Stvořit nové hodnoty – to ani lev zatím nezmůže: ale stvořit si svobodu k novému tvoření – to zmůže lví síla.

Při rozhovorech se mnou se Romové shodovali v pohledu na historicky zakořeněnou asymetrii ekonomických vztahů, ve kterých podle nich Neromové vždy těžili z po generace děděného ekonomického kapitálu a na Romy obvykle zůstávala ta nejtěžší práce, kterou nikdo z Neromů nechtěl dělat.

Potíž je v tom, že nejeden spisovatel, ale, bohužel, i nejedna spisovatelka si mylně myslí, že základem umění a spisovatelské profese je vykecat se prostřednictvím ozdobných slov a zaumných příběhů z vlastních pocitů a názorů.

Zdá se mi, že právě epocha začátku minulého století a let meziválečných byla posedlá zjištěním, že lidská duše je velkým zrcadlovým bludištěm, stvořeným z mnoha odlesků a variací různých já.

Dramatický aspekt jeho básnictví se zdá být pozoruhodným kontrapunktem k jeho meditativnímu hlasu.

Rohr se hlásí k panenteismu. Už není možno obhájit pojetí, že tady je já a tam někde na nebesích nějaký bůh. Božství prostupuje každým místem a každým okamžikem existence. Vše je ponořeno v božské skutečnosti. Božství je vlastně kvalitou pozemské, hmotné reality.

Psaní je prostor naprosté svobody, v němž je nutné dodržovat nejpřísnější pravidla; a koho tahle kombinace nebaví, nikdy nic skutečně dobrého nenapíše.

Zkoumal jsem fikce, které vyjadřují Machenův koncept, že zlo může být považováno za otravu, nákazu, která se projevuje změnami v krajině; jeho více než sto let stará novela Bílý lid definuje určité rysy, jež najdeme v pozdějších příbězích.

Musíme pochopit, že tyto proudy myšlení vycházejí ze staré tradice, jež nebyla vždy správně pochopena, pakliže vůbec kdy pochopena byla.

Ukázka z disertační práce.

Předvádivost k literatuře patří. Nejen to. Literatura předvádivost potřebuje. Potřebuje inteligentní, výrazná gesta, která zasáhnou.

Rád bych se zúčastnil té diskuse (anketa „Chcete mě?“, Tvar č. 18) a není to ani v nejmenším z nějaké potřeby se hájit. Mám ale pocit, že jsem se fenoménu, který se tu probírá, věnoval dost důkladně na to, abych si pár věcí ujasnil.

V minulém čísle jsme otiskli první část článku Jarmily Bednaříkové z Filozofické fakulty MU. Nyní přinášíme jeho druhou, závěrečnou část. Autorka je žačkou nedávno zesnulého prof. Josefa Češky.

Konec starověku a období tzv. barbarských států je dobou, kterou zachycuje jiný typ pramenů než vrcholnou antiku, a značnou část pohnutých dějin tohoto období známe jen fragmentárně. Toto období, někdy v dějepisectví označované jako temná staletí, zahajuje krize a rozklad Západořímské říše a za jeho konec je konvenčně považováno obnovení západního císařství pod franským králem Karlem Velikým. Dramatickou tektoniku této zlomové epochy, jež zásadně poznamenala budoucí podobu Evropy, zachycuje vynikající znalkyně této doby, docentka Filozofické fakulty MU Jarmila Bednaříková, žačka nedávno zesnulého prof. Josefa Češky (jehož nekrolog přineseme v příštím čísle), autorka řady odborných článků i monografií (Stěhování národů, Frankové a Evropa, Attila: Hunové, Řím a Evropa) a spoluautorka kolektivní monografie Stěhování národů a východ Evropy: Byzanc, Slované a Arabové. Vzhledem k množství kolonizačních procesů oné epochy její článek zveřejňujeme na pokračování.

Římská kolonizace je v dějinách osídlování a šíření kultury fenoménem v mnohém odlišným od fénické a řecké kolonizace, o nichž jsme pojednali v předchozích číslech Tvaru, a to především absencí živelnosti a spontaneity. Článek Jiřího Bartůňka, interního doktoranda Ústavu klasických studií Filozofické fakulty MU v Brně, přibližuje počátky starověké římské kolonizační tradice v Itálii, šíření tohoto jevu do římských provincií a rovněž se vyslovuje k otázce, jaké existovaly typy kolonií a co byl nejspíše hlavní účel jejich založení.

Dobrodružný příběh fénické civilizace a zejména jejích kolonizačních aktivit rekapitulují brněnští klasičtí archeologové.

V rámci cyklu Historie kolonialismu, který jsme zahájili letos na podzim, předkládáme v tomto čísle čtenářům článek věnovaný jedné z nejstarších evropských kolonizací, a to první i druhé řecké kolonizaci, označované jako „velká“. Ačkoli jsme si vědomi toho, že kolonizace a kolonialismus jsou rozdílné jevy, jejich společný základ, nejen etymologický, ale i faktický, jak na něj v č. 15/2015 poukázal filolog Jiří A. Čepelák, nás vedly k rozhodnutí věnovat se v seriálu kolonizacím starověku a středověku. Snažíme se ukázat kolonizační i koloniální procesy v jejich podobnostech i odlišnostech jako součást migračních změn. Řeckou kolonizaci v tomto čísle představují archeologové zabývající se problematikou prehistorie a rané historie egejské oblasti Věra Klontza-Jaklová, která působí v Ústavu archeologie a muzeologie FF MUNI, a Manolis Klontzas, archeolog společnosti Archaia Brno o. p. s. Oba se podílejí na vedení výzkumných projektů na Krétě (http://priniatikos.net/).

Koloniální spoluvina v prostoru evropské semiperiferie. Autorka textu, Veronika Sušová-Salminen, je česká historička žijící ve Finsku. Specializuje se na středoevropské a ruské dějiny a na postkoloniální teorie ve vztahu k regionu střední a východní Evropy.

Dalším textem v rubrice Historie kolonialismu je text Jiřího A. Čepeláka. Autor se v článku obrací ke kořenům samotného pojmu kolonialismus a vysvětluje jeho etymologii v antické latině.

Kolonialismus jako pojem sice vznikl poměrně nedávno, ale má velmi hluboké antické kořeny a neméně bohaté jazykové příbuzenstvo.

Tvar zajímají i obory mimo literární vědu. Nový cyklus článků Historie kolonialismu se bude zabývat teorií samotného pojmu, jeho dobovou i zpětnou reflexí – a to i ve společenských vědách a krásné literatuře bývalých kolonií. Rubriku zahajujeme textem sociologa PhDr. Ondřeje Lánského, PhD. o postkolonialismu – historicky ojedinělé kombinaci kompozice kolonialismu, kapitalismu a liberalismu.