Upřímně – nemůžu tomu uvěřit, jak živá je mladá ostravská poezie, jak vstřebává soudobé problémy světa a jak je transformuje do básní, které nevedou k nějaké jednotné lince „ostravské poezie“, ale naopak je každý z tohoto básnictva ryze svůj.

Kdokoliv píše o dějinách literaturu na Ostravsku, Bezručovi se nevyhne. V hospodách se tu pořád vede živá disputace, od koho Vladimír Vašek opisoval. I básník Petr Čichoň při jednom z nedělních setkání v hotelu Green pod kultovním ostravským vrchem Landek kroutí hlavou nad tím, jak Bezruč bezostyšně oloupil o verše učitele Ondřeje Boleslava Petra.

Lze tedy říct, že alespoň v tom malém výseku světa, představovaném palubami oněch dvou letadel, „tištěné slovo“ už fakticky přestalo existovat. A aerolinky, které mu uštědřily ránu z milosti, tak učinily takřka bez mrknutí
oka.

Alchymie jižanského léta všechny letní paradoxy vybičuje k důslednosti a pospojuje ve výbušném svazku. Léto upírá své hypnotické kulaté oči, zrozené ze slunce a moře, až se v jejich záři snadno ztratí pocit oddělení.

Všecko, co se těmto lidem plete v hlavách, má v sobě přirozeně také zrnko pravdy; dělají však ze sebe služebníky tohoto neurčitého obsahu pravdy, místo aby byli jeho pány.

Charlotta Masaryková ještě stihla uplatnit svůj vliv při prosazení volebního práva žen v nové republice a zúčastnit se prvních takto nastavených voleb roku 1920.

Brno se vlomilo i do další Blatného sbírky Tento večer (1945). Zde už jde o Brno periferií, pavlačí, náhodně zachycených hlasů, dokonce i účtů z obchodu; někdy jde jen o pouhé výčty, aniž se přesně ví čeho a jakého původu. Tedy Brno, kdy Blatný píše ve stylu Skupiny 42.

… Čtení v Brně má všude stejnou hodnotu. Blatného „každý okamžik je hoden básně“ tady stále platí. A platí to hlavně o těch místech. A možná vůbec nejde o Brno, jako spíš o současnou mladou generaci.

Hašek věděl, jak osvobodivý je smích: neubráníme se mu, když nečekaně vezmeme na vědomí pravdu, vůči níž jsme byli slepí. Zejména když prohlédneme hloupost, která se vydává za pravdu a za dobro.

Pavel Janoušek mne ve svém článku „Jsem starý a hloupý srandista, co si už nenechá poradit“ vyvolal jménem, jako druha postiženého stejným příkořím: zákazem nevážnosti, čímž obě polemiky nepřímo spojil a donutil mne tím k reakci.

Kořeny radikálních intervencí umělců do veřejného prostoru leží podle našeho názoru v revolučním diskursu avantgardního umění, konkrétně pak v jevištních akcích dadaistů.

Za důležitější považuji poukázat na Kandou ignorovaný fakt, že můj text byl adekvátní reakcí na daný podnět, neboť tím, kdo pracoval s prvky nevážné komické nadsázky, byla už sama Olga Stehlíková, byť možná bezděčně.

Není už načase, aby se česká kultura, potažmo česká společnost jako celek, začala brát trochu vážně? Nebo tak jako politika vstupuje údajně do postpravdivé éry, vchází i česká literatury do éry postpolemické?

Jednou z domněle odvážných, dnes již samozřejmých tezí oné doby bylo, že pokud by se podařilo krizi kritiky překonat, mělo by to blahodárný dopad nejen na schopnost čtenářů k literatuře přistupovat a číst ji, ale zprostředkovaně i na zlepšení schopnosti celého národa kriticky myslet, volit si úctyhodné představitele atd. Dnes již víme, že tato závislost skutečně platí.

…místo Pavel Janoušek je nutné psát Pavlo Janouško a místo Olga Stehlíková Olgo Stehlíko. A až se vžijí správná jména takových autorčat, jako byla Boženo Němco … či Kosmaso, bude konečně sexismus odstraněn

Bez rakouské dramatické tvorby, a to i té nejnovější, by současné německojazyčné divadlo vypadalo úplně jinak a bylo by značně ochuzené.

Festival spisovatelů Praha našel téma pro letošní ročník ve slavném Dostojevského románu – Zločin a trest.

