Aslı Erdoğan strávila 132 dní ve vězení, aniž by jí někdo vysvětlil proč. Po neúspěšném pokusu o vojenský převrat v roce 2016 se turecký prezident Erdoğan považující novináře za „bohy terorismu“ rozhodl, že je třeba přitvrdit, a došlo k výrazným čistkám v armádě, justici, školství a také kultuře. Zaniklo kolem 150 redakcí novin, rádií a tiskových agentur. Kolem tří set novinářů bylo vězněno. Aslı nakonec pustili, nadále jí však hrozí soud a trest – za údajnou vlastizradu a členství v teroristické organizaci, přesněji za to, že je v redakční radě prokurdských novin Özgür Gündem, kam i psala sloupky. Na tom je absurdní to, že dle Aslıných slov to byla funkce symbolická, rada nikdy nezasedala.

Po propuštění z vězení nesměla vycestovat, to jí bylo umožněno až po půl roce. Pas dostala až v září roku 2017, a mohla tedy odjet do německého Osnabrücku převzít Cenu za mír Ericha Maria Remarqua. A od té doby se do vlasti nevrátila, žije ve Frankfurtu nad Mohanem, a to díky stipendiu pro pronásledované spisovatele „Město jakožto útočiště“. Na obálce její knihy Dům z kamene, která letos na jaře v Německu vyšla v rozšířeném vydání, se o Aslı píše, že „žije v exilu v Německu“. Exil, slovo, které si pamatujeme leda tak z hodin literatury. Přitom pořád jsou země, které exil cíleně způsobují. V tureckém vězení dosud zůstává 170 novinářů, kromě toho je vězněno kolem 300 000 dalších lidí. V Turecku se údajně v současné době staví nová vězení.

Ke svému současnému životu v Německu Aslı v rozhovoru pro Deutsche Welle řekla: „Život tady je pro mě průjezd, most. Nejsem tady doma. Pachatelé v Turecku si dávají načas. Můj případ není uzavřený – už dva a půl roku. Snažím se tady nezapustit žádné příliš pevné kořeny, abych byla připravená si zase sbalit kufry. Není jednoduché takto žít.“

Pokaždé mě uchvacuje, jaké různé osudy lidi k psaní přivádějí. U Aslı cesta ke psaní, úspěšné kariéře spisovatelky a následném životu v exilu, kde se z ní stala jedna z největších ikon boje za svobodné Turecko, vedla přes informatiku a fyziku. Dva roky pracovala ve švýcarském CERNu, poté pracovala na doktorandském výzkumu v Riu de Janeiru. Pak se ale vrátila do Turecka a fyziku opustila. Začala se věnovat psaní knih a byla v tom velmi úspěšná. Roku 2010 obdržela Cenu Saita Faika.

Kniha Dům z kamene vyšla před deseti lety. Tedy předtím, než Aslı šla sama do vězení. V mnohém tak v knize předznamenala pozdější dění: „Když jsem tu knihu psala, neměla jsem žádnou osobní zkušenost s vězením. Měla jsem několik zážitků s tureckou policií, ale nic víc. Ale četla jsem spousty protokolů a taky hovořila s mnoha lidmi, kteří byli mučeni. Když jsem těmto lidem naslouchala, bylo tam vždycky něco víc mezi řádky. Obrovské, absolutní ticho kolem tohoto traumatu. Můj záměr jakožto spisovatelky bylo najít jazyk, kterým můžu říct to nevýslovné. Hodně toho nejde sdělit. Ačkoli člověk mučení sám zažil, buď o tom mlčí nebo řve. Takto týraný člověk není dobrým vypravěčem. Trauma žádné příběhy nevypráví.“ Kniha je symfonickým textem o zajetí a ztrátě všech jistot. Zlomený člověk vypráví o mučení v tureckém vězení. Niterné prožívání splývá s vnějším, nevíme, co se vlastně stalo a co je teprve děsuplnou představou. To vše vyprávěné obrazotvorným, poetickým jazykem.

