Michel a Robin – horolezci a nejlepší přátelé

Pro oba je Tibet synonymum pro hory. Od indického subkontinentu jej dělí mohutná hradba Himalájí s nejvyšším horstvem světa. Tohle je výzva pro každého horolezce. Jak říká Robin: „Narodili – li jste se s vášní pro hory, možná nebudete žít dlouho, ale za to nejintenzivněji. A může si přát horolezec krásnější smrt, než ustlat si v ledové peřině závějí na tibetském vrcholku?!“

Michel vždy jen dodává: „Hory obsahují život a život jsou hory!“

Michel žije typickým stylem horolezce, pro nějž ten kus vypouklé hlíny a kamení znamená víc než rodina. Dopouští se tak sice křivdy na výchově svého malého syna a zanedbávání manželky, ale co nadělá. Jeho ego je silnější a nenechá si diktovat, co by měl. Připomíná svou mohutnou postavou olympského poloboha s blonďatou kšticí. Nikdy nevychází bez svých Suunto hodinek s výškoměrem a jinými vychytávkami. Nyní, před výstupem na nejvyšší tibetskou horu, drží v ruce dopis, který ho zastihl těsně před odchodem z tábořiště. Dozvídá se o rozvodu. Prima, řekne si a cítí se být ukřivděný. Přitom si ani na vteřinu nepřipustí, že se po celou dobu dopouštěl křivdy on. Jeho samolibost, ješitnost a egoismus snad neznají hranice? Ještě se cítí jako chudáček! Druhou půlku dopisu nedočte, tohle mu bohatě stačí, zatím. Adrenalin mu letí celým tělem rychlostí blesku, když ho pinkne i do hlavy, zpanikaří a začíná se chovat neprofesionálně. Robin ho musí hodně krotit. Naštěstí se mu to jakž takž podaří.

Robin, to v životě také neměl lehké. Zda za to může jeho povaha, už těžko pozná. Robin dříve byla Robin. Žena, kterou každý muž miloval. Jen ona nemilovala je. Nemilovala vlastně ani sebe. A tak se v pětatřiceti rozhodla po šestileté analýze na pokyn své psychoterapeutky skoncovat s živořením a probudit v sobě tu správnou identitu. Její kamarádka Adéla to nějak nemohla přijmout. Snažila se jí přesvědčit o kráse ženství a o tom, jaký hřích by byl zničit takové překrásné a fatální tělo. Dar od boha. Nedokázala to vůbec pochopit. Dokonce se i načas přestaly vídat a kamarádit. Těžká rána pro feministku Adélu. Jaké však bylo její překvapení, když se po třech letech potkali ve svém oblíbeném knihkupectví a Adéla Robina nepoznala. Jen se jí zdál povědomý. Ale protože měl teď vypracované svalnaté tělo jako socha od Michelangela Buonarrotiho a kapku zbylé krásy, která dala jeho současné tváři vzhled Adonise, nenapadlo by ji to ani ve snu. Ovšem, v té situaci to vůbec nebylo na škodu, tolik se jí líbil, až se zachovala úplně školácky a trémou do něj vrazila, přičemž jí vypadla kniha, kterou právě listovala, z ruky. Robin ji samozřejmě hned poznal, ale, v momentě, kdy postřehl, že poznání není vzájemné, malinko škodolibě ji v omylu ponechal. A pozval ji na čaj o páté. Adéla nadšeně souhlasila. Mezitím co kráčeli cestou ke kavárně na roh ulice, kde se nacházelo i knihkupectví, ze kterého vyšli, uvažoval překotně, jak a kdy jí to prozradí. Uvědomoval si, že Adéla se mu vždy líbila a tak to nechtěl zase pokazit, aby se nestalo to, co poprvé.

Co tedy? Řekne jí to nebo ne? Když bude mlžit, zase se ocitne ve špatném těle. To nechtěl. Rozhodl se pro pravdu, byť lež skýtala sebezajímavější situace a vyhlídky.

A tak se stalo, že se jí zeptal, zda ho pozvává. Adéla mu odvětila otázkou, odkud by ho měla znát? Zkusila zavtipkovat, zda z minulého života? Že má trochu pocit, jako kdyby se už viděli, poznává jeho duši. Měl ji velmi krásnou a plnou porozumnění. A ty oči! Zadívala se mu opět do tváře. Ano! Znám ty oči, ale… ten orlí nos ji mátl. Netušila, že nos prodělal plastickou operaci. Druhý chirurgický zářez na jeho těle.

