Tereza Semotamová

Pádlo: Já a moje lhostejnost si povídáme

Ale ten pocit výčitky vůči lhostejnosti mi začal vrtat hlavou. Nejsem lhostejná vůči vlastní lhostejnosti? To se nám to nějak zamotává.

Esejistika – Pádlo
revue Ravt 11/2019

Jedenáctého května to bylo právě pět let, co byl Oleg Sencov, filmový režisér, který protestoval proti okupaci Krymu, vzat do vazby. Poté byl odsouzen a dnes sedí v lágru někde na Sibiři. Minulý rok víc než sto dní držel hladovku, aktivisté a dokonce i různé pasivisté po celém světě burcovali a „tlačili“ na jeho propuštění a … nic. Slovo „tlačili“ jsem dala do uvozovek, protože jak vlastně chcete na něco tlačit? „Tlačím na tebe, abys…“ A tak jsem se 11. května tohoto roku z různých zdrojů dozvěděla, že je to právě pět let, co Oleg není na svobodě. Ta informace mě zaskočila, ale zároveň jsme si všimla, s jakou chladností ji zase okamžitě přecházím. Oboje je nejspíš v pořádku: dojmout se délkou něčí pobytu ve vězení a pak to zase přejít, jít si uvařit čaj, pohladit psa atd. Ale ten pocit výčitky vůči lhostejnosti mi začal vrtat hlavou. Nejsem lhostejná vůči vlastní lhostejnosti? To se nám to nějak zamotává.

Rychlé dojetí následované ignorancí a přechod k dalšímu vjemu, počitku: není přesně tohle princip, na jakém fungujeme a který i systému, v němž žijeme, vyhovuje? Ano, děsí nás, kolik lidí v Česku trpí exekucí, tak nějak víme o hladomoru v Jemenu a o tom, že všude po světě furt někoho zavírají za svobodu projevu. Ale panuje narativ informované lhostejnosti, narativ, který nabádá, že ty problémy jsou „celkem“ daleko a nás samých se bytostně netýkají, „reálně“ prý nemáme šanci s tím nijak „hnout“. S tímto vnějším narativem ovšem vnitřně můžeme pracovat – přijmout ho nebo ne.

Někdejší členka KSČ a Babišova věrná ovce Helena Válková se stala zmocněnkyní za lidská práva, která se proslavila mimo jiné šokujícími výroky o protektorátu („ono se toho tehdy zase tolik nedělo“). Chce hájit především práva ohrožené většiny, která to jsou, to ví snad jen jednorožec. To je asi tak v kostce stav lidských práv v ČR. Andreje Babiše zajímá pouze to, co mu patří, navenek udržuje zdání vládnutí. To se projevuje tím, že nadává na to, jak nekvalitní špekáčky mohou být díky legislativě EU na Východě vyráběny. Kde? V jeho velkovýrobnách. No a k prezidentu Miloši Zemanovi a jeho vztahu k problematice lidských práv se nehodlám vyjadřovat, protože mám úctu ke starým lidem a mlčeti zlato. Přitom PEN kluby světa volají: Free Nedim Türfent! Free Nanda! Free Abdirahman Keyse Mohamed! Od těch, co náš stát reprezentují, se tedy můžeme dočkat leda toho, že stát udržují v chodu – byť konkrétní zpravodajství vypovídá spíše o rozkladu: desítky tisíc lidí v ulicích opakovaně vyjadřují svoji nespokojenost se současnou vládou, hrozí kolaps sociálních služeb, zemědělská soběstačnost ČR je katastrofální (ale pole opět zežloutla a zemský ráj to napohled)…

Kam vlastně mířím? Nejspíš k vlastnímu vyhoření. Přemýšlím nad tím, zda dějiny, které žijeme, jsou výzva či hrozba. Jsme součástí, svědky nebo obětí dějinných okamžiků? Dějí se a my ať chceme, nebo ne, o nich nějakým způsobem smýšlíme, reagujeme na ně, zaujímáme k nim postoj. I když jsme zcela lhostejní k tomu, co se děje, je to postoj a reakce. Havel a Snyder lidstvo nabádají nebýt lhostejní, ale jde vlastně být pořád „nelhostejný“? Jde být dlouhodobě udržitelně rozhořčený, ve střehu, neustále na někoho tlačit? Ta opravdová revoluce se dost možná děje v našich hlavách každý den a netřeba ji neustále někde demonstrovat.

Do mého osobního humanistického vyhoření se přidal jeden divadelní zážitek: shlédnutí inscenace Aluminiová královna v Meetfactory, v níž jde hodně o válku v Čečně, ale taky o válku soukromou: hlavní postava si vyčítá, že nejela na tátův pohřeb, a neví, zda ji rajcuje zubař, když má facebook plný protiuprchlických zvolání. Limity lidské empatie, konflikt subjektivního utrpení a problémů světa. Přiznat si, že se mi někdy nechce zabývat problémy světa a vlastní bolístka je prostě čistě přirozeně tíživější než to, o čem se zrovna píše v médiích. Možná že nakonec je ze všeho nejtěžší přijmout sebe a svět takové, jaké jsou. Narativy a tíže světa budou a my nebudem.

A tak když není energie o to se zajímat, tak si dovoluju lhostejnost a jen tak zírat. A mám radost, když mi moje lhostejnost není zcela lhostejná.

p.s. Minulý týden zemřel Jiří Stránský, spisovatel, který byl dvakrát vězněn z politických důvodů. A přesto byly jeho smích, optimismus a nelhostejnost tak nakažlivé. Mikuláš Kroupa, ředitel Paměti národa o něm napsal: Říkal, že nic nesmíme brát úkorně, pro skauty je všechno výzva, dar a příležitost být lepším. Chopme se tedy příležitosti!

Chviličku.
Načítá se.
  • Tereza Semotamová

    Pochází z moravské vesnice Spešov. Vystudovala dramaturgii a scenáristiku na JAMU, německý jazyk a literaturu na FF MU, má taky doktorát. Pracuje v jádu a učí číst. Napsala desítku rozhlasových ...
    Profil

Souvisí

  • Jakmile je důvod slavit, má se slavit. Po více než dvou letech byla propuštěna kurdská novinářka a umělkyně Zehra Doğan, na jejíž podporu během věznění nakreslil dvacetimetrový obraz sám britský umělec Banksy.

    Esejistika – Úvaha
    revue Ravt 4/2019
  • „Pas je nejvzácnější součástí člověka. Nevzniká tak jednoduchým způsobem jako člověk. Člověk může vzniknout všude, tím nejlehkomyslnějším způsobem a bez rozumného důvodu, ale pas nikdy. Zato když je dobrý, tak je uznáván, zatímco člověk může být jakkoli dobrý a stejně není uznáván.“

    Esejistika – Úvaha
    revue Ravt 3/2019