Úryvek z úvodní eseje ke knize, který Aslı Erdoğan napsala při příležitosti letošního vydání v němčině:

(…) Je zcela přirozené, že se mně samotné jednoho dne mělo stát, co jsem vyprávěla a napsala. Dům z kamene se i pro mě měl jednoho dne zkonkretizovat, tak jako se to přihodilo už jiným. Postavy, situace, to všechno mělo získat tělesnou podobu. Na policejní stanici jsem neslyšela křik, ale rány a sténání. V kleci vedle bylo několik mladistvých vězňů, od ran na holé šlapky byly ušetřeni, a policisté s nimi měli dost práce. Nějaká žena plakala. Všechny ženy plakaly. Poslouchala jsem, jak jedna žena osmačtyřicet hodin bez přestání pláče. Bylo to také místo zrady; ponižující a ponížení. Umírající. Jen „anděl“ tu chyběl.

Druhé noci mě odvezli do nemocnice a pak zase zpátky. Když injekcí způsobené „zkamenění“ poněkud opadlo, vzpomněla jsem si na „dům z kamene“. Pomyslela jsem si, že už nikdy znovu nepocítím nevinnost, abych sepsala takovou knihu.

Třetí noci, té nejhorší, jsem pochopila, že anděl mohl existovat jen „okamžiky“. Aby tak člověk učinil, musel nejdříve pochopit, že anděl vůbec existuje.

Zrcadlo… Když jsem v zrcadle v domě z kamene, špinavé sklo policejního revíru v Esenleru, poprvé zahlédla svou tvář, nepoznala jsem ji.

Nyní, rok 2019, tady v Německu, se pokouším o tom vyprávět. Tři dny a tři noci v kleci velké šest metrů čtverečních, žízeň, ze které člověk šílí, smrdutá cela, postel plná skvrn od moči, státní zástupce požaduje trest na doživotí, vězeňský dvůr, na který kape voda přes elektrický ostnatý drát… Většinu jsem toho vlastně zapomněla. Události, ponížení, jména, detaily… Kdo ví, za jakou cenu jsem to všechno zapomněla. (Moje paměť je ze všeho toho zapomínání unavená.) Zůstalo jen pár výjevů, hrubé skici, jako by vytesané do tvrdých kamenů. Obrazy, kterých se nedokážu zbavit, jakkoli se snažím. Černo-bílé obrazy, šedé obrazy, obrazy barvy srdce, obrazy barvy předpeklí. (Přes den se mi daří těmto obrazům uniknout, ale noc co noc mě moje noční můry znovu a znovu posílají do „domu z kamene“.) Kolem těchto nesmazatelných obrazů se vznáší mlhavý opar. Mihotání, kapky vody, sny a noční můry, čím dál hlučnější tok, zásah blesku vše měnící v popel, hustý, neodvratitelný oblak.

Pouze nově vytvořit vnější skutečnost, tedy vyprávět fakta, skýtá možnost, ano, tu jedinou možnost, jak uniknout vnitřní skutečnosti; to už teď nějakou dobu vím.

Rány hovoří jen zřídka, a jejich hlas zní děsivě. V nekonečné poušti slov je však hlas nesen větrem pryč a zaniká. Snad lze někdy zahlédnout několik kostí, ovšem poušť je zase rychle zakryje. Ale prázdnou poušť nebo křik mohou k životu probudit pouze slova. Maličkými a podivuhodnými dotyky promění kámen v melodii a melodie v kámen, a z hrsti plné oblázků tak může vzniknout nekonečný svět, ve kterém lze potkat všechno a všechny, koho jsme kdy ztratili nebo ještě ztratíme. Zcela jiný svět, ve kterém se všechno okamžitě zlepší a zakusí svůj skutečný, hluboký smysl. Pouze v onom světě – a nikoli tady – můžeme slyšet tu nádhernou melodii, kterou nám anděl šeptá do ucha.

To je tedy můj životní příběh. V něm příběh, který nikdo neumí sepsat…

Kdo jsi?

Jsem ozvěna, která v tobě hovoří. Jsem to, co slovy nelze vyprávět, ticho, které neskýtá žádné odpovědi. A žádný smrtelník moji tvář nikdy nespatřil bez masky.

(překlad z: Aslı Erdoğan: Das Haus aus Stein, Penguin, 2019)