že pokud si mezi sebou autoři a nakladatelé něco dohadují, je pro obě strany lepší – a kdykoli následně prokazatelnější –, když je to černé na bílém. Dává nám taky volnost – třeba se honoráře vzdát, pokud uznáme, že to situace vyžaduje. Ale v neposlední řadě jde o vědomí, že autorské dílo a práce odvedená při jeho vzniku mají nějakou hodnotu, kterou je potřeba uznat a chránit. A jde samozřejmě také o nezbytný a oboustranný respekt.