Učitel literatury je zvláštním způsobem poctěn, privilegován, zároveň je vázán velikou zodpovědností nejen k oboru, ale zejména ke svým žákům a ke komplexnímu rozvoji jejich osobností.

Možná je na autorská čtení do hospod a kaváren vodím proto, abych hostinským přihrál hosty a sobě umožnil konzumaci alkoholu vlastně v pracovní době. Možná tohle všechno dělám, protože nic jiného a lepšího neumím (vždyť víte, obě ruce levé). A protože mě to baví.

V těchto post-politických poměrech, jejichž kontury tu byly velmi zhruba nastíněny, nemůžu než s útrpností konstatovat: vnutí-li se mému tvůrčímu vzepětí obligátní politické téma dnes, zjišťuji s mrazením v zádech, že je doprovází pocit převážně depresivní úzkosti a bezmoci. Výbuchy jakkoli černohumorného imaginativního hněvu již realitě nestačí.

Jakkoli byla řada Miłoszových veřejných postojů podobně provokativní a pochybovačná, nacházíme v jeho tvorbě spíše ozvěnu faustovského ducha, toužícího po vědění, které obsáhne celý svět. Autorský subjekt jako by procházel po vytržení z ráje dětství kruhy pekla a smíření až ke svým pozdním návratům do ztraceného domova.

Jednou z nejvýznamnějších oblastí, v níž jsou Afroevropané aktivní, je literatura. Mezi příklady afročeských autorů patří Obonete Ubam, česko-nigerijský spisovatel a autor termínu „Afročeši“, nebo Čechokonžan Tomáš
Zmeškal. Jejich knihy přibližují skrytý i zjevný rasismus, s nímž se během svého života setkali, i jejich interetnické dědictví.