Mnohí výskumníci a výskumníčky upozorňujú aj na obrovskú potrebu inklúzie rodových, rasových a národnostných skupín pri príprave, trénovaní a testovaní dátových algoritmov LLM.

Podobně jako při generování poezie, tak i při vytváření prozaických textů znamenalo zveřejnění jazykového modelu GPT-2 enormní kvalitativní skok kupředu. Přesto však první výsledky byly dokladem právě jen zmíněného skoku, nikoli však ještě jazykově bezchybného výsledku.

Když jsem dostal nabídku pokusit se nějak o Kahudu, celkem bezelstně jsem na to kývl, protože mně přišlo vlastně zajímavé psát o někom, koho jsem znal, jehož poslední knihy se mi obsahem vůbec nelíbí, a přesto je to moje literární hvězda. A také mě zajímá teze, že dobrá literatura je střídmá grafomanie. Je to tak?

Upřímně – nemůžu tomu uvěřit, jak živá je mladá ostravská poezie, jak vstřebává soudobé problémy světa a jak je transformuje do básní, které nevedou k nějaké jednotné lince „ostravské poezie“, ale naopak je každý z tohoto básnictva ryze svůj.

Kdokoliv píše o dějinách literaturu na Ostravsku, Bezručovi se nevyhne. V hospodách se tu pořád vede živá disputace, od koho Vladimír Vašek opisoval. I básník Petr Čichoň při jednom z nedělních setkání v hotelu Green pod kultovním ostravským vrchem Landek kroutí hlavou nad tím, jak Bezruč bezostyšně oloupil o verše učitele Ondřeje Boleslava Petra.

Lze tedy říct, že alespoň v tom malém výseku světa, představovaném palubami oněch dvou letadel, „tištěné slovo“ už fakticky přestalo existovat. A aerolinky, které mu uštědřily ránu z milosti, tak učinily takřka bez mrknutí
oka.

Alchymie jižanského léta všechny letní paradoxy vybičuje k důslednosti a pospojuje ve výbušném svazku. Léto upírá své hypnotické kulaté oči, zrozené ze slunce a moře, až se v jejich záři snadno ztratí pocit oddělení.

Všecko, co se těmto lidem plete v hlavách, má v sobě přirozeně také zrnko pravdy; dělají však ze sebe služebníky tohoto neurčitého obsahu pravdy, místo aby byli jeho pány.

Poundův životní omyl je ovšem neodmyslitelně spjatý s básnickým dílem, jehož krása se vyrovná snad jen jeho náročnosti.

Rilke pochopil magii hlasu, že sama řeč nemůže, moc slova dotváří až jeho zvuk.

Pokud je poznávacím znamením ideologie její neviditelnost, český novomediální prostor byl neprodyšně ovládnut.

Vila-Matasův Bartleby a spol. je nadějí pro všechny, kdo se domnívají, že literární nesmrtelnosti dosáhnou jen úctyhodným počtem vydaných knih. Omyl – plně postačí, bude-li pamětihodný způsob, jímž se psaní či publikování zřekneme.

Mám koníčka: psát o současné české literatuře. Říká se tomu literární kritika a je to docela jednoduché. Většinou postupuji tak, že si nejprve přečtu určitou knihu, pak čekám, jestli se mi udělá názor – a pokud ano, pokouším se jej pomocí slov adekvátně zformulovat, přičemž se snažím, aby potenciální čtenář můj text pokud možno dočetl až do konce. A jednou za čas se mi udělá názor, který překračuje hranice jedné knihy, případně se týká literárního života. To pak zmatlám cosi, co by se dalo nazvat úvahou či dokonce esejí. Většinou se týkají obecnějších otázek fungování literatury v naší přítomné společnosti, ovšem s přihlédnutím k minulosti, z níž vyrůstají. Tak jako včil.

Judaismus nikdy nepropadl pokušení plést si realitu s iluzemi, což je patrné už v bibli, a talmudské spory ‚ke slávě Nebes‘ o jakýkoliv detail učení svědčí o úctě k pravdě. Jde-li opravdu o život, nelze před skutečností zavírat oči.

Napříč dějinami ovšem existuje ještě jeden typ literárněkritické lenosti, a to ten, který schopnost skutečně tvůrčím způsobem myslet substituuje opakováním bezobsažných frází a myšlenkových vzorců.

Stejnou funkci jako Stalin měl v oficiálně editované české poezii té doby obraz Klementa Gottwalda.

Odklon od velkých témat, jimiž se zabývali „mistři“, a s ním související opuštění vysokého jazyka plného abstraktních pojmů bylo pro mnohé něčím, co nikdy nedokázali plně přijmout.

Svět Jana Kameníka je světem a fortiori esoterickým, který zahrnuje prvky křesťanské – ale přetváří si je a vykládá zcela po svém.

Po prázdninové přestávce se Tvar vrací k pokračování cyklu Dějiny kolonialismu, jehož vydávání zahájil loni na podzim. Pojednání, které zveřejňujeme a jehož autorkou je česká historička žijící ve Finsku Veronika Sušová-Salminen, si všímá ruské koloniální expanze do střední Asie v posledním půlstoletí před únorovou a říjnovou revolucí.

Nový světový řád, který po druhé světové válce prosadily nové supervelmoci a OSN, odsoudil k zániku „starý“ kolonialismus evropských mocností.

Vejdi k studni a roztoč se kolem ní, / ze středu vychází veškeré kroužení.