Pomohl jí v zoufalém tápání. Drahá Adélo, to jsem přece já, tvá nejlepší kámoška Gisele. Adéla převrhla hrneček s jasmínovým čajem. “Proboha! Je mi špatně!“ Zaječela. Před očima ji zablikaly mžitky. Nechtěla ani pomyslet… natož domyslet. Z jejího prince zbyl jen popel. „Proč?!“ křičela v duchu na sebe. Nevěřila svým smyslům a zkusila se štípnout. Určitě spí. Vždy snila o muži, který se zpřítomní před jejíma očima jako vysněný ideál. Což Robin byl, až na tu minulost. Ta ji trochu do představ nezapadala. Ale rozhodla se, že své zkostnatělé názory zkusí srovnat do latě a přeprogramovat se. Robin ji ruku chytil a snažil se ji ukonejšit medovým tónem svého nyní hlubokého hlasu. Říkal jí, ať se zkusí na svět podívat bez předsudků. A odpustí všem, zejména sama sobě. Jako to udělal on. „Proč se tak stigmatizuješ Adélo? Zeptal se jí. Já jsem přece vždy byl muž a jen slepý by to neviděl. To jsi tak krutá feministka, že mi to do smrti nezapomeneš?!“

Nebyla schopna slova a strnule hleděla někam do prázdna.

„Podívej se na mě, Adél, no tak!“ Vyzval ji.

Mrtvým pohybem k němu natočila hlavu. Začaly jí stékat slzy po tváři. Robin se k ní naklonil a políbil ji. Nebránila se. Vlastně jen trochu, na oko. Aby si nemyslel, že je laciná kořist. Ale v životě se necítila s žádným mužem štastněji. Vzali se. Křivdila mu neprávem. A z nevědomosti.

Michel hodil po Robinovi lano a zeptal se, zda zkontroloval výstroj a má už vše. Ten přikývl. Zatloukli první skobu do útrob svého 7088 m dlouhého miláčka. Proč ničíme to, co milujeme? Prosvištělo hlavou Michela. Chvilková slabost protknutá filosofickou úvahou. Takových se našlo u Michela poskrovnu, jenže o to silněji pak tryskaly z hlavy a úderně bodaly. Otočil se směrem k severozápadu, tam někde v dáli se rozkládá Lhasa. Vzpomněl si na pár nezapomenutelných dní, které v tom místě strávil. Hlava mu dnes vypovídala koncentraci. A lezení vyžadovalo totální soustředení. „ Postřeh borče!“ zavolal na něj, nad ním visící Robin. Kolem něj prosvištělo lano. To mu trochu pomohlo. Jeho podvědomí ať si řeší dopis, jak chce, ale jeho vědomá mysl září štěstím. Po tomhle toužil celý život. Všechny ty kamenné krásky světa, které spolu s Robinem pokořily, se ve srovnání s touhle jevily jako malé služebné. Prostě trenažéry. Teď pod svým tělem cítí skutečnou královskou krev.

Prošpikovávali svými skobami a kladívky tibetskou krásku skrz naskrz. Chvilkami se až zdálo, že slyší její bolestné vzdechy. Nejspíš ji to skutečně pokořovalo.

Lezou v Tibetu na nejvyšší horu, zabodávají a zasazují rány do zemské kůry, která se vyvrstvila až do nebeských výšin. Na protest drolí kameny a snaží se je shodit. Pomocí větru a dalších povětrnostních vlivů. Zěmě soptí. Kladívkem klepou do bezbraných stěn a zabodávají prsty do škvír, které vytloukl čas. Také surově drtí železné skoby do kamenných útrob skalnatého povrchu. Tu a tam kopou lezečkama do trsu rostlinek, do té doby v poklidu živořících v nevlídné symbioze hornatého pláště.

Když dolezou na vrchol, z posledních sil a zcela vyčerpaní, v dálce spatří lávu, která zalila překrásné údolí. Důsledek vzteku a bezmoci matky Gaiy. Její slzy.

Jednu chvíli se zdálo, že se jim záměr nezdaří, počasí se nepřiklánělo na jejich stranu a v dálce slyšeli bouři. Jenže už se nomohli vrátit. Vrchol k nim vztahoval náruč. Posledních pár metrů rozhodlo štěstí než lezecký um. Vlastně i trochu Michélův postřeh. Ze všech horolezců, které Robin znal, a že jich nebylo málo, patřil Michél mezi mimořádné talenty. Jeho reflexy už mu několikrát zachránily život. Obdivuhodná vlastnot. Stejně jako teď. Chyběla vteřina nepozornosti a vznášel by se na nebeské cestě smrti. Zareagoval však dřív, než jeho mysl. Základní instinkt. Neuvěřitelnou mrštností přeručkoval z lámajícího se převisu a zachytil se pevného bodu. Neskutečné. Pomyslel si Robin. Ačkoliv lezl vždy první, obdivoval Michela, který od jejich prvního setkání patřil mezi jeho vzory.

