Do jaké míry je italská recepce díla Milana Kundery reprezentativní? V jistých ohledech sdílí ideologické čtení, jež jej nevyhnutelně charakterizovalo v mnoha kulturních kontextech, zároveň má ale také své specifické rysy. Je například symptomatické, že o propagaci Kunderových textů se často starali levicoví spisovatelé, kteří zastávali významné role v italském nakladatelském světě sedmdesátých a osmdesátých let a nahlíželi na něj se sympatií, dokud se pohyboval v rámci obrany ideálů pražského jara, a se sympatií mnohem menší, když dekonstruktivně nahlížel na komunistický totalitarismus a ironizoval levicového intelektuála.

Z nekonečné Itálie si každý vybere tu svou. Nekonečnost a smrtelnost: podivuhodně jedna druhou nevylučuje. Thomas Mann nechal svého usedlého německého spisovatele zemřít v Benátkách na antickou krásu mladičkého chlapce. Josif Brodský osmnáctkrát prožil v Benátkách zimu a pro knížku o jejich tekuté i klenuté poezii pojmenoval podle staré „nemocnice pro nevyléčitelné“ pás základů města pokrytý kamenem podél vody, od města odvrácený.

O lingvistických strategiích politicky angažovaného výtvarného umění po únoru 2022, ať už performativního umění, street artu, či jiných forem, které je již od dob moskevského konceptualismu silně jazykově a textově orientované, píše v textu „Rekalibrování ruštiny“ Anastasiia Spirenkova.

Mnozí umělci současného Ruska se stále snaží používat svůj rodný jazyk při tvorbě, která reflektuje témata násilí (státního i domácího), tolerance, otevřenosti, queer témat a mnoha dalších. Témata, která byla ze strany úřadů potlačena a zakázána, existují nejen ve výtvarných dílech, ale i v práci překladatelů, kteří seznamují rusky mluvící čtenáře s novou evropskou vědeckou a uměleckou literaturou.

Provokativní pohled na empatii má psycholog Paul Bloom z Yaleovy univerzity, který ve své knize Against Empathy: The Case for Rational Compassion tvrdí, že empatie – chápaná jako emocionální sdílení bolesti druhého – může být morálně zavádějící, nespravedlivá i neefektivní. Můžeme například soucítit více s dítětem, které známe z fotky, než s tisíci anonymních obětí hladu.

Vedle Kláry Vlasákové je citovanou autorkou i Charlotte Brontë, která na vysílení z nadměrného zvracení v těhotenství sama zemřela. Sice se psal rok 1855, ale o téměř dvě stě let později se diskuse kolem ženského zdraví a ženské role neposunula zdaleka tolik, jak bychom si přály.

Mimochodem, v současné době pracuju na povídce do jedné hororově-mysteriózní antologie. Jde o příběh mladého páru, který se právě přestěhoval do nového bytu, ale zjistí, že v něm nejsou sami… Je tu také zlověstně se tvářící kočka. Držte mi palce, bojím se, jak to celé dopadne!

Kapacitu mladých nejspíš zahltily informační technologie, exploze zábavy, která produkuje podobné zplodiny jako spalování uhlíku, zplodiny hůře detekovatelné, projevující se na duši. Nejde jen o zábavu, začalo to už knihami. Jde o cokoli, co odvrací od bližního a uvrhuje ho do samoty.

Poundův životní omyl je ovšem neodmyslitelně spjatý s básnickým dílem, jehož krása se vyrovná snad jen jeho náročnosti.

Rilke pochopil magii hlasu, že sama řeč nemůže, moc slova dotváří až jeho zvuk.

Pokud je poznávacím znamením ideologie její neviditelnost, český novomediální prostor byl neprodyšně ovládnut.

Vila-Matasův Bartleby a spol. je nadějí pro všechny, kdo se domnívají, že literární nesmrtelnosti dosáhnou jen úctyhodným počtem vydaných knih. Omyl – plně postačí, bude-li pamětihodný způsob, jímž se psaní či publikování zřekneme.

Mám koníčka: psát o současné české literatuře. Říká se tomu literární kritika a je to docela jednoduché. Většinou postupuji tak, že si nejprve přečtu určitou knihu, pak čekám, jestli se mi udělá názor – a pokud ano, pokouším se jej pomocí slov adekvátně zformulovat, přičemž se snažím, aby potenciální čtenář můj text pokud možno dočetl až do konce. A jednou za čas se mi udělá názor, který překračuje hranice jedné knihy, případně se týká literárního života. To pak zmatlám cosi, co by se dalo nazvat úvahou či dokonce esejí. Většinou se týkají obecnějších otázek fungování literatury v naší přítomné společnosti, ovšem s přihlédnutím k minulosti, z níž vyrůstají. Tak jako včil.

Judaismus nikdy nepropadl pokušení plést si realitu s iluzemi, což je patrné už v bibli, a talmudské spory ‚ke slávě Nebes‘ o jakýkoliv detail učení svědčí o úctě k pravdě. Jde-li opravdu o život, nelze před skutečností zavírat oči.

Napříč dějinami ovšem existuje ještě jeden typ literárněkritické lenosti, a to ten, který schopnost skutečně tvůrčím způsobem myslet substituuje opakováním bezobsažných frází a myšlenkových vzorců.

Stejnou funkci jako Stalin měl v oficiálně editované české poezii té doby obraz Klementa Gottwalda.

Odklon od velkých témat, jimiž se zabývali „mistři“, a s ním související opuštění vysokého jazyka plného abstraktních pojmů bylo pro mnohé něčím, co nikdy nedokázali plně přijmout.

Svět Jana Kameníka je světem a fortiori esoterickým, který zahrnuje prvky křesťanské – ale přetváří si je a vykládá zcela po svém.

Po prázdninové přestávce se Tvar vrací k pokračování cyklu Dějiny kolonialismu, jehož vydávání zahájil loni na podzim. Pojednání, které zveřejňujeme a jehož autorkou je česká historička žijící ve Finsku Veronika Sušová-Salminen, si všímá ruské koloniální expanze do střední Asie v posledním půlstoletí před únorovou a říjnovou revolucí.

Nový světový řád, který po druhé světové válce prosadily nové supervelmoci a OSN, odsoudil k zániku „starý“ kolonialismus evropských mocností.

Vejdi k studni a roztoč se kolem ní, / ze středu vychází veškeré kroužení.