Moderní kolonialismus je spojený nejméně se třemi jevy – s objevitelskými cestami, osídlováním a se vznikáním raně kapitalistických vztahů závislosti a světového systému. Průkopníky zámořských objevitelských cest na počátku novověku byli Portugalci a Španělé, k nimž s nepatrným zpožděním záhy přibyli Angličané, Nizozemci a Francouzi. O ruské koloniální expanzi východním směrem, která nabrala obrátky v souvislosti s upevňováním ruské státnosti v 16. století, píše v tomto čísle česká historička a spolupracovnice Tvaru Veronika Sušová-Salminen, která trvale žije ve Finsku.

V předchozím čísle jsme zveřejnili první část textu historika Jana Klímy o portugalské expanzi do Asie, který nyní uzavíráme. Autor přibližuje portugalské úspěchy, vrcholící v 16. století, ale ozřejmuje i postupný úpadek portugalského vlivu v Indii i na Dálném východě, na němž měly rozhodující podíl konkurující evropské mocnosti Anglie a Nizozemsko. Ty, ačkoliv se každá z nich hlásila k jiné formě protestantismu, společnými silami zmařily i sen katolických monarchií, podporovaný papežem, o obrácení Asie na katolickou víru, jakkoliv úspěchy, které na tomto poli sklidili Španělé na Filipínách či Francouzi v Indočíně, nelze přehlížet. Zůstává paradoxem dějin, že to nakonec bylo oslabené Portugalsko a nikoliv např. mnohem silnější Velká Británie, které se jako poslední evropský stát vzdalo posledních zbytků svých asijských držav: předání Macaa Číně na sklonku 20. století se tak stalo symbolickým potvrzením falešných představ o evropské nadřazenosti.

Asie, zvláště některá její území, byla Evropanům známa již od starověku, a rovněž evropské středověké národy s ní byly v relativně občasném obchodním a kulturním kontaktu.

Velké zámořské objevy na konci středověku a během raného novověku přispěly ke vzniku novověkého kolonialismu a následnému rozdělování světa mezi některé evropské mocnosti, mezi nimiž vynikly zejména přímořské státy s dlouhou tradicí mořeplavectví. V minulém pokračování cyklu Dějiny kolonialismu doc. Jan Klíma z Univerzity Hradec Králové představil v koncentrovaném přehledu portugalské zámořské cesty a vytváření závislých území zejména v Americe a v Africe. Tentýž autor nyní pojednává o osudech největší portugalské kolonie, Brazílie, kterou potkal podobný osud, jaký na půdě jižní Ameriky stihl rovněž kolonie španělské, tedy o její cestě ke státní samostatnosti v 19. století.

Středověk se jako etapa světových dějin uzavíral zvolna a datace počátku novověku Kolumbovou cestou v r. 1492 je spíše věcí konvence než vědecky uznanou „pravdou“. Přesto lze říci, že vedle nástupu humanismu a renesance či vynálezu knihtisku je přelom obou epoch vrouben zámořskými objevy. Právě ty stály u počátků soupeření evropských mocností o koloniální rozdělení světa, a tedy i u kolonialismu ve vlastním smyslu slova.

V tomto čísle Tvaru otiskujme druhou, závěrečnou část článku Josefa Žemličky pojednávajícího o německé kolonizaci 13. století. Autor, profesor Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a zaměstnanec Historického ústavu AV ČR, se v něm vyrovnává s tématem německé východní kolonizace také jako s poltickým tématem, které bylo v době vyhrocujících se národnostních zápasů předmětem sporu mezi německými a českými historiky.

Cyklus Historie kolonialismu, jehož vydávání jsme započali v září 2016, otevíráme v novém roce článkem Josefa Žemličky, pojednávajícím o německé kolonizaci 13. století, označované někdy jako Velká východní kolonizace. Autor, který je profesorem Karlovy univerzity a souběžně působí i v Historickém ústavu AV ČR, se období 13. stol. věnuje dlouhodobě: napsal řadu studií, několik monografií (Přemysl Otakar I. Panovník, stát a česká společnost na prahu vrcholného feudalismu, Praha 1990; Čechy v době knížecí 1034–1198, Praha 1997;  Počátky Čech královských 1198–1253, Praha 2002; Přemysl Otakar II.: král na rozhraní věků, Praha 2011 aj.) a také román. Svůj článek věnuje přehledu historické diskuse o německé kolonizaci v posledních dvou stoletích, v níž se živě střetávali čeští i němečtí historikové. Text je rozsáhlý, publikujeme jej proto na pokračování ve dvou číslech.