Když se celí zadýchaní a rudí usadili na vrcholku, křičeli štěstím jako dva malí blázni. Adrenalinová chvilka patřila jen jim a tomuto vrcholku. Ta krása je rozbrečela. Možná za to mohla i únava a vyčerpání. Nervy bez správného obalu jen brnkají. Vrhli se na poslední zásoby sladkostí a vody. Klepajícíma rukama mechanicky krmili svá ústa. Hltali jako vlci. Všechno najednou. Sušené hovězí, krůtí i rybí maso, čokoládu, sušenky a iontové nápoje. Na moment oněměli blahem. Nepopsatelná slast!

Spokojený Michel si sedl, že si dočte druhou půlku dopisu. Robin ho odrazoval. Měl by to nechat až na potom, když budou dole v táboře. Michel však patřil mezi netrpělivé ohnivé povahy. A nenechal si poradit. Usedl a četl.

Právě se dozvídá, co se stalo jeho sestřenici. Začíná se klepat vzteky! A chce okamžitě zpět do tábora. Rychle. Tentokrát ho robin nezklidní. Ptá se tedy, co se stalo? Znásilnili mi sestřenici, nějaký zasraný cikán, který měl sedět, a ti zmetci ho pustili. Slovensko je kraj barbarů. Nesnášel to tam. Tu vesnici, kam se nastěhovali samí Romové, kteří okrádali ostatní. O peníze, o klid, o čas, o vše! A teď tohle! Viděl rudě. Když se dozvěděl poprvé, co se stalo, že ten cikál znásilnil starou devadesátiletou paní a pak její dceru, která přišla domů a matka se na to svázaná musela dívat, už tenkrát ho chtěl zabít. A měl to udělat. Ted si to vyčítal. Svou rodinu opravdu miloval a udělal by pro ni vše. Kopal kolem sebe bezmocí. Toho parchanta zabije, i kdyby už nikdy neměl vidět hory. Takové svinstvo!!!

„Lezeme!“ Zavelel!

Robin cítil potenciální nebezpečí, ale nemohl nic udělat. Nadával si jen v duchu, proč ho kruci nepřemluvil přečíst si ten pitomý dopis až dole. Co naplat. Nezbývá, než se smířit se situací a osudem. Pomalu se spouštěli po malých úsecích dolů. Michel se ovšem úplně přestal ovládat a choval se zbrkle. Vzteky skoro neviděl. A Ňančhen Thangla konečně měla možnost pomstít se za všechny křivdy, které na ní kdy horolezci napáchali. Vyzvracela ze sebe jeden těžký kámen, který se nacházel pod jeho pravou nohou. Vzápětí vyplivla další a ten strhl celou invazi kamenné suti. Lepší konec si Michel opravdu nemohl přát. Ale pomstu již nevykoná. Snad jako duch? Na to vše myslel při velmi krátkém letu, než dopadl. Jeho záchrana postrádala smysl. Byl na místě mrtev. To se stalo, když se sesouvali zhruba v polovině cesty do tábora. Robin musel napnout vše své mužství, aby na místě nezkameněl a dobrovolně neskočil střemhlav. Tolik smutku, který právě zakoušel a neskutečné psychické bolesti, jež se prolínala s tou fyzickou, snad nezažil. V jedné vteřině přišel o nejlepšího kamaráda, o borce borců, nejlepšího horolezce a svého učitele. A zůstal sám na stěně. Když se dostane včas do tábora, tam už budou ostatní, má šanci přežít, ale zvyšovala se rychlost větru, nebe temnělo, spiknutí atmosféry.

Vzpomněl si, co se kdysi přihodilo na úbočí sopky Mount St. Helens, kdy pokryl oblak plynu, sopečného prachu a popela oblast v rozloze 400 km2, zničil dokonce i rozsáhlé lesy a vystoupal do výšky 25 km.

Došlo mu, že zemské desky jsou nevyzpytatelné a dostanou – li se pod tlak, nikdo a nic je nezastaví. Rozhodl se, že přestane lézt, pokud přežije.

Podařilo se. K tábořišti dolezl takřka zázrakem. Postarali se o něj se vší dostupnou péčí. Když vypověděl, co se přihodilo. Zapálili horolezci svíčky a uctili Michela hodinou ticha. Zasloužil si to.

Po návratu domů se Robin rozhodl navštívit své rodiče v Maďarsku. Když se krátce zotavil, svěřil se se svým úmyslem skoncovat s horami jednou provždy, své drahé ženě Adéle. Ta tu, pro ni, zcela senzační zprávu uvítala s takovým nadšením, že týden nevylezli z ložnice. A tak i nadšeně souhlasila s návštěvou tchyně. Hodinu před odletem do Maďarska se v novinách dočetli o rudé apokalypse. Psalo se tam o ekologické katastrofě v Devecseru, městě, kde žili Robinovi rodiče. Údajně se protrhla hráz s extrémně toxickým odpadem. Rudé bahno je prý silně alkalické, obsahuje dokonce rtuť a arzen. Jedná se vlastně o odpad, který zůstává po zpracování horniny zvané bauxit, z níž se vyrábí hliník.

Robin začal křičet: „kdo kurva potřebuje hliník?!!!!! V dnešní době?! Ať jdou ti šmejdi do prdele!!!“

Země

Brání se. Jak? Všemi způsoby. Nejen přírodními katastrofami, ale také nemocemi, viry a zákeřným hmyzem, jímž přenáší spoustu druhů nemocí. Hladomorem, neúrodou a rovněž genetickými mutacemi. Tělesně postižení jsou toho důkazem.

Dovětek v úvaze:

Jsou ve srovnání s křivdou na samotné planetě jiné křivdy malichernější? Křivda na židovském národu, na Romech, na asiatech, černoších, indiánech nebo ženách… Nejsou!!!

Ačkoliv lidstvo globálně páchá zlo na své největší a nejvelkorysejší matce, která mu poskytuje nadstandartní nerostné bohatství a zdroje života, jako by to nestačilo. Ještě vyhledávají lidé konflikty mezi sebou tím, že se nadřazují svou rasou, svým pohlavím, sexuální preferencí, zkušenostmi, věkem, zálibami nebo intelektem na úkor zdánlivě slabších nebo prostě jen odlišných příslušníků stejné kategorie.

Válka je křivda. Mír je křivda taky. Pro magory, kteří bez války žít neumí.

Žena je ukřivděna po celá dlouhá staletí až ke kořenům vzniku mýtů historie lidsva. Proč? Trpí za svou jedninečnost, kterou ji zlí muži závidí. A božský dar rození potomků. Muž se cítí bezcenný. Ovšem, jen hlupák, který si svou omezenost pak vylévá fyzickým a psychickým týráním ženského pohlaví.

Homosexualita zažívá křivdu denně. Stále ještě nejde o běžný standard.

Nezkušení benjamínci cítí frustrace ze své nevědomosti a nenávist vůči zkušeným, kteří je nechtějí k ničemu pořádnému pustit.

Stáří pocítilo velkou křivdu od mladé zkažené mládeže. Která jednoho dne vyhubí sama sebe svým egoismem a nevhodným chováním.

Sportovci pociťují křivdu na svém intelektu. A intelektuálové zase křivdu na svém těle. Jedni druhým totiž nerozumí.

Kdo je více ukřivděn? Němec, který pyká za hříchy svého národa a zvěrstvu způsobeném na Židech? Nebo celý národ Židů, pronásledovaný již od starověku a téměř vyhlazený německými SS a SA jednotkami za první a druhé světové války?

Jak je možné, že se narodí Američanka v černošské rodině, naprosto stupidní a hloupé negramotné matce, tu dceru znásilňuje její otec a ona nalézá namísto pochopení u své vlastní matky jen nadávky o své neschopnosti? A protože matka žárlí, tak ji ještě ke všemu schválně nutí se přežírat, aby byla nejen zakomplexovaná, nevzdělaná, ošklivá, černoška, ale navíc tlustá. A to vše za to, že byla znásilněna otcem, se kterým čeká druhé dítě. Když se po všech životních peripetiích ve škole jakž takž začne trochu srovnávat se světem, najednou zjistí, že ten grázl sice naštěstí umřel, ale zároveň se dozvídá, že ji stihl infikovat HIV.

Lze takovou křivdu vůbec odpustit? Jde o duši…

Stejně jako všechny somálské překrásné dívky, které byly zhyzděny obřízkou. Tahle křivda se nedá ničím napravit. I kdyby všichni její aktéři byli do jednoho zabiti. A nevzdělanost v tomto případě neomlouvá. Je to zničený život!

Křivda někomu může způsobit dokonalé životní peklo a trauma, které už nic a nikdo nemůže změnit. Zbývá jen, naučit se s křivdou žít! I kdyby ten život měl stát za